Recenze životopisu Elišky Wagnerové z pera Tomáše Němečka

Jedna z nejvýznamnějších českých právniček Eliška Wagnerová se dočkala vlastního životopisu.

Tomáš Němeček, novinář, právník, zastupitel a donedávna také kolega v redakci Lidových novin, pokračuje v mapování životů výrazných právníků dneška. Po Vojtěchu Ceplovi (2010) a Pavlu Rychetském (2012) se na sklonku minulého roku dostalo i na první ženu: Elišku Wagnerovou. Kdybychom hledali, co tyto tři osobnosti spojuje, najdeme více než jen minimální společný jmenovatel v podobě funkce soudce Ústavního soudu. Cepl, Rychetský i Wagnerová byli (přesněji řečeno dva z nich stále ještě jsou) nepřehlédnutelní a vědí o nich i neprávníci. Což je nepochybně dáno také tím, že se jejich kariéra neomezila na tu právní a každý z nich svým způsobem zasáhl i do politiky.
Životaběh Elišky Wagnerové (* 1948) nepostrádá rysy, které přitahují životopisce i publikum. V roce 1982, kdy působila jako advokátka, opustila manžela i Československo. Do konce 80. let žila v Německu, kde poskytovala právní pomoc dalším uprchlíkům z vlasti a spolupracovala se Svobodnou Evropou. V roce 1988 se na inzerát v exilovém časopise seznámila se svým současným manželem, Arnoštem Wagnerem, za nímž posléze odjela do Kanady. Zde se živila vším možným: čistila koberce, roznášela jídlo v restauraci, vypomáhala v zubní ordinaci. Po roce 1989 se zpět do vlasti nijak nehrnula, a nebýt toho, že se v roce 1992 v restauraci náhodou seznámila s budoucím prvním předsedou českého Ústavního soudu Zdeňkem Kesslerem, možná by se nevrátila vůbec.
V roce 1993 využila nabídky Zdeňka Kesslera a stala se jeho asistentkou. Začala tak svou hvězdnou právní kariéru, jejíž rychlost zřejmě dodnes leží v žaludku mnoha jejím kolegům. Dynamické právničky, která psala komentáře do Lidových novin, si povšiml prezident i vlivní pracovníci justice. V roce 1996 byla Wagnerová jmenována soudkyní Nejvyššího soudu a o dva roky později jeho předsedkyní. V roce 2002 se pak stala soudkyní Ústavního soudu (a také jeho místopředsedkyní). Po skončení mandátu pak úspěšně kandidovala jako nezávislá s podporou zelených do Senátu.
Tomáš Němeček analyzuje nejen řadu důležitých kauz, na jejichž rozřešení měla Eliška Wagnerová podíl (např. spor novináře Ivana Breziny s Milošem Zemanem či spor o cukerné kvóty, během něhož formulovala zásadní stanovisko České republiky k Evropské unii), ale především přináší statistiky, ze kterých plyne výjimečnost této soudkyně. Nejčastěji byla v opozici k většinovému stanovisku soudu a také byla nadprůměrně vstřícná k žadatelům.
Byla by opravdu škoda, kdyby Tomáš Němeček nevyužil své erudice a kontaktů k napsání historie českého Ústavního soudu. Pokud by ji podal stejně brilantním stylem jako životopis Elišky Wagnerové, četla by se jako thriller.

Tomáš Němeček: Padni komu padni. Život a případy Elišky Wagnerové. Leges, Praha 2014.

 

Zdroj: Lidovky.cz, Zídek, P., 3.1. 2015