Shrnutí veřejného slyšení k amnestii z 21.2.2013

Pokud jste nesledovali přenos čtvrtečního veřejné slyšení, níže si můžete přečíst jeho krátké shnutí a nejdůležitejší stanoviska, která na něm zazněla.

—————————————————————————————————————————————

Ve čtvrtek 21. 2. 2013 se uskutečnilo na půdě Senátu Parlamentu ČR veřejné slyšení na téma Novoroční amnestie 2013 – motivy, okolnosti, důsledky, které iniciovala Eliška Wagnerová  a společně pořádal Ústavně-právní výbor a Stálá komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury, jimž předsedají  Miroslav Antl a Eliška Wagnerová.

V úvodu M. Antl upozornil, že cílem tohoto slyšení je zodpovězení klíčových otázek týkajících se amnestie, které poskytne  impuls pro další jednání horní komory Parlamentu v této věci. Směřování veřejného slyšení tedy bylo vymezeno čtyřmi otázkami: Je třeba změnit Ústavu v pasážích týkajících se amnestie udílené prezidentem? Lze amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky Václava Klause interpretovat jako naplnění  skutkové podstaty ústavního deliktu velezrady? Je možno kontrasignaci amnestijního aktu ze strany premiéra Nečase chápat pouze za právní formalitu? Dá se v tomto kontextu uvažovat o trestní odpovědnosti premiéra?

Nejen výčet řečníků, mezi kterými byli odborníci na ústavní právo (např. dr. Molek, doc. Kysela, prof. Gerloch či prof. Musil), nejvyšší státní zástupce P. Zeman či soudce Nejvyššího soudu F. Púry, ale i samotné obsazení auditoria (např. předsedkyně Nejvyššího soudu I. Brožová, předseda Nejvyššího správního soudu J.Baxa a mnozí další) dávalo tušit, že názory zazněvší na veřejném slyšení nebudou moci být brány na lehkou váhu.

Hned první vystupující, soudce Ústavního soudu, prof. Musil upozornil na to, že amnestie je z pohledu trestního práva nesystémovým prvkem, který by dle jeho názoru bylo možno vypustit a nahradit ho standardními nástroji, kterými trestní právo již dnes disponuje. Dále podotknul, že „nestandardnost“ amnestie (a zejm. abolice) má ještě jeden závažný důsledek. Jím je ohrožení důvěry občanů v právní stát, který je povinen stíhat a trestat všechny spáchané delikty a nemá selektivně vybírat, které činy stíhat a trestat bude a které nikoliv.

Za vládu vystupoval ministr spravedlnosti P. Blažek, který zastával názor, že kontrasignace prezidentova amnestijního aktu je pouze formálním stvrzením jeho ústavnosti a zákonnosti (právnosti).  Ministr rovněž konstatoval, že případná změna Ústavy ve věci amnestie, včetně možnosti abolice, není takzvaně na „pořadu dne“ a snažil se ujistit auditorium, že zkušenost s touto amnestií bude mít pro další hlavy státu spíše „odstrašující“ účinek.

Na vystoupení ministra Blažka reagoval prof. Gerloch, který ve vztahu k problematice kontrasignace amnestie vládou a jejímu dvojímu výkladu upozornil na fakt, že pokud by platil ministrem prezentovaný výklad vlády (kontrasignace pouze jako formální schválení právnosti), pak by se český parlamentarismus posunul k prezidentské formě vlády, čemuž však současné nastavení systému neodpovídá. K samotným úvahám o možnosti soudního přezkumu se pak Gerloch vyjádřil  tak, že samotný amnestijní akt je sice právní předpis, avšak jeho případné zrušení by nevedlo ke znovuotevření možnosti trestního stíhání, a proto je otázkou, zda jde o postup rozumný.

Podobně jako ostatní předřečníci se rovněž doc. Kysela ve svém příspěvku věnoval problematice kontrasignace amnestijního výnosu, potažmo odpovědnosti vlády za důsledky amnestie. Konstatoval, že redukce kontrasignace jen na kontrolu právnosti, by zavdávala pochyby o možnosti oddělovat pravomoci prezidenta dle čl. 62 od pravomocí dle čl. 63 Ústavy. Jako jeden z prvních řečníků se doc. Kysela otevřeně vyjádřil k pojmu velezrada a jeho možné aplikaci. Tu v podstatě vyloučil s tím, že pojem je pro něj naplněn jiným obsahem, který nebyl v daném případě prokázán (např. konání v zájmu jiného státu, zločinný úmysl apod.).

Svůj názor prezentovala i Eliška Wagnerová, která definovala amnestii jako hromadný akt milosti, jehož účelem by měla být snaha o nastolení větší spravedlnosti, které nelze docílit zákonnými postupy. Oprávnění prezidenta musí být interpretováno jako oproštěné od iracionálních elementů, musí být vykládáno racionálně v návaznosti na zmíněnou funkci, tj. dosažení spravedlnosti. Jen tak může být amnestie akceptována jak laickou, tak i odbornou veřejností. Byť je spravedlnostní úvaha prezidenta široká, nesmí se zcela vymknout ze sevření ústavním pořádkem, zejména musí respektovat maximy plynoucí z příkazu demokratického právního státu založeného na respektu k lidským a občanským právům. Pokud tyto hranice amnestie přestoupí, jedná se o akt libovůle, která je v ústavním státu zakázána všem orgánům veřejné moci, tedy i prezidentovi. To se stalo i v případě novoroční amnestie, která v čl. II zcela libovolně stanovila osm let trvající trestní řízení za nepřiměřeně dlouhé pro všechny trestné činy ohrožené sazbou do 10 let, což jsou např. všechny majetkové trestné činy. Tím v řadě případů nepřijatelně popřela práva poškozených na spravedlivý soudní proces.

S příspěvky k trestněprávním souvislostem amnestie vystoupili kromě již zmíněného nejvyššího státního zástupce i soudce Nejvyššího soudu F.  Púry a odbornice z Institutu pro kriminologii a sociální prevenci A.  Marešová. Pohled poškozených článkem II. amnestie prezentovala advokátka Hana Marvanová, která v mnohých případech vystupuje jako právní zástupkyně poškozených.

V rozpravě vystoupila celá řada hostů z publika, kteří seznámili přítomné se svými stanovisky.

 

Zdroj: Linda Kožušníková