Vážení a milí čtenáři,

přináším Vám další stručnou zprávu o mé práci na půdě Senátu, ale i mimo něj za období uplynulého půlroku.

V prvé řadě, jsem za uplynulé období předložila několik návrhů  na novelizaci zákonů.

Mým nejnovějším počinem je mediálně hojně diskutovaný návrh, který má mimo jiné ambici zrušit 5% uzavírací klauzuli u voleb do Evropského parlamentu. K definitivnímu rozhodnutí předložit tuto novelu mě inspirovalo únorové rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, který omezující klauzuli ze 3% zrušil úplně. Toto rozhodnutí jsem vnímala jako podpůrný argument pro svůj návrh tak, aby nemohl být smeten jen proto, že jde o interpretaci jedné nezařazené senátorky.

Jsem totiž naopak dlouhodobě přesvědčená o tom, že omezující klauzule jsou zároveň omezením volebního práva, které je mj. i v případě eurovoleb zcela neproporcionální. Zastávám názor, že omezující klauzule smí být zákonem zavedena jen potud, pokud pro ni svědčí silný konkurující veřejný zájem, a to v podobě zájmu na integraci stran ve voleném tělesu tak, aby bylo schopno dát důvěru nově jmenované exekutivě. To je případ Poslanecké sněmovny, avšak i u ní je otázkou, zda 5 % je klauzule adekvátní. Je třeba vyvrátit mýtus, že stanovení 5 % klauzule je otázka čistě politické dohody, která je soudně nepřezkoumatelná, jak např. zcela mylně tvrdí předseda ODS P. Fiala.

Ostatně, je zcela zřetelné, že politologové, jakož i právníci zabývající se ústavními institucemi, hájí politickou stránku věci a zájem na pokud možno bezproblémovém vládnutí. Oproti tomu ústavní právníci zabývající se základními právy důsledně hájí základní práva jednotlivců a připouštějí jejich toliko ústavně konformní omezování, které v konečné instanci posuzuje Ústavní soud. Ano, je to souboj politických etatistů a politických liberálů o to, zda má jednotlivec přednost před státem anebo naopak. Sama, poučena minulostí, jsem přesvědčeným politickým liberálem a jednotlivce považuji za základní entitu demokratického, liberálního, ústavního státu. Proto i v případě volebního práva, garantovaného čl. 21 Listiny základních práv a svobod, které má být rovné, tj. rovná musí být pokud možno i váha jednoho každého hlasu, nemohu souhlasit s jeho nepřiměřeným omezováním. Ostatně, v případě evropských voleb se samotný a jediný argument odůvodňující existenci klauzule, a to potřeba vytvořit akceschopnou “vládu” v návaznosti na vytvoření omezeného počtu parlamentních politických frakcí, jeví jako zcela lichý.

Formulací návrhu jsem se zabývala dlouhodobě a návrh tedy rozhodně není účelový, neboť nereagoval (a z časového hlediska ani nemohl reagovat) na aktuální výsledky eurovoleb ze 24. května t.r. Výsledky mě posléze pouze utvrdily v tom, že záměr mé zákonodárné iniciativy jde správným směrem, když poté Nejvyšší správní soud dal před několika dny za pravdu návrhu Strany zelených a České pirátské strany, kterým byl kvůli existenci uzavírací klauzule odepřen zisk jednoho mandátu. Tento soud přerušil řízení před ním vedené a předložil Ústavnímu soudu k posouzení právě ustanovení zákona předepisující problémovou klauzuli. Byť je teoreticky možné a principiálně správné, aby Ústavním soudem „opravený“ zákon byl aplikován na toho účastníka řízení před obecným (správním) soudem, jehož případ zavdal příčinu k ústavněprávní opravě, nečekám revokaci volebních výsledků, resp. přerozdělení mandátů, které by se vztahovaly ke květnovým volbám. Ústavní soud bude jistě hledat konkurující zájmy, které takovému postupu v daném případě brání, popř. bude vykládat intertemporální účinky svého rozhodnutí v linii, kterou nasadil ve stanovisku P.ÚS-st. 31/10, k němuž jsem ovšem již tehdy spolu se soudci J. Nykodýmem a S. Balíkem disentovala.

Mou druhou zákonodárnou iniciativou, na které jsem v uplynulém období pracovala, byla novela Jednacího řádu Senátu Parlamentu ČR (senátní tisk č. 126), který jsem předkládala jako předsedkyně Komise pro Ústavu ČR a parlamentní procedury a o kterém jsem obšírněji referovala již v minulé zprávě. I když jsem návrh předložila již minulé léto, Senátem byl nakonec schválen až na jeho 19. schůzi 19. března tohoto roku. Projednávání návrhu provázela živá diskuse a celá řada námitek. Proto musel být v listopadu minulého roku vrácen senátním výborům k novému projednání, což znamenalo nejistý výsledek. Jak však již bylo řečeno, na březnové schůzi se návrh podařilo přijmout, byť s někdy problematickými pozměňovacími návrhy, přesvědčivou většinou, když mu podporu vyjádřilo 52 z 60 přítomných senátorů.

V rámci svého působení v Ústavně-právním výboru jsem byla zpravodajkou celé řady novelizací a návrhů zákonů. V prvé řadě se jednalo o “technickou” novelu zákona o volbách do Parlamentu ČR (tisk 229), která upravovala hranice několika senátních obvodů, u nichž se počet obyvatel změnil o více než 15 % a která proto Senátem hladce prošla.

V dalším případě se jednalo o zákon o volbách do Evropského parlamentu (tisk č. 233), který se (na rozdíl od mé novely) věnoval opět veskrze nekonfliktním ustanovením, když snížil administrativní překážky těm kandidátům, kteří jsou občany EU a rozhodli se kandidovat v jiném než domovském členském státě. Druhá změna se týkala začátku sčítání hlasů okrskovými volebními komisemi. Do třetice, poslední změna se týkala změn pojmosloví, které se mělo dostat do souladu s novým občanským zákoníkem. I tento návrh bez problému Senátem prošel, a to mj. i proto, že jsem plénum Senátu upozornila, že proti České republice bylo zahájeno řízení Evropskou komisí, kdy nám v případě neschválení hrozila finanční sankce, a sice pro porušení povinnosti spočívající v pozdní transpozici směrnice, která uvedené otázky upravovala.

Má třetí zpravodajská zpráva se v uvedeném období věnovala novele zákona o evropské iniciativě (tisk č. 237), který dílčím způsobem upravoval ověřování prohlášení o podpoře evropské občanské iniciativy ze strany Ministerstva vnitra.

Konečně má poslední zpravodajská zpráva byla projednávána na plénu druhé polovině června. Jednalo se o novelu zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti se stanovením přístupu k činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry a dohledu nad nimi (tisk č. 286). Ve vztahu k tomuto návrhu zákona jsem zaujala velmi kritický postoj, neboť po jeho prozkoumání jsem zjistila, že návrh obsahuje formální chyby, ale zejména i závažná věcná pochybení (možnost dvojího trestání za stejné pochybení vytvořením dvojího režimu). Připravila jsem proto pozměňovací návrh čítající celkem 29 bodů, které žel Ústavně-právní výbor nepodpořil. Kolegové senátoři byli ujištěni zástupcem Ministerstva financí, že ministerstvo si je těchto chyb vědomo a má připravenou další novelizaci, která tato pochybení odstraňuje. Senát tak chybnou novelu schválil, což podle mého názoru ukazuje, v jak špatném stavu se nachází legislativní proces, a to zejména v důsledku pozdního předkládání zákonných předloh exekutivou, a v jakém spěchu probíhá tvorba zákonů, které ovlivňují každodenní život obyčejných lidí.

V současné době pracuji na zpravodajské zprávě k 15. Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který v reakci na zkušenost s postupem některých států, jenž v podstatě neracionálně zacházel se stanovenou horní věkovou hranicí pro soudce Evropského soudu pro lidská práva (70 let) novým způsobem věkovou hranici utváří, a to skrze její stanovení pro samotné kandidáty na místa soudců v okamžiku jejich kandidatury. Jde tedy o novou podmínku, kterou musí již každý kandidát na soudce splnit. Velmi inspirativní pro ČR.

Na půdě pléna Senátu jsem rovněž pravidelně vystupovala se svými příspěvky v debatě o mnoha dalších zákonech. Ráda bych se zmínila zejména o projednávání senátní novely zákona o Národním parku Šumava, k níž mi přišly stovky a stovky dopisů občanů a zástupců ekologických organizací apelujících na zachování tohoto národního parku beze změn. Návrh zákona byl projednáván v 1. čtení koncem dubna, přičemž předkladatelé uvedli dva důvody pro předložení tohoto zákona. V první řadě se jednalo o to, že Národní park Šumava existuje více než 22 let bez zákona, kterým by byl zřízen. Nejvýraznější změnu představovala ale nová koncepce rozdělení parku do tří zón, které by měly zohledňovat vztah chráněného území k jeho obyvatelstvu, územnímu rozvoji obcí a v dlouhodobém horizontu usměrňovat využívání území k péči o les, zemědělskou půdu a ostatní pozemky. Novým prvkem byly rovněž  finanční a daňové kompenzace, které by měl stát poskytnout obcím, ležícím na území parku za ztížení péče o potřeby jejich občanů a za ušlý výnos daně z nemovitostí. K tomu jsem poznamenala, že tato kompenzační opatření na ochranu území přesahují všechna dosavadní řešení a že Senát by tak až příliš intenzivně zasahoval do celé koncepce právního řádu, ale také do ekonomiky.

O daném návrhu se v Senátu strhla ostrá diskuse. Snažila jsem se upozornit své kolegy na stanoviska desítek odborníků z oblasti životního prostředí a vyzvala senátory k respektování názorů odborné veřejnosti k tomuto tématu.

Rovněž jsem upozornila na výhrady legislativního odboru Senátu, který konstatoval, že předmětný návrh by působil nesystémově, neboť by vznikl zcela odlišný režim od jiných národních parků na území ČR. Navíc návrh ani po formální stránce nesplňoval nároky kladené na návrh zákonů.

Z uvedených, ale i dalších důvodů jsem hlasovala pro zamítnutí tohoto návrhu. Byť byl návrh schválen výraznou většinou, deklarovala jsem, že ve svém postoji hodlám být konzistentní. Návrh zákona však byl nakonec Senátem na další schůzi schválen.

Kromě práce v ústavně-právním výboru Senátu jsem spolu s kolegy senátory projednávala aktuální problémy i v Komisi pro Ústavu a parlamentní procedury, jíž předsedám. Zmínit musím především doporučení Komise představitelům horní komory ve vztahu k opakovanému předkládání mezinárodních smluv Senátu, které vznikalo v úzké kooperaci jak se zástupci Úřadu vlády, tak Ministerstva zahraničních věcí.

Komise svou pozornost rovněž zaměřila na tvorbu doporučení mandátovému  a  imunitnímu  výboru ve věci odůvodňování svých rozhodnutí při řízení o přestupcích. Na základě čtyř expertních stanovisek proto Komise doporučila, aby imunitní výbor rozhodnutí  o  přestupcích  senátorů  napříště  odůvodňoval  způsobem,  z nějž  bude  zřejmé,  o jaký  přestupek  se jedná, jaký  byl  skutkový  děj,  proč  byl  senátor  shledán  vinným a  proč mu byla uložena zvolená sankce tak, aby plénum Senátu mohlo lépe sehrávat roli rozhodovacího orgánu.

Z mých dalších aktivit, které sice rovněž souvisejí s výkonem mandátu senátorky, avšak nemají přímo zákonodárnou povahu, bych se na dalších řádcích ráda zmínila o své podpoře ukrajinských iniciativ a zjednodušeně řečeno, osob z Majdanu, v jejich boji proti původnímu režimu, který nerespektoval základní pravidla právní státnosti, jakož i proti následnému obsazování Krymu ruskou armádou, což spolu s předními evropskými institucemi zabývajícími se ústavním právem považuji za akt rozporný s mezinárodním právem a především s Chartou OSN. Alespoň symbolicky jsem se proto zúčastnila několika brněnských happeningů v centru města či u konzulátu Ruské federace, podepsala jsem různé petice na dané téma apod.

Hned v polovině ledna jsem se zúčastnila zasedání zastupitelstva městské části Brno – střed, na kterém bylo projednáván návrh na zrušení hazardních her na území této městské části. Nakonec hlasy všech zastupitelů ODS a ČSSD, jakož i několika hlasů z TOP 09 byla schválena dvě místa v této městské části (kasina na Křenové a v Benešově ulici), v nichž lze proherní automaty dále provozovat. Proti hlasovali mj. všichni zastupitelé SZ. Byla jsem údajně první senátorkou, která se zasedání zastupitelstva v Brně-střed aktivně zúčastnila. Nebyl to však povzbudivý zážitek…

V průběhu jara jsem se také aktivně zapojila do přípravy referenda o přesunu brněnského nádraží. Přesun nádraží patří k nejpalčivějším otázkám, se kterými se Brno dlouhodobě potýká. Dodávám, že jsem výraznou podporovatelkou varianty nádraží ve středu města, neboť jako pravidelná uživatelka železniční dopravy, která přijíždí do Brna i v nočních hodinách, dobře vím, jak důležitá je navazující dopravní obslužnost ze strany MHD, která ve variantě přesunutého nádraží zcela absentuje. Pokud by byla realizována tato varianta, došlo by jednoznačně ke snížení občanského komfortu, a to jak pro Brňany, tak pro ty osoby, které do Brna každodenně dojíždějí za prací. To ovšem nesmí být cílem samosprávy ani státu.

Nezůstala jsem ani stranou zájmu masmédií, ve kterých jsem prezentovala svá různá odborná stanoviska k problémům, jež se v referovaném období vyskytly. Zejména šlo o odborná stanoviska k opakování mandátů ústavních soudců, o již zmiňovanou 5% uzavírací klauzuli u evropských voleb či o postup státních zástupců v různých kauzách.

Nezanedbávala jsem ani přednáškovou a seminární činnost. Tak jsem se například aktivně zúčastnila semináře pořádaného Kanceláří Veřejného ochránce práv k dodržování lidských práv v detenčních zařízeních. O novém pojetí konstitucionalismu v SRN a v ČR jsem přednesla dvě přednášky pro studenty Fakulty sociálních studií v Brně, anebo jsem měla přednášku pro státní zástupce a soudce k ústavním otázkám jejich práce, a to v rámci přednáškového cyklu pořádaného Justiční akademií v Kroměříži. Jako panelistka jsem rovněž diskutovala o úloze advokacie pro ProBono alianci v Praze či o demokratizaci a o lidských právech na květnové konferenci FSS v Brně. Rovněž jsem byla hostem setkání s občany ve Zlině, které zorganizovala tamní místní organizace SZ. Nezapomenutelnou událostí bylo kolokvium pořádané v červnu Ústavním soudem, na němž jsem vystoupila s přednáškou společně s bývalým šéfem izraelského Nejvyššího soudu, prof. Barakem, a to na téma lidské důstojnosti.

A konečně, v půli měsíce června jsem byla Výborem delegátů ministrů Rady Evropy jednohlasně schválena jako jeden ze šesti nových členů sedmičlenného expertního poradního panelu pro výběr soudců Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Kritériem pro výběr byla především profesní kvalifikace kandidátů, zohledněna byla také genderová a geografická vyváženost panelu. Je mi ctí být součástí tohoto uskupení, v němž zasedají přední evropští ústavní právníci, když sám panel je vnímán jako významný orgán přispívající k celkové kvalitě práce ESLP.

Nemohu také opomenout činnost své kanceláře v obvodu, která je v rámci senátorských dnů zpravidla každé pondělí, ale po domluvě i v jiné dny, otevřená občanům.

Vážení voliči a podporovatelé, děkuji Vám, že mi zachováváte přízeň a přeji Vám pěkné slunečné léto.

Vaše

Eliška Wagnerová

(publikováno 7.7. 2014)

Vážení příznivci, voliči a podporovatelé,

s nadcházejícím adventem si Vám dovoluji předložit svou další zprávu o činnosti v Senátu, která rekapituluje období od června do dnešních dnů. Jak pravděpodobně víte, Senát se v tomto období vůbec poprvé v historii dostal do pozice, kdy vzhledem k rozpuštění Poslanecké sněmovny sám odpovídal za vykonávání nezbytné normotvorby v podobě zákonných opatření.

Stalo se tak v nejméně vhodnou dobu, neboť Česká republika stála před nabytím účinnosti patrně nejzásadnější změny právního řádu tj. občanského zákoníku, ke kterému však chyběla celá řada souvisejících předpisů. Došlo k situaci, kdy návrhy těchto doprovodných zákonů, spojené s přijetím nového občanského zákoníku (NOZ), musely být projednány ve formě zákonných opatření. Komise pro Ústavu, které předsedám, se ještě před přijímáním zákonných opatření zabývala v obecné poloze ústavními parametry této výjimečné normotvorby a vyjasňovala si, co vše a za jakých podmínek může být upraveno formou zákonných opatření.

V senátní rozpravě, jakož i v médiích jsem zastávala názor, že vzhledem k neodůvodněnému prodlení vlády s předlohami doprovodných zákonů, s nimiž nebude mít ani odborná veřejnost čas se řádně seznámit (o laické veřejnosti nemluvě), je na místě, aby byla účinnost  NOZ a všech doprovodných zákonů odložena a také dopracovány zákony, které až dosud chybí, které však je třeba považovat za doprovodné a uváděla jsem zákon o sociálním bydlení. Marně, ba naopak jsem se potázala s kritikou zejména ze strany těch, kteří jsou na rychlé účinnosti nového NOZ tak či onak zainteresováni. Můj postoj však byl dobře podložen diskusemi s kolegy, kteří upozorňují jednak na problematické aspekty NOZ a rovněž na zarážející nepřipravenost justice na tento přelom. O nepřipravenosti občanů netřeba hovořit, neboť popularizace NOZ, s níž se započalo až v posledních týdnech či měsících je povrchní a nedostatečná. Proto jsem nezvedla ruku pro žádný z návrhů doprovodných zákonů přijímaných jako zákonná opatření a výslovně jsem v rozpravě uvedla, že jde o můj apel na vládu, aby přehodnotila své stanovisko.

Má činnost v Senátu však nebyla pouze „defenzivní“. Za toto období jsem totiž předložila tři návrhy zákonů. První z nich byl reakcí na letní verdikty Nejvyššího soudu v  korupční kauze takzvaných „trafik“ tří exposlanců ODS. Soud v případu exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy uvedl, že za projev ve Sněmovně je nutno  pokládat i jednání poslance vedoucí k politickým dohodám, kompromisům nebo rozhodnutím bez ohledu na to, zda k takovýmto ujednáním dochází v kuloárech či například na toaletách PSP, snad i mimo sněmovnu.

V důsledku tohoto širokého pojetí indemnity (záruka beztrestnosti), které se značně rozchází s poměrně jasnou úpravou ústavní (ta pamatuje jen na hlasování a na projevy zákonodárců učiněné v jednotlivých komorách a jejich orgánech), soud jednání těchto tří ex-poslanců vyjmul z kompetencí policistů, žalobců a soudců a učinil je tak nestíhatelnými a v důsledku beztrestnými. Proto jsem s kolegou Antlem předložila novelu trestního řádu, která měla na úrovni podústavní tj. zákonné jednoznačně vymezit ústavní pojmy jako Poslanecká sněmovna, Senát a jejich orgány, jakož i pojem projev. Bohužel, přes veškerou snahu, včetně mediální prezentace návrhu, se mu v Senátu nedostalo patřičné podpory a byl zamítnut, přestože bylo zřejmé, že ani odborná ani laická veřejnost není s interpretací Ústavy ze strany Nejvyššího soudu srozuměna. To se projevilo i v jednom z televizních diskusních pořadů – Otázky Václava Moravce, v nichž jsem byla přítomna. Nicméně, věci se chci dále věnovat, návrh možná i upravím a předložím jej znovu.

Druhým předkládaným návrhem byla novela Jednacího řádu Senátu, kterou jsem předkládala jako předsedkyně Stálé komise pro Ústavu a parlamentní procedury. Osmibodový návrh, který vycházel z dlouhodobé práce Komise, měl za cíl vnést více srozumitelnosti a efektivity do jednání Senátu. Do budoucna tak mělo být například zamezeno paradoxním a často matoucím situacím třeba při předkládání pozměňovacích návrhů. V současné době totiž chcete-li dostat pozměňovací návrh do hry, musíte hlasovat proti návrhu zákona, proti kterému zásadně vlastně vůbec hlasovat nechcete. Domnívám se, že takováto jednoduchá úprava by mohla mimo jiné pomoci i lepšímu porozumění práce senátorů ze strany veřejnosti. Za zmínku rovněž stojí i úprava institutu nezabývat se návrhem zákona. A to tak, že by tento návrh mohl být vetován buď ze strany jednoho senátorského klubu anebo ze strany skupiny nejméně 10 senátorů, čímž by byla zajištěna lepší ochrana menšinových názorů v Senátu. O tom, jak je tato změna potřebná, vypovídá někdejší jednání Senátu o tzv. Topolánkově batohu, kdy většina znemožnila, aby byl tento zásadní zákon v Senátu věcně projednán. Kvůli více či méně opodstatněným výtkám ze strany mých kolegů senátorů byl však tento návrh novely JŘS na minulé schůzi vrácen ústavněprávnímu výboru k novému projednání.

V pořadí třetím návrhem, který jsem iniciovala, byla novela zákona o volbách do zastupitelstev obcí, jejímž cílem bylo zamezit zneužití změny volebních pravidel ze strany aktuální většiny v zastupitelstvu, která může znevýhodnit politického konkurenta, jak se stalo v pražských komunálních volbách v roce 2010. Tato moje aktivita ale rovněž narazila na odpor a nepochopení senátní většiny.

Rovněž jsem byla zpravodajkou několika důležitých tisků, mezi které patřil zákon o zvláštních řízeních soudních, zákon o ČNB, který se potýkal s problémem vlastnictví devizových rezerv či zákon o statusu veřejné prospěšnosti, který nakonec nebyl přijat, což jsem také navrhovala, neboť jeho úprava byla z více důvodů problematická. Svou premiéru jsem si rovněž odbyla jako zpravodajka – členka Mandátového a imunitního výboru při projednávání žádosti Policie ČR o souhlas Senátu s trestním stíháním senátorky Evy Richtrové, která nebyla, dle mého názoru patřičně, Senátem vydána.

Taktéž mi bylo potěšením, že jsem mohla zorganizovat návštěvu Senátu pro skupinu brněnských seniorů, romské ženy či brněnské vysokoškoláky a přebrala jsem záštitu nad mezinárodní konferencí o právu na informace o toxických látkách v EU a jinde ve světě, kterou pořádalo sdružení Arnika.

Podzimní dny se ale rovněž nesly ve znamení nadcházejících voleb do PSP. V rámci předvolebních kampaně jsem se zapojila jak do kontaktní kampaně SZ, tak podpory jejich kandidátky na sociálních sítích. V rámci kampaně jsem pak uspořádala diskusní večer, který se věnoval budoucí podobě české politiky, jejímiž hosty byla jihomoravská jednička na kandidátce SZ Jitka Seitlová a Václav Láska. I když nakonec volby nedopadly podle očekávání, musím ocenit nasazení, se kterým se do tohoto nerovného boje zelení pustili a jejich volební zisk je jistě příslibem do budoucna.

V rámci svých mimosenátních aktivit jsem se aktivně, tj. s referáty, zúčastnila mnoha zajímavých konferencí a diskusí. Namátkově vybírám konferenci Ústavního soudu (jehož místopředsedkyní jsem byla po dobu deseti let) o budoucnosti českého ústavního soudnictví a konferenci u příležitosti 20. výročí založení Nejvyššího soudu v Brně, který jsem po čtyři roky vedla jako předsedkyně. Rovněž jsem se zúčastnila workshopu , který byl věnován úloze právníka ve společnosti, jež pořádala právnická fakulta trnavské univerzity, či absolvovala přednášku a diskusi se svými kolegy v rámci setkání pořádaných Jednotou českých právníků.

Začátkem podzimu jsem absolvovala přednášku a diskusi k rehabilitaci pojmu “sociální spravedlnost”, v listopadu pak přednášku pro studenty pražské právnické fakulty o úloze lustračních osvědčení 24 let po revoluci a například i debatu o posunu ČR k prezidentskému systému či debatu o změně volebního systému do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový, kde jsem hájila systém poměrný, která měla formát tradičních oxfordských debat. Rovněž mi bylo ctí vystoupit ve slovenské televizi v pořadu Pod Lampou, kde jsem z českého pohledu diskutovala společně s politologem Lászlló Ollosem a sociologem Martinem Bútorou o tom, kam se za čtyřiadvacet let od revoluce oba státy a jejich obyvatelstvo posunuly, či jaké výzvy před nimi stály tehdy a dnes.

Do dění v mém volebním obvodě Brně-městě jsem vstoupila mimo jiné podporou občanských iniciativ za pojmenování dosud nepojmenovaného veřejného prostoru nacházejícího se v těsné blízkosti Divadla na Provázku, jako Ulička Václava Havla. Moje podpora nakonec vyvrcholila tím, že jsem iniciovala a zformulovala výzvu všech brněnských senátorů jako apel na starostu městské části Brno – střed a příslušné místní zastupitelstvo, aby tento záměr svým hlasováním podpořilo, což se nakonec i stalo. Podle kuloárních informací snad tento návrh prošel i Radou města Brna, přičemž definitivní slovo řeknou zastupitelé na svém zasedání 10. prosince. Nezbývá proto než doufat, že nakonec i Brno vzdá touto cestou hold prvnímu českému prezidentovi, krom toho významnému dramatikovi s velmi úzkými vztahy právě k brněnskému Divadlu na Provázku.

Vážení přátelé, podávám Vám tuto zprávu a přeji Vám klidný čas adventní, pokojné Vánoce a hodně zdraví a štěstí v roce příštím.

Vaše

Eliška Wagnerová

(publikováno 5.12.2013)

 

 

Milí voliči, příznivci, přátelé,

již podruhé se k Vám obracím se shrnutím svého působení za poslední tři měsíce v Senátu. Smyslem je alespoň nastínit práci, kterou jako váš reprezentant odvádím v Senátu i mimo něj, především na jakémsi poli senátorsko-ombudsmanském. Poskytované informace umožní vám – voličům, nahlédnout do práce zákonodárného sboru resp. jeho členů a snad, alespoň částečně, mohou napomoci při obnovování důvěry v ústavní instituce a v politiku, byť vím, že to vůbec nebude lehké.

V posledním čtvrtroce jsem sbírala další zkušenosti s prací v senátních výborech a v Komisi a snažila se o lepší poznávání kolegyň a kolegů, s jejichž pomocí a podporou mohu realizovat své záměry. Předkládala jsem své vlastní pozměňovací návrhy, spolupracovala na pozměňovacích návrzích předkládaných kolegy (např. zavedení soudního přezkumu odmítavého rozhodnutí o udělení občanství z důvodu údajného bezpečnostního rizika spolu se senátorem Bublanem). Díky mému pozměňovacímu návrhu byl například Poslanecké sněmovně vrácen zákon o insolvenčních správcích, který v původní verzi de facto diskriminoval především insolvenční správkyně-ženy, které jsou na mateřské dovolené. Rovněž jsem vypracovala pozměňovací návrh k zákonu o občanství, který z mého pohledu v původní verzi vykazoval celou řadu vad. Ne vše se podařilo, nicméně zdařilo se mi prosadit významné prodloužení lhůty pro získání českého občanství ze strany našich bývalých, dnes slovenských státních příslušníků.

Rovněž, i přes odpor části politického spektra a po vzrušené debatě na plénu Senátu, se mi podařilo prosadit doplnění Stálé komise pro Ústavu a parlamentní procedury, jejíž jsem předsedkyní, o členy, kteří nejsou senátory. Ačkoliv tento postup jednací řád Senátu umožňuje, existuje ne bezvýznamná skupina senátorů, kteří principiálně odmítají zapojování členů občanské společnosti do politických procesů. Nakonec jsem ale v řadách plnohodnotných komisařů mohla přivítat její dlouholeté významné členy P. Pitharta a E. Outratu, kteří mj. představují i paměť této komise a jsou díky svým znalostem a zkušenostem nepochybným přínosem pro její další fungování.

To vše je důkazem, že i jednotlivý senátor, za nímž nestojí silný klub, může ovlivnit jak dění v zákonodárném sboru, tak do jisté míry i výslednou podobu přijímaných zákonů. Na druhou stranu, je však třeba přiznat, že jsem se svými zákonodárnými aktivitami nesklízela vždy jen úspěchy. Příkladem může být návrh zákona o zbraních a střelivech či zákon o vězeňské službě, který vykazoval celou řadu zásadních koncepčních vad, neboť zavádí nová oprávnění příslušníkům Vězeňské služby vůči „civilním“ osobám, které stojí vně ústavů, v nichž vězeňská služba vykonává svá oprávnění a kompetence, a zároveň nijak nepamatuje na nástroje, které by umožňovaly vymáhat uložené příkazy. Za ústavně sporné jsem také označila i nijak nelimitované pořizování audio a video záznamů v objektech a prostorách spravovaných Vězeňskou službou, což znamená, že takto monitorována budou moci být např. i místa, kde se scházejí advokáti se svými klienty, duchovní s věřícími z řad internovaných osob a zaznamenávány budou moci být rozhovory, které podléhají ochrannému režimu. Bez omezení mohou být monitorovány např. i toalety, a to všechny, včetně těch, které užívají návštěvníci věznic. Za účelem odstranění těchto nejzávažnějších pochybení jsem předložila pozměňovací návrh, který však bohužel plénem neprošel.

Krom řečeného jsem aktivně vystupovala na schůzích výborů, pléna a byla jsem zpravodajkou řady senátních tisků. Aktuálně jsem předložila novelu zákona o volbách do zastupitelstev obcí, která spočívá v zrušení kontroverzních ustanovení, která umožňují účelově dělit území obce do více volebních obvodů tak, jak k tomu nejkřiklavěji došlo před komunálními volbami 2010 např. v Praze. Pro tento návrh novely zákona jsem získala podpisy senátorů ze senátních klubů ČSSD, KOD, a Starostů a velmi doufám, že bude brzy zařazen na schůzi pléna a také jím podpořen. V tomto případě jde totiž i o rychlost přijetí úpravy, neboť volby se blíží a patří přinejmenším k dobré politické kultuře, aby finální znění volebních zákonů bylo zainteresovaným subjektům, jakož i všem voličům známo s dostatečným časovým předstihem.

Mezi další zásadní zákony, o nichž se v daném období v Senátu rozhodovalo, řadím zejména omezení imunity ústavních činitelů, které bylo po téměř dvou desítkách neúspěšných pokusů konečně schváleno koncem března. Ukotvení tohoto principu chápu jako naplnění závazného obsahu principu právního státu, který musí mj. garantovat i princip rovnosti občanů před zákonem. To, že se po celých dlouhých dvacet let nenašel dostatek politické vůle k takovému kroku, hodnotím jako skutečně ostudné, neboť jsme byli jedinou evropskou zemí, která umožňovala vyloučit trestní stíhání ústavních činitelů navždy, byl-li odepřen souhlas příslušné komory k vydání jejího člena. Za zmínku stojí určitě i návrh omezení anonymních akcií, který se v současné době nachází opět v Poslanecké sněmovně. Doufám, že dolní komora projeví dostatek vůle přijmout novelu i s pozměňovacím návrhem, kterým novelu opatřil Senát. Pro pozměňovací návrh jsem hlasovala i přes výzvy iniciativy Rekonstrukce státu. Byla jsem totiž přesvědčená o přínosnosti pozměňovacího návrhu a zároveň jsem si vyhodnotila, že nehrozí ani reálné nebezpečí nepřijetí původního návrhu v případě neúspěchu senátního pozměňovacího návrhu v Poslanecké sněmovně. Pro ten totiž hlasovala přesvědčivá většina, která by se měla udržet i při opakovaném hlasování.

Počátkem března byla svolána mimořádná schůze Senátu, a to za účelem rozhodování o podání ústavní žaloby na prezidenta republiky V. Klause.  Jak jste pravděpodobně zaregistrovali, zhruba za měsíc nato však Ústavní soud návrh odmítl z procedurálních důvodů, aniž by se zabýval meritem věci. Rozhodnutí Ústavního soudu samozřejmě respektuji, byť jeho názor nesdílím a soudím, že soud propásl příležitost vyjádřit se k takovým postupům prezidenta republiky, které většina senátorů považovala za protiústavní. Je asi třeba dodat, že toto rozhodnutí nemá precedenční charakter, kromě jiného i proto, že daná procesní úprava se v březnu t. r. změnila.

Ve vztahu k Ústavnímu soudu mě však potěšil prezidentský výběr kandidátů na ústavní soudce, jimiž byli soudkyně Nejvyššího správního soudu M. Tomková, profesor ústavního práva J. Filip a někdejší náměstek nejvyšší státní zástupkyně, nyní advokát a profesor trestního práva J. Fenyk. Byť zejména k J. Fenykovi zaznívaly z některých politických kruhů výhrady, přesvědčil senátory během diskusí v senátních klubech a výborech o tom, že se identifikuje se současným hodnotovým pojetím našeho ústavního pořádku a že nepatří k lidem, kteří by před nepravostmi veřejné moci schovávali hlavu do písku. Aktuálně pak chci vyzdvihnout nominaci K. Šimáčkové na další členku Ústavního soudu, která byla zveřejněna v minulých dnech.

Pakliže srovnám výběr kvalitních kandidátů pro funkce ústavních soudců prezidentem Zemanem s jeho postupy v jiných agendách, jsem značně rozčarována. To se týká zejména jeho kroků ve věci jmenování velvyslance na Slovensku, které zcela vybočují z ústavních zvyklostí, jakož i z racionálního výkladu ústavního pořádku. Přímo za znepokojivé pak považuji prezidentovo původní odmítnutí jmenovat profesorem M. C. Putnu. Prezidentovo veřejně prezentované odůvodnění pak považuji za protiústavní. Vadila-li mu účast M. C. Putny na loňském pražském pochodu menšin s transparentem, jehož obsah podléhá hodnocení toliko z pohledu vkusu (nikoliv z pohledu práva), pak se prezident stavěl do role arbitra elegantiarum nás občanů, což je role, která mu rozhodně nepřísluší. Přesto nicméně vítám, že prezident od svého původního záměru upustil a přislíbil M. C. Putnu profesorem jmenovat, byť příslušné listiny předá ministr školství.

Co se týče mých ostatních aktivit, v průběhu března jsem se například postavila na stranu drobných dlužníků, kteří jsou nuceni platit nesmyslně vysoké poplatky advokátním kancelářím, jež si k soudnímu uplatnění bagatelních pohledávek najímá řada dopravních podniků, byť jde o nenáročnou „formulářovou“ agendu. I když samozřejmě neschvaluji jízdu „na černo“, domnívám se, že náklady na vymáhání takových pohledávek nesmějí nesmyslně přesahovat uplatňovanou částku. V tom mi dává za pravdu i ÚS, který tyto praktiky označil za „parazitování“ na drobných dlužnících.

Rovněž jsem se postavila na stranu pracujících důchodců, kterým byla od nového roku diskriminačně zrušena sleva na dani. Krom řady konzultací se seniorskými organizacemi a udílení praktických rad jsem svůj podpis rovněž připojila k návrhu na zrušení tohoto zákonného ustanovení, který by měl v příštích dnech putovat k Ústavnímu soudu.

Krom ryze pracovních aktivit svou pozornost věnuji i společenským událostem. Svou účastí na slavnostním zahájení jsem podpořila aktivity projektu Rekonstrukce státu, diskutovala jsem na večeru Brněnského fóra, které se věnovalo budoucnosti demokratické politické kultury a přednášela pro vysokoškolské studenty v Praze i Brně a také jsem se ráda setkala se seniory z Brna při „vítání jara“, které uspořádala Strana zelených. Dál pokračuji v setkávání s občany a s různými organizacemi ve své senátorské brněnské kanceláři, kam za mnou přijíždějí občané doslova z celé republiky. Samozřejmě, že nikoliv všem mohu pomoci, ale snažím se většinu z nich nasměrovat na ta místa, která jsou k té které pomoci příslušná. S radostí jsem rovněž zaznamenala své zařazení do prestižního kalendáře Woman Inspiring Europe. A konečně, tento týden jsem spolupořádala se senátorkou E. Sykovou senátní veřejné slyšení na téma porozvodové péče o děti.

Doufám, že po přečtení těchto řádků jste získali alespoň základní vhled do toho, čemu se dennodenně věnuji. Pokud Vás zajímají konkrétní akce, hlasování a mé názory, sledujte tento web, můj profil na Facebooku a stránky Senátu.

Srdečně zdravím a přeji hezké jarní dny,

Eliška Wagnerová

(publikováno 22.5.2013)

25.2.2013

Vážení občané, milí voliči, podporovatelé, příznivci,

v těchto dnech jsou to právě tři měsíce ode dne, kdy jsem složila senátorský slib a oficiálně se ujala funkce senátorky.  Za tu dobu se toho stalo více než dost a proto považuji za dobré shrnout uplynulé tři měsíce nejen pro sebe, ale zejména pro Vás, voliče, kteří politiku denně nesledují. Domnívám se totiž, že je důležité takzvaně „složit účty“ a otevřeně říci, co se mi za tu dobu podařilo či zůstává výzvou pro mé další aktivity v Senátu, ve kterém jsem stále nováčkem.

V první řadě koncem listopadu zahájila činnost má senátorská kancelář, jež je pro veřejnost otevřená každé pondělí a ve které jsem se za dobu jejího tříměsíčního fungování setkala s více než s šesti desítkami občanů, ale i zástupců nevládních organizací či zájmových skupin.

Co se týče samotné činnosti v Senátu, od svého krátkého angažmá v senátní frakci KOD z počátku listopadu jsem nadále nezařazenou a nezávislou senátorkou. I navzdory této skutečnosti jsem se stala předsedkyní Stálé komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury k návrhu předsedy senátní frakce sociálních demokratů a dále pak členkou Ústavně-právního výboru a Mandátového a imunitního výboru.

Od mého jmenování do dnešního dne proběhly celkem 4. schůze pléna, z nichž ta poslední ze dne 30-31. 1. 2013 měla bezesporu nejdramatičtější průběh a zvedla vlnu zájmu o rozhodování Senátu, potažmo jednotlivých zákonodárců, jelikož na ni bylo zařazeno několik kontroverzních návrhů zákonů. Mezi ně patřila zejména novela Ústavy ČR týkající se rozšíření pravomocí NKÚ a na ni navazující novela zákona o NKÚ, u nichž jsem byla i zpravodajkou pro plénum, která bohužel i přes mou intenzivní snahu narazila na odpor senátorů-starostů napříč politickým spektrem. Tato zkušenost mě vede k zamyšlení nad tím, zda má být slučitelná funkce člena parlamentní komory s funkcí v samosprávě, neboť se ukazuje, že zájmy obou entit se mohou výrazně lišit. Rovněž jsem hlasovala pro přijetí novely zákona o léčivech, která nově umožňuje používání marihuany pro lékařské účely. Za poměrně kontroverzní bych také označila novelu zákona o matrikách, jménu a příjmení, pro kterou jsem se po zralé úvaze rozhodla nehlasovat, ač mi to mnozí voliči ex-post vyčítali. Domnívám se však, že zákon nemá vstupovat do oblastí, které se vyvíjejí organicky samy, bez ohledu na stát a jazyk je toho dobrým příkladem. Stát má zasahovat jen tam, kde je to opravdu nutné.

Rovněž jsem pokračovala v aktivitách započatých již při mé volební kampani, které směřovaly ke zrušení projektu s-karet, bezesporu pošlapávajících důstojnost jednotlivce, nadto obhospodařovaných soukromým subjektem, na který byla agenda převedena smlouvou podepsanou náměstkem MPSV bez toho, že by k takovému postupu byla exekutiva zmocněna zákonem. Jde o ukázku privatizace veřejných služeb, navíc postupem, který jasně koliduje s ústavním pořádkem. Uvítala jsem, když mě koncem ledna předseda Senátu Štech umožnil, abych připojila svůj podpis k senátorskému návrhu na zrušení těchto karet k Ústavnímu soudu. S potěšením jsem také konstatovala, že návrh vydatně čerpal z mé předchozí argumentace proti konceptu s-karet. Velmi a upřímně doufám, že našemu návrhu, pod kterým je podepsáno 51 senátorů, Ústavní soud vyhoví.

Debaty kolem jednotlivých návrhů zákonů však v lednu zastínily dvě zásadní události. Hned první den roku 2013 jsme byli svědky vyhlášení amnestie prezidenta Klause, která svým rozsahem a důsledky pro poškozené nemá obdoby.  Diskusí kolem amnestie jsem se rovněž velmi aktivně účastnila. Psala jsem články a stanoviska a denně jsem odpovídala i na několik desítek telefonátů médiím, která mě žádala o výklad věci. Rovněž jsem se zúčastnila rozhlasových a televizních debat k tomuto problému. Intenzivně jsem také studovala zahraniční komparativní materiály, abych si ověřovala své vlastní názory a panující právní názor k danému problému. Ze zahraniční literatury jsem totiž zjistila, že právě on hraje v případě nejasností v právní úpravě důležitou roli. To vyplývá i rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. K návrhu skupiny senátorů na zrušení části amnestie z půli ledna jsem se proto nepřipojila, měla jsem za to, že by měl být případně podáván až po veřejném slyšení. Domnívám se totiž, že napadení amnestie vyžaduje, aby si česká odborná veřejnost ujasnila problematiku amnestie v celém rozsahu, neboť je zřejmé, že jde o problematiku, která není příliš frekventovaná. I z toho důvodu jsem iniciovala u předsedy ústavně právního výboru nařízení veřejného slyšení na téma amnestie, které proběhlo minulý čtvrtek  (21.2. 2013). Na něm se sešli přední odborníci na ústavní právo, státní zástupci a soudci.  Společně jsme hledali odpověď na otázku, jaké dopady zmiňovaná amnestie přinesla, zda je vůbec možno ji napadnout a zda by bylo vhodné přemýšlet o úpravě Ústavy tak, aby napříště vyloučila abolici při vyhlašování amnestií. Nejnověji jsem se připojila k žalobě prezidenta republiky za velezradu, o jejímž dalším osudu rozhodnou tento týden podpisy dalších senátorů.

Druhou událostí, která jistě zaměstnávala po značnou část ledna i Vás, se stala přímá volba prezidenta, která se nesla v duchu vzrušených debat a často velmi emotivních momentů. Jak jsem již mnohokrát uvedla, v prvním kole volby jsem podporovala Jiřího Dienstbiera, kterého považuji za odborníka na právo a člověka, který prokázal, že se nebojí jít i proti negativním jevům ve vlastní straně, ač mu to může přinést jen potíže. Vzhledem k tomu, že do druhého kola nepostoupil, byla jsem nucena, stejně jako velká část voličské obce, rozhodnout se, koho podpořím v kole druhém. Má volba padla na Karla Schwarzenberga, kterému jsem, i přes jeho vládní angažmá, uvěřila, že by se snažil být prezidentem všech občanů a nepreferoval by ani stranickou politiku určité strany, ani by se nesnažil aktivisticky prosazovat svá řešení. Jinými slovy, že by respektoval, že v našem ústavním systému vládne vláda a prezident má toliko mediační popř. kontrolní funkce. Také byla šance, že naplní prezidentský úřad slušností a respektem k dodržování ústavního pořádku.

O to víc jsem byla rozčarována z průběhu kampaně před druhým kolem voleb, ve kterém se objevila řada lží a neférových útoků. Vrcholem pak byla lživá inzerce v deníku Blesk, která vyšla v první den voleb. I proto jsem se rozhodla v této věci konat a podala jsem ke Kontrolní radě České advokátní komory stížnost na zadavatele zmíněné inzerce, právníka Vladimíra Zavadila s tím, aby bude-li zjištěno, že lživý a podlý inzerát zadal, bylo také kárnými orgány advokátní komory posouzeno, zda jednal v rozporu s etickým kodexem advokacie popř. dokonce v rozporu se zákonem o advokacii a vyvozeny důsledky v podobě sankce. Podobná jednání poškozují důvěryhodnost advokátů v očích veřejnosti a rozleptávají tak následně důvěru veřejnosti v korektnost i soudních řízená, v nichž advokáti hrají významnou roli.

Můj život za poslední tři měsíce byl krom pravidelných schůzí pléna Senátu, jednotlivých výborů a komise a příprav na ně, naplněn i aktivitami, jejichž těžiště leží mimo politiku. Zúčastnila jsem se nespočtu zajímavých kulturních, odborných a společenských akcí, mezi které patřila zejména Cena Jindřicha Chalupeckého (30. 11. 2012), před Vánoci jsem reprezentovala Senát s příspěvkem u příležitosti zahájení doprovodné výstavy dokumentů ke konferenci k výročí dvaceti let Ústavy ČR (10. -11.12 2012), poskytla jsem záštitu a byla členkou poroty v rámci vyhlašování nejlepších diplomových prací v oblasti lidských práv v rámci každoroční akce pořádané Ligou lidských práv (13.12.2012). Přednášela jsem a besedovala s vysokoškoláky v Brně, Praze a v Pardubicích. Kromě toho jsem uveřejnila několik statí souvisejících s aktuálními problémy a absolvovala několik rozhlasových a televizních besed a rozhovorů.

Do nového roku jsem vstoupila diskusí v rámci cyklu Kabinetu Čapek, kterou pořádalo divadlo Husa na provázku (9.1.2013) a koncem ledna, konkrétně 25.1. jsem obdržela cenu Právník roku v kategorii Občanská a lidská práva a právo ústavní.

Vážení voliči a milí podporovatelé, pokud jste vydrželi číst až sem, děkuji Vám.  Věřte, že by se toho dalo napsat daleko víc. Proto, pokud Vás zajímají konkrétní hlasování, má vystoupení v Senátu či názory na aktuální témata, sledujte tyto webové stránky, můj Facebook či stránky Senátu Parlamentu ČR. Nerozpakujte se ani napsat mail či se objednat na schůzku do senátorské kanceláře.

Děkuji Vám za podporu a doufám, že mi zachováte přízeň.

Vaše,

 

22.10.2012

Vážení občané, milí voliči,

dovolte mi, abych Vám touto cestou poděkovala za důvěru, kterou jste mi dali v 2. kole senátních voleb.  Každý jeden hlas pro mě představuje do příštích šesti let, kdy budu vykonávat práci senátora, obrovský závazek, kterému se pokusím dostát, jak nejlépe dovedu.

S týmem jsme v uplynulých měsících dělali, co jsme mohli a ono se to, i za přispění příslovečné špetky štěstí, podařilo… Tým, jak už jsem zde mnohokrát napsala, byl složen ze zcela výjimečných lidí, které lze potkat jen zřídka. Velký dík si také zaslouží všichni podporovatelé. Vedle materiální podpory mi dodávali pocit, že moje kandidatura má smysl, že se o něco neucházím jen tak sama za sebe. Kampaň tak pro mne  znamenala zcela nevšední a nezapomenutelný prožitek vzájemné blízkosti názorové i lidské. Na to se opravdu zapomenout nedá. Jen vás všechny prosím, zachovejte mi přízeň, a to i tehdy, když si budu počínat neobratně a třeba šlápnu vedle. Nikdy to nebude s úmyslem poškodit. Držte, prosím, palce, aby k tomu pokud možno nedocházelo.

Vaše

Aktuality

Archiv aktualit »