Postoj Elišky Wagnerové k usnesení Nejvyššího soudu ve věci imunity poslanců

Co plyne z usnesení Nejvyššího soudu? Ujasnilo rozhodnutí soudu hranice poslanecké  imunity? Mohou být stále tři exposlanci stíháni za korupci? Pochybil podle Vás v něčem Nejvyšší soud? Jak jeho usnesení hodnotíte?

Rozhodnutí NS a stanovisko Vrchního státního zastupitelství prezentované I. Ištvanem jsou dva mimoběžné monology. I. Ištvan spatřuje trestné jednání (skutek) v jednání exposlanců, které se odehrálo a z hlediska naplnění všech znaků skutkových podstat trestného činů skončilo před tím, než se exposlanci mandátu vzdali. To také výslovně uvedl ve svém vyjádření pro NS, které je v naraci usnesení reprodukováno, ale dál už jakoby pro NS neexistovalo. Pánové z NS se totiž naopak upnuli na akt vzdání se mandátu. To, co předcházelo, je jen jakýsi dokreslující kolorit, běžný v Poslanecké sněmovně, který připnutý ke „korunovačnímu aktu“ – vzdání se mandátu, má patrně jen vysvětlovat, proč se pánové mandátu vzdali. To přesto, že se zároveň s tvrzením neprokázaných skutečností vztahujících se k motivům, jedním dechem tvrdí, že motivy vzdání se mandátu NS nezjišťoval, neboť ani nesměl. Nicméně při dalším postupu státních zástupců je prý dle NS třeba vyjít z názorů na posouzení jednotlivých komponent skutku tak, jak je vyhodnotil NS. Mimoběžnost obou monologů vylučuje nalezení rozumného řešení. To je první problematická rovina.
Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je prý namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic, je-li patrně vedeno v prostorách PS. Zda jsou poslanecké kanceláře, parlamentní restaurace, toalety či dvůr Poslaneckou sněmovnou ve smyslu Ústavy ČR, rozhodnutí nespecifikuje a pro jistotu ponechává odpověď fantazii čtenářově. Ostatně nebylo ani zjištěno či zjišťováno, zda k jednáním nedocházelo vně PS, a tím spíš vně jejích funkčně chápaných dimenzí. Že by měla být Poslanecká sněmovna v tomto směru chápána funkčně, o tom v rozhodnutí nenalezneme ani slůvko, a to ani v podobě úvahy následně argumentačně vyvrácené. Nezodpovězená otázka chápání institutu „sněmovna“ v kontextu čl. 27 odst. 2 Ústavy, je další problém.
Posledním problémem této krátké úvahy je otázka interpretace pojmu projev. Dle NS jím má být kromě uvedeného politického jednání i vzdání se mandátu. K tomuto, z hlediska Listiny, ale i z hlediska účelu institutu indemnity, nepřípustně extenzivnímu výkladu, došli soudci NS za pomoci historicko-lingvistického cvičení, když dospěli k závěru, že pojem „projev“ je širší než pojem „výrok“ a projevem je třeba rozumět nejen verbální, ale i např. písemné či obrazové sdělení, popř. gesto apod. Co do různých forem sdělení projevu, lze s rozhodnutím souhlasit, ale to je asi tak vše. Jinak je projev třeba analyzovat kritérii Listiny, která z hlediska obsahu projeveného sdělení rozlišuje mezi sdělováním faktů (informací) a sdělováním názorů. Hodnotím-li ona politická jednání, v jejichž ochraně se Nejvyššímu soudu zalíbilo, možná jejich obsahem byly mimo jiné i názory pánů poslanců (nevíme však na co – situace a intriky v ODS anebo zvýšení daní – toť otázka), co však byla akceptace příslibu plnění za to, že za něj vymění svůj poslanecký mandát – posuzováno kritérii projevu, to opravdu nevím. A to je přitom, alespoň dle názoru státních zástupců, podstata věci. Jedno ale vím, nebyl to ani názor ani informace sdělené v souvislosti s výkonem mandátu. Byl to kšeft s mandátem a s tím ústavní pořádek vykládaný v jeho celistvosti samozřejmě nepočítá a z dobrých důvodů ani počítat nemůže. A jen na okraj dodávám, neboť to nemělo být vůbec posuzováno (viz první odstavec), že za projev ve smyslu Listiny nelze považovat ani úkon vzdání se mandátu, byť tentokrát k němu prokazatelně došlo opravdu v orgánu sněmovny, tj. na plénu. V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.
Jiná věc je ovšem technika zatýkání, předvádění z vazby k soudu apod. Nechápu, jak mohl nějaký trochu rozumný policejní prezident vydat rozkaz, na jehož základě je prý třeba vždy nasazovat pouta obviněnému, ač je zřejmé, že nepředstavuje žádné nebezpečí ani nechce utéct. Jde vskutku o zcela nepřiměřené omezení jeho osobní svobody a o nepřiměřený zásah do jeho osobnostních práv. Zde by měl policejní prezident učinit nápravu ihned. Případné žaloby na ochranu osobnosti by totiž měly být úspěšné. Dokud není člověk odsouzen, svědčí mu presumpce neviny a zásahy do jeho osobní integrity musí být naprosto minimalizovány. Tento požadavek platí i v případě, že následně dojde k pravomocnému uznání viny soudem.

 

Tento text byl psán pro server ihned.cz, publikován byl tamtéž dne 24.7.2013