Eliška Wagnerová: Mnozí míní, že velezrada a vlastizrada jedno jest. Není.

Všichni dnes spekulují o tom, co je vlastně velezrada. Z mnoha vyjádření je patrno, že mnozí se domnívají, že velezrada a vlastizrada jedno jest. Není.

Vlastizrada je trestný čin proti základům ČR, cizího státu a mezinárodní organizace a je charakterizována tím, že jde o jednání, která naplňují skutkové podstaty jiných trestných činů (rozvracení republiky, teroristického útoku, teroru a sabotáže), avšak byly spáchány ve spojení s cizí mocí či cizímčinitelem. Je penalizována až výjimečným trestem. Avšak podívejme se na trestný čin sabotáže, který je obsahem části své skutkové podstaty asi nejblíže tomu, o čem lze patrně co do obsahu přibližně uvažovat, chceme-li obsahově naplnit pojem velezrada. Toho se mj. dopustí ten, kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení ČR anebo poškodit mezinárodní organizaci zneužije svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce. Trestní sazba za sabotáž činí 3 až 10 let.

Z uvedeného plyne, že tedy i trestní řízení vedené proti pachateli tohoto trestného činu mohlo být dle čl. II novoroční amnestie teoreticky zastaveno, pokud by trvalo déle než 8 let. Dle zběžných zjištění se ale žádné trestnířízení pro sabotáž, s výjimkou jednoho případu z roku 2003, nevedlo. Od některých obhájců amnestie jsme pak četli názor, že „zastavení se netýká závažných trestných činů s trestem odnětí svobody nad deset let“, a dále: „Pokud máme maximální sazbu odnětí svobody třicet let (nepočítaje doživotí), zastavení se vztahuje jen na první třetinu, kde je nejméně závažná trestná činnost. Výše trestu totiž vyjadřuje závažnost trestného činu.“ (Z. Koudelka, internetový Deník Referendum, 4. 1. 2013). Zdá se, že dle tohoto názoru není sabotážzávažným trestným činem. Proč tedy je tak démonizovaná velezrada?

Samozřejmě že vzhledem k tomu, že velezrada, jak řečeno, není trestným činem, nýbrž tzv. ústavním deliktem, čili jakýmsi kvazi kárným proviněním, jehož se může dopustit jen osoba zastávající úřad prezidenta republiky, je třeba při srovnávání s trestným činem sabotáže uvažovat v kategoriích ústavního práva.  Zastávám názor, že by mělo jít i v případě velezrady o čin zaviněný ve formě alespoň eventuálního úmyslu. Nedává pak ovšem dobrý smysl, aby objekt chráněný velezradou – tj. demokratický řád – byl interpretován jinak, zužujícím způsobem, než objekt chráněný trestným činem v podobě ústavního zřízení.

Je snad ústavní zřízení méně než demokratický řád? Anebo jde spíš o dvojí různé vyjádření téhož? Také ono trestněprávní „zneužití postavení či funkce“ je, dle mého názoru, nutno vykládat v ústavněprávním kontextu, tj. v případě velezrady, ve smyslu zkoumání aktů z hlediska doktriny ultra vires, a to v její jak formální, tak materiální podobě. Jinými slovy je třeba zkoumat, zda jsou prezidentovi Ústavou přiznané pravomoci a kompetence vykonávány v mezích, které mu ústavní pořádek v interpretačním podání Ústavního soudu přiznává. V tomto článku nelze rozebírat jednotlivé skutky, které obsahuje návrh 28 senátorů. Jde spíš o zamyšlení nad tím, proč se názory jednotlivých ústavních právníků nad obsahem pojmu velezrada liší. Mám za to, že čertovo kopýtko je skryto v metodě interpretace velezrady.

Změnil se vztah občana a státu

Jedna skupina, a popravdě zřejmě početnější, vykládá sám pojem velezrady tak, jak se utvářel v historických souvislostech. Němci tento přístup (poněkud ironicky) nazývají pojmovou jurisprudenci (Begriffjurisprudenz) a považují jej za zastaralý, a to i v soukromém právu, neboť nereaguje na změny v pojetí práva jako takového.

Literatura velmi přesvědčivě argumentuje, proč je tento přístup ve veřejném právu zcela nevhodný. Ve zkratce řečeno proto, že pojetí veřejného práva (zejména správního a ústavního) se bouřlivě měnilo v posledních přibližně sto letech a navíc jsou tyto obory práva z hlediska své historie, ve srovnání s právem soukromým, vysloveně v plenkách a postrádají použitelnou tradici, kterou snad může mít do jisté míry současná civilistika. To proto, že se zcela změnilo chápání státu, v němž již není žádná moc suverénní, nýbrž existují v něm toliko pravomoci a kompetence. Zcela se změnil vztah občana a státu, když v chápání právního státu převládlo jeho materiální pojetí a změnilo se i chápání demokracie, která již dávno není redukována jen na volby a jejich výsledky, nýbrž mj. zahrnuje i způsob vládnutí, a tak je stále testována její legitimita ve zkoumání způsobu výkonu veškeré moci, a to zejména s ohledem na ochranu základních práv jednotlivých osob (M. Kriele).

Tradice a ochrana práv

Na to, že úvahy o státu (tedy i o funkcích jeho institucí) lze smysluplně vést jen ve vztahu ke státu s konkrétním politickým resp. ústavním režimem, upozorňuje jedna z největších postav konstitucionalistiky 20. století E. W. Böckenförde. Tomu pak odpovídá i druhá, v demokratickém zahraničí rozšířená metoda přístupu k výkladu veřejnoprávních pojmů, totiž hledání a nalézání jejich funkce tak, aby byl naplněn účel právní úpravy, zde zachování a ochrana ústavního pořádku demokratického právního státu respektujícího a chránícího lidská a občanská práva.

Při hledání jsou používány specifické metody interpretace ústavního pořádku, které se značně liší od klasického civilistického interpretačního instrumentária.

Z uvedeného je zřejmé, že nalézání toho, co je možno označit za velezradu, se bude při zapojení jedné či druhé metody značně lišit. Při výběru jedné z nich je třeba si položit otázku, jak vysokou míru ochrany demokratickému právnímu státu a základním právům chceme vyžadovat. Je patrné, že první snižuje míru ochrany v zájmu tradice, druhá se snaží nalézt praktickou konkordanci mezi právy prezidenta a ochranou ústavní podoby státu a v konečném důsledku i ochranou našich práv a svobod.

Skandalizace není na místě

Je přitom také důležité si ujasnit, zda prezidentskou funkci chceme jako „zbytkovou monarchii“, nebo ji odmytizovat a brát vážně ústavní maximu, dle níž jediným suverénem je toliko lid a všechny konstituované orgány, včetně prezidenta, již podléhají při výkonu moci stanoveným pravidlům. Jen přitakáme-li položeným otázkám, můžeme smysluplně a odpovídajícím způsobem uvažovat o ústavním deliktu velezrady. Nepřitakáme-li, pak dáváme prezidentům volnou ruku, prakticky je vyjímáme z působnosti ústavního pořádku.

A znovu je třeba opakovat, že velezrada není vlastizrada. Je to funkční delikt a tečka. Skandalizace, bulvarizace, podsouvání politických motivů těm senátorům, kteří návrh předkládaný plénu Senátu podpořili, nejsou na místě. Pouze funkčněinterpretujeme velezradu tak, aby to nebyl nepoužitelný institut, ale institutživý a služebný, sloužící k ochraně toho, co je nám drahé a čeho si vážíme, tj. konkrétního dnešního ústavního pořádku.

Jen na okraj chci zmínit, že němečtí studenti píší klauzurní práce na téma odepření podpisu prezidenta pod řádně přijatý zákon a zkoumají, zda by mohlo v takovém případě jít o ústavní delikt. Skandál, svatokrádež? Ale kdeže! Jen cvičení v postupech, jak přistupovat k hodnocení jednání, o kterém lze uvažovat i jako o ústavním deliktu. Pro korektnost dodám, že správná odpověď je, že není, neboť jsou jiné cesty, jak věc napravit. Samozřejmě při dodržení ústavních postupů.

Spíš mírnější sankci, ale vymezení hranic

Jediný problém, který v úpravě prezidentského ústavního deliktu vidím, je drakoničnost a bezpodmínečnost sankcí za něj a odepření možnosti Ústavnímu soudu, aby sám vážil, jak přísnou sankci uloží,či zda postačí samo projednání věci Ústavním soudem. Sankce nyní nastupuje automaticky ze zákona, a zde jde o skutečnou zradu. Toto ustanovení se prostě jeví být neproporcionálním zásahem do práv osoby prezidenta a již to samo jaksi psychologicky brání, aby vše, co si zaslouží, bylo posuzováno jako ústavní delikt.

Argument, že od 8. 3. začne platit již pro přímo zvoleného prezidenta nová úprava, je vadný, neboť na konstrukci sankce se vůbec nic nezměnilo. Už z tohoto důvodu lze za lichý označit argument, že nová úprava velezrady, jež explicitně k velezradě (kterou již na rozdíl od dnešní úpravy dále nerozvádí) přidává i hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku, ústavní odpovědnost prezidenta rozšiřuje i na „méně závažná“ jednání.

Není tomu tak! Pokud by tomu tak skutečně bylo, musel by být nalezen i odraz v diferenciaci sankce za velezradu a za ostatní. A naopak lze tvrdit, že pokud se tak nestalo, je třeba novou úpravu vykládat spíše jako zákonodárcův pokus (nepříliš zdařilý) o lepší vystižení toho, co je prezident povinen pod sankcí dodržovat a co se nyní neobratně nazývá velezradou. Tvrdím, že prezident má a bude mít stejné povinnosti jako celých 20 let, tj. od přijetí české Ústavy, a to z důvodů svrchu uvedených.

Je ovšem otázkou, co by měl ÚS v dané situaci dělat. Zákon výslovně nepředvídá,že by mohl přerušit řízení o ústavní žalobě a zabývat se zkoumáním ústavnosti příslušného ustanovení zákona o ÚS. Z vázanosti soudu ustanoveními zákona o ÚS někteří vyvozují, že nemohou podléhat ústavnímu přezkumu ze strany soudu. Tento názor nesdílím a v daném případě již vůbec není dobře argumentovatelný. Naopak jsem přesvědčena o tom, že by tak postupovat měl a mohl.

Ustanovení o sankci není procesním ustanovením, tudíž nepřipadá v úvahu argument, že si soud chce rozvolňovat prostor pro své jednání. Jde o hmotněprávní ustanovení, jehož aplikací v dosavadním znění by mohlo dojít k neproporcionálnímu zásahu do práv prezidenta.

Je také zapotřebí připomenout vzor, který jsme v tomto případě, tak jako užmnohokrát, špatně recipovali. Jde o německý zákon o ÚS, podle nějž tamní ústavní soud o výši sankce rozhoduje sám, ba vůbec ji uložit nemusí, ač dospěje k závěru, že ústavní delikt spáchán byl. Naše situace je dobrou ilustrací toho, jak kontraproduktivní může obecně být volání po zvyšování zákonných sankcí. I na to existují zajímavé příklady z okolních zemí.

Dnes musí být zodpovězena otázka, zda je lepší mírnější sankce za současného nalezení ústavního deliktu, což přináší zvýšení právní jistoty vymezením hranic pro výkon určitých prezidentských oprávnění, anebo zda obětovat ochranu ústavního pořádku a základních práv proto, že zákonem předvídaná sankce je příliš drakonická. Prvně naznačená možnost se jeví jako spravedlivější a mělo by se o ní vážně uvažovat.

 

Zdroj: Právo, 4.3. 2013