Dozvuky návštěvy čínského prezidenta aneb proč se Eliška Wagnerová nepřipojila k senátorskému podání k Ústavnímu soudu

Eliška Wagnerová nepřipojila svůj podpis ke skupině senátorů, kteří k Ústavnímu soudu podávají návrh na zrušení části zákona o pozemních komunikacích. Snahou senátorů sice je, aby v případě podobných událostí, jež nastaly při návštěvě čínského prezidenta koncem března 2016, nemohlo v budoucnu dojít ke znemožnění přístupu nahlášeného shromáždění. Domnívá se však, že zrušení části tohoto konkrétního zákona není správnou cestou, jak se do budoucna takovýmto excesům ze strany policie vyhnout.

Skupina senátorů se v průběhu května chystá podat návrh na zrušení § 24 zákona o pozemních komunikacích. Jeho naprosto vadnou a účelovou aplikací bylo totiž rozhodnuto o uzavírce Hradčanského náměstí, kterou se zaštiťovali policisté bránící shromážděným osobám ve vstupu na toto náměstí. Ty chtěli vyjádřit svůj protest proti čínskému prezidentovi.

V čem podle Elišky Wagnerové tkví problém návrhu?

Podepsaní senátoři se domnívají, že zrušením onoho paragrafu by v budoucnu už k takové blamáži nemohlo dojít. Kontruje jim právě Wagnerová „Už prejudikatura Ústavního soudu dává signál, že ústavním pořádkem garantované právo nelze obcházet postupem podle zákona o veřejných komunikacích resp. jinými zákony regulujícími správní problematiku (např. II.ÚS 459/04). Dojde-li ke kolizi zákona o pozemních komunikacích se zákonem o shromažďování, který provádí čl. 19 Listiny (právo shromažďovací), je zákon shromažďovací zákonem speciálním ve vztahu k zákonu o pozemních komunikacích.“ Úkol správního orgánu tedy dle Wagnerové musí spočívat v prozkoumání,  zda uzávěra prostranství skutečně plní funkci přípustného omezení shromažďovacího práva. Navíc musí zhodnotit, zda jde o proporcionální omezení, které případně vyhovuje formálním zákonným podmínkám (lhůta pro rozhodnutí např.). „Je třeba mít na paměti, že všechna omezení je vždy třeba vykládat velmi restriktivně, tzn. ve prospěch práva shromažďovacího. Argument podepsaných senátorů, že to správní orgány nečiní, není podle mého názoru přesvědčivý,“ uvedla Eliška Wagnerová.

Jaká je tedy správná cesta?

Podle Elišky Wagnerové je třeba v této věci maximálně využít správních žalob, které by správní orgány nutily jít cestou proporcionálních restrikcí. Na ně podle Wagnerové „mohou navazovat žaloby o náhradu škody popř. žaloby na ochranu osobnostních práv, které jsou spojeny s případným peněžitým plněním, na které orgány veřejné moci docela dobře slyší.“