Eliška Wagnerová: Jsou rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Davida Ratha překvapivá?

Nebudu čtenáře napínat a hned v úvodu sděluji, že Ústavní soud nerozhodl nijak překvapivě, když označil vazbu Davida Ratha za „příliš dlouhou“. Lze naopak říci, že tato rozhodnutí navazují na judikaturu Ústavního soudu, která má počátek v letech 2004 až 2005 (viz I. ÚS 161/04 a IV. ÚS 689/05 a další). Tato myšlenková linie vyvrcholila přijetím nálezu celého pléna, k němuž se dostanu níže. Již v oněch historických rozhodnutích bylo řečeno, že důkazní zdůvodnění podezření z možného útěku či skrývání se obviněného, které je přijatelné v okamžiku vzetí do vazby, přestává stačit po uplynutí určité doby, kterou obviněný strávil ve vazbě. Má-li být další trvání vazby, tedy omezení osobní svobody, v souladu s ústavou, je třeba, aby důvody pro setrvání ve vazbě sílily.

Nelze opakovat pořád dokola tytéž argumenty

Účelem je ochrana presumpce neviny obviněného, a to až do pravomocného rozhodnutí. Je třeba si neustále uvědomovat, že při vazebním rozhodování je ve hře jen pravděpodobnost obvinění, nikoliv důkazně podložená jistota o vině, a to navíc daná v takové intenzitě, kterou lze od lidského poznání rozumně vyžadovat. Jinými slovy – není ústavně přípustné, aby vazební soudy při dalším a dalším rozhodování o vazbě obviněného (zde ve dvanácti případech) jen jako mantru opakovaly to, co uvedly v rozhodnutí prvním, a nepřidaly nic, co by zesilovalo ať již samo obvinění, či odůvodnění vazebního výroku.

Doplatil na to, že je známý a že se blížily volby?

Tak tomu však v daném případě bylo (repetice odposlechů a z nich vyvozovaná spekulativní úvaha). Dlužno dodat, že se tak dělo i za aprobace Ústavního soudu, který Rathovy stížnosti opakovaně odmítal. Opakování zmíněné mantry mu přišlo dostatečné dokonce i po roce a čtvrt trvání vazby obviněného. Zvenčí se až může zdát, že stěžovateli se jaksi nevyplatila jeho „proslulost“, která se v kombinaci s předčasnými volbami proměnila v nepříjemnou výbušnou směs.

Avšak zpět k prejudikatuře.

Idea, že s presumpcí neviny je delší trvání vazby slučitelné jen potud, pokud důkazní podloženost jak stíhaného skutku, tak vazebních důvodů sílí, vyústila dokonce i do přijetí nálezu celého pléna Ústavního soudu, kterým byla zrušena část paragrafu 74 trestního řádu.

Ten umožňoval držet obviněnou osobu ve vazbě i poté, co ji soud prvního stupně zprostil obžaloby (samozřejmě nepravomocně), a to za předpokladu, že se státní zástupce proti zprošťujícímu rozsudku odvolal. V takovém případě se nejvýrazněji ukázalo, že tzv. doktrína sílících důkazů, vyvinutá původně Evropským soudem pro lidská práva právě za účelem ochrany presumpce neviny obviněného, není respektovaná ani zákonodárcem. Předmětná zákonná úprava proto ani z pohledu našeho ústavního pořádku neobstála. Dodám, že plénum rozhodovalo k návrhu druhého senátu Ústavního soudu. Už z toho je zřejmé, jaký důraz kladl sám soud na respekt k principu presumpce neviny.

Všichni jsou omylní


Samozřejmě, že všechny tyto nálezy nebyly přijímány všemi státními zástupci a trestními soudci zcela jednoznačně. Komplikovaly jim totiž práci. Avšak ústavní pořádek chrání v první řadě základní práva všech osob, včetně práv „sprostých podezřelých“, a je to tak dobře, byť to nemusí být právě populární.

Ústavní principy, k nimž patří i presumpce neviny, se vyvinuly na základě trpkých zkušeností s omylností všech, včetně poctivě pracujících státních zástupců a soudců.

Už proto je volání po jejich osobní odpovědnosti za rozhodnutí, které se nakonec ukáže nepodloženým, nebezpečným populistickým pokřikem, nehodným vyslyšení v civilizovaném státu. Prostě všichni jsme omylní, jen stát se ze své podstaty mýlit nesmí, a proto odpovídá za škody způsobené jeho údy. Samozřejmě, že kárná i trestní odpovědnost služebníků státu, kteří úmyslně či hrubou nedbalostí maří řádné prošetření trestné činnosti, a tak protahují řízení, se uplatňuje už dnes. Jakákoliv nepromyšlená a populistická extenze trestání soudců a státních zástupců by způsobila jediné – počet trestních stíhání by se radikálně zmenšil. Proč by příslušné osoby riskovaly? Jsou to přece také jen lidé. Takový výsledek snad nechce nikdo, komu jde o vládu práva v naší zemi.

Roubování na starý kmen

To, co už dlouho potřebujeme, je zjednodušení procesních předpisů, resp. nový trestní řád, který by uvedl do souladu požadavek rychlosti ve všech stadiích trestního řízení při současném šetření práv obhajoby. Správně říká vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová, že všechny početné novely trestního řádu jsou zatím roubovány na zastaralý kmen obecných zásad v něm obsažených.

Já dodávám, že je nutné, aby paralelně s normotvorbou bylo důsledně a setrvale kultivováno myšlení všech, kteří rozhodují o svobodě lidí, ve smyslu respektu k ústavním zásadám. Na tom Ústavní soud soustavně pracoval a zdá se, že v tom bude pokračovat.

 

Zdroj: MF Dnes, 7.1. 2014