Text Elišky Wagnerové o pojetí lidské důstojnosti u příležitosti kolokvia Ústavního soudu s Aharonem Barakem

Lidská důstojnost dnes pevně náleží do slovníku evropského ústavněprávního diskurzu. Ač jako filosofický koncept či náboženský resp. etický princip byla diskutována od antiky (stoicismus), do lidskoprávní oblasti mezinárodního práva pronikla skrze Všeobecnou deklaraci lidských práv (čl. 1 praví: Všichni lidé se rodí svobodní a rovní v důstojnosti a v právech) a do ústavněprávních úvah národních ústavních soudů se dostala až v polovině 20 století, když nové ústavy se převážně nechávaly inspirovat právě Všeobecnou deklarací. Výjimk představuje specifická irská ústava, pocházející v základu z roku 1937, která už lidskou důstojnost ve své preambuli zmiňuje (V. Klokočka, E. Wagnerová: Ústavy států Evropské Unie, Linde 1997, str. 148 nebo Rolf-Peter Horstmann: Menschenwürde. In: Joachim Ritter (Hrsg.): Historisches Wörterbuch der Philosophie. Schwabe, Basel 1980, str. 1124, 1126).

Obtížné navazování na domácí tradice

Ačkoliv v první republice byl filosoficky široce rozpracováván koncept humanismu, jehož prominentní obhájcem byl první čsl. prezident TGM anebo také spisovatel K. Čapek, ústavní vyjádření lidské důstojnosti v Ústavní listině Československé republiky z roku 1920 nenalezneme. Ta kladla důraz především na svobodu nového národa a státu a samozřejmě, že se pojem lidské důstojnosti neobjevuje ani v poválečných ústavách československých, orientovaných samozřejmě víc na kolektiv, ve prospěch jehož cílů byla všechna individuální základní práva instrumentalizována. Zejména první poválečná ústava 9. května „svobodný rozvoj jednotlivce skrze uplatňování jeho základních práv (ústava) pojmově škrtla tím, že základní právo bylo základním právem pouze tehdy, jestliže se protnulo se zájmem společnosti.“ (E. Wagnerová, Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Bobek, Molek, Šimíček/eds., MU MPÚ, 2009, str. 362). 

Později byla ústavním východiskem údajně dosažená totožnost zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ni dosažení socialismu.

Odstraněním distinkcí mezi zájmy jednotlivce, společnosti a státu, jak je běžné v ústavní teorii demokratických, liberálních států, a které např E. W. Böckenförde považuje za nezbytnou rekvizitu demokratického liberálního státu, bylo znemožněno, aby svobodný a autonomní jednotlivec tam, kde může, realizoval svou představu o štěstí sám a nikoliv představu státu tak, aby byl respektován princip subsidiarity vycházející právě z uznání důstojnosti jednotlivce. Ten byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931). V nálezu IV. ÚS 98/97 charakterizoval Ústavní soud tyto totalitní ústavy jako fikce práva, jejichž funkcí mělo být „právě jen zastření stavu krajního bezpráví, stavu vyznačujícího se na jedné straně všemocí jedněch a naprostým nedostatkem právní ochrany druhých“, uvádí zmíněný nález.

Výslovně se tak lidská důstojnost v ústavním textu objevuje až v Listině základních práv a svobod, tedy v roce 1991. V preambuli se výslovně hlásí k neporušitelnosti přirozených práv člověka a práv občana, stejně jako k návaznosti na obecně sdílené hodnoty lidství. V čl. 1 Listina parafrázuje Všeobecnou deklaraci, když stanoví, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a v právech. A konečně, v čl. 10 je garantováno každému právo na zachování jeho lidské důstojnosti. Je tedy nepochybné, že Listina garantuje lidskou důstojnost jako subjektivní právo. Česká Ústava z roku 1993 ovšem normativní obraz doplňuje tím, že v preambuli stanoví nedotknutelnost hodnot lidské důstojnosti a svobody. Jinými slovy, preambule Ústavy činí z lidské důstojnosti (a svobody) neporušitelné principy, které nutí stát k určitému jednání, a na nichž pak musí být budován celý právní řád a v jejich duchu následně i interpretován.

Obsahuje-li německý Grundgesetz (GG) lidskou důstojnost toliko v podobě principu obsaženého v objektivním právu, přichází český ústavní pořádek s lidskou důstojností jako principem i s lidskou důstojností jako základním právem.

Jak ovšem vyložit onu, ústavní preambulí deklarovanou, neporušitelnost lidské důstojnosti a svobody? Jde o neomezitelnost těchto principů, o jejich prioritu před ostatními základními právy, která se přinejmenším v řízení o kontrole norem uplatňují rovněž jako principy? Jistým zdá se býti, že oba tyto principy spoluvytvářejí obsah tzv. materiálního jádra ústavního pořádku. Jsou tedy pod ochranou čl. 9 odst. 2 Ústavy, který stanoví nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, a tím spolupředstavují klauzuli věčnosti, což ÚS několikrát stvrdil ve své nálezové judikatuře (v zásadě shrnuta v Pl.ÚS 27/09). Jistěže Ústavní soud neřekl poslední slovo k interpretaci lidské důstojnosti v podobě principu, ani v podobě základního práva, byť určité závěry již, s výjimkou jednoho plenárního rozhodnutí, zazněly už v senátních rozhodnutích.

Z těchto rozhodnutí je ovšem patrno, že byť se v senátních rozhodnutích pracovalo s lidskou důstojností jako se základním právem, nebylo toto právo podrobeno stejnému přezkumu, jako ostatní základní práva. Byl totiž sice vymezen rozhodný obsah práva na lidskou důstojnost uplatňující se v dané věci, avšak nebyla zkoumána možná omezení tohoto práva, ač jinak ÚS vychází z toho, že každé základní právo je zásadně omezitelné. ÚS tedy neprovedl všechny jinak důležité 3 kroky, kdy v prvním kroku je zkoumáno, zda sporné jednání či akt lze podřadit do oblasti chráněné určitým základním právem.

Teprve je-li odpověď kladná, zkoumá ve druhém kroku, zda skutečně došlo k zásahu do základního práva. Ve třetím kroku zkoumá, zda je omezení základního práva přiměřené, a to v testu proporcionality. V případě lidské důstojnosti skončil ÚS u druhého kroku, a to proto, že uznal nepostradatelnost práva na lidskou důstojnost, a to v jeho plnosti, tj. neomezitelnosti jinými základními právy či ústavně chráněnými veřejnými statky.

Samozřejmě, že z tohoto závěru plynoucí jistá absolutizace předmětného práva musí vést k jeho opatrnému užívání. Tam, kde lze věc podřadit pod jiné, speciální základní právo, jež sice vyvěrá z lidské důstojnosti, avšak je speciální, je třeba pracovat s tímto, posléze nalezeným, avšak zásadně omezitelným právem. Přitom může jít o čest nebo dobré jméno, např. Pojďme si rozhodnutí operující s lidskou důstojností přiblížit.

Zdá se, že prvním rozhodnutím, zevrubně se věnujícím působení garance lidské důstojnosti v ústavním pořádku, je nález IV.ÚS 412/04. V něm je argumentováno následovně: Těžištěm ústavního pořádku České republiky je jednotlivec a jeho práva garantovaná ústavním pořádkem České republiky.

Jednotlivec je východiskem státu. Stát a všechny jeho orgány jsou ústavně zavázány k ochraně a šetření práv jednotlivce. Pojetí naší ústavnosti se přitom neomezuje na ochranu základních práv jednotlivců (např. právo na život, zaručení právní subjektivity). V souladu s poválečnou změnou v chápání lidských práv (jež nalezla vyjádření např. v Chartě OSN či ve Všeobecné deklaraci lidských práv) se stala základní bází, z níž vychází interpretace všech základních práv, lidská důstojnost, která mimo jiné vylučuje, aby s člověkem bylo zacházeno jako s předmětem či jako s věcí.

Otázky lidské důstojnosti jsou v tomto pojetí chápány jako součást kvality člověka, součást jeho lidství. Garantování nedotknutelnosti lidské důstojnosti člověku umožňuje plně užívat své osobnosti. Tyto úvahy stvrzuje preambule Ústavy, která deklaruje lidskou důstojnost za nedotknutelnou hodnotu, stojící v základu ústavního pořádku České republiky. Stejně tak Listina garantuje rovnost lidí v důstojnosti (a v právech) (čl. 1) a garantuje subjektivní právo na zachování lidské důstojnosti (čl. 10 odst. 1). Takto vymezené pojetí lidské důstojnosti, pokračuje nález, nutno promítnout i do sféry právní způsobilosti a má silné implikace i v oblasti způsobilosti k právním úkonům. To proto, že prostřednictvím způsobilosti k právním úkonům a procesní způsobilostí se uvádí v život ústavní garance právní subjektivity jednotlivce (čl. 5 Listiny).

Práva či nároky, které by postrádaly prostředek k ochraně jejich zachování, by byly jen prázdnými proklamacemi. Tento nález rovněž zdůrazňuje, že ústavní pojetí lidské důstojnosti je mnohem širší než obsah stejně označeného práva, spolutvořícího komplex osobnostních práv ve smyslu občanského zákoníku. A dále dodává, že výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností a s člověkem především nelze manipulovat jako s věcí.

Jinými slovy, uvádí se v nálezu, v žádném aplikačním postupu, ani v žádném individuálním či v normativním aktu veřejné moci nesmí být obsaženo nic, co by porušovalo základní práva vyložená v hranicích lidské důstojnosti.

Na uvedený základní nález navazuje nález II.ÚS 2268/07, který zpřesňuje charakteristiku našeho pojetí materiální ústavní státnosti. Vykládá tak náš koncept právního státu, který je garantován čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ten svým přitakáním nadpozitivním hodnotám (ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky), jakými jsou lidská důstojnost, svoboda, spravedlnost, které představují podstatné náležitosti demokratického právního státu, vyžaduje jejich dodržení od všech orgánů veřejné moci včetně zákonodárce. Respekt a ochrana lidské důstojnosti a svobody je nejvyšším a nejobecnějším účelem práva, konstatuje nález (bod 41). Z uznání lidské důstojnosti za základ ústavního pořádku plyne nárok každé osoby na respekt a uznání jako lidské bytosti, z něhož plyne i zákaz činit z člověka pouhý objekt státní vůle anebo zákaz vystavení osoby takovému jednání, které zpochybňuje její kvalitu jako subjektu (bod 43). Dále uvedl, že z důstojnosti člověka jako osoby jednající s vlastní odpovědností vyplývá i maxima „žádný trest bez zavinění“ s odkazem na podobnou argumentaci obsaženou v rozhodnutí BVerfG 57, 250 (bod 45).

Nálezem I.ÚS 2477/08 bylo sice konstatováno porušení práva na soukromý a rodinný život, nicméně ÚS v něm cituje ze statě Hanne Sopie Greve, někdejší norské soudkyně ESLP, s jejímž názorem se zjevně ztotožňuje, a která lidskou důstojnost vztahuje i k osobám zemřelým a samozřejmě pozůstalým. Cituje: „Pro lidskou důstojnost je podstatné, že rovněž smrt jednotlivce je nahlížena s minimem respektu, který se váže přinejmenším k registraci skutečnosti, že osoba zemřela, oznámení této skutečnosti osobám blízkým, a dále pokrývá i ohleduplné nakládání s lidskými ostatky a označení hrobu, což je tradičním zájmem jednotlivce či jeho příbuzných. (…) Tato práva mají původ v respektu k obecné lidské podstatě, a to v obou směrech jak ve vztahu k zemřelé osobě, tak ve vztahu k osobám pozůstalým.“ (Greve, H. S.: „What’s in a Name?“ – The Human Right to a Recognized Individua Identity. In Human Rights, Democracy and the Rule of Law. Liber Amicorum Luzius Wildhaber. Dike Verlag, Nomos Verlagsgesellschaft, Zürich, Baden-Baden 2007, str. 310).

V nálezu I.ÚS 557/09 ÚS zopakoval, že nehodlá tolerovat nedostatek respektu ze strany veřejné moci k principům materiálního ústavního státu v případech základních práv stěžovatelů vážících se k samotné podstatě jejich „lidství“ (mimo jiné právo na lidskou důstojnost v návaznosti na souhrn garancí komplexně pojímané právní osobnosti atd.), což jsou otázky spojené se soudním rozhodováním o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům. Jak lidská důstojnost, tak způsobilost k právům v širokém slova smyslu (hmotněprávním i procesním, vyjádřeno jazykem práva civilního) charakterizují právně jednotlivce, k němuž je veřejná moc povinována respektem. Opět ÚS zdůraznil, že bez uznání tohoto postulátu by ostatní, ústavním pořádkem České republiky garantované, základní práva a svobody byly jen prázdnými floskulemi. Dále rozvíjel úvahy k lidské důstojnosti, zformulované v předchozích nálezech, a podepřel je nyní názorem významného německého státovědce Güntera Düriga [G. D., Der Grundrechtssatz von der Menschenwürde, Archiv des öffentlichen Rechts 81 (1956), s. 127], autora proslulé teorie objektu, kterou následně převzala i judikatura německého BVerfG, vážící se k otázkám lidské důstojnosti. Podle této teorie dochází k porušení lidské důstojnosti v případě,  kdy je konkrétní jednotlivec postaven státní mocí do role objektu, kdy se stává pouhým prostředkem a je umenšen do podoby druhově zaměnitelné veličiny. Lze dovodit, že člověk tak bývá netoliko objektem společenských „poměrů“, ale stává se i objektem práva, je-li nucen podrobovat se mu zcela při jeho interpretaci a aplikaci, tj. bez zohlednění jeho individuálních zájmů, resp. základních práv, uvádí se v nálezu. Dodejme – základních práv interpretovaných v intencích lidské důstojnosti tak, jak konstatoval již nález IV.ÚS 412/04.

V rozhodnutí I.ÚS 1586/09 se ÚS věnoval ústavním aspektům při stanovení výše relutární sankce za zásah do osobnostních práv včetně práva na lidskou důstojnost skrze zneužití práva na svobodný projev. Konstatoval, že základním  a určujícím hlediskem pro stanovení měřítek musí být hledisko závažnosti a  intenzity („blízkosti“) zásahu do práv náležejících do tzv. intimní sféry soukromého života jednotlivce, dotýkající se samé podstaty lidství a lidské důstojnosti. Takový zásah je, s ohledem na spojení intimní sféry s lidstvím, nezbytné vnímat jako zásah nejcitlivější a nejzávažnější bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o jednotlivce veřejně činného, známého, či nikoliv

Odvolal se přitom na rozhodnutí ESLP ze dne 25. 11. 2008 ve věci Biriuk v. Litva (č. 23373/03). Zopakoval, že lidská důstojnost představuje nejvyšší hodnotu stojící v základu celého českého právního řádu, jakož i ústavního  pořádku, a lze ji tak nahlížet jako finální účel práva. Tak je lidská důstojnost nahlížena jako objektivní ústavní kategorie, řekl ÚS a působí ve vztahu k ostatním jinak nehierarchicky uspořádaným základním právům (klasickým a politickým) jako hodnota nadřazená. Pod zorným úhlem řečeného je jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný, a tedy i stěží reparovatelný. Lidská důstojnost, uvádí se, je totiž hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak  hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích. Vedlejší účastník (původně žalovaný) učinil ze stěžovatele pouhý objekt, když využil jeho proslulosti spisovatele, kterou si instrumentalizoval za účelem navýšení svých zisků a zlovolně zásáhl do intimní sféry soukromého života stěžovatele tím, že o jeho sexuálním životě záměrně sdělil nepravdivou informaci. Tak zcela bezohledně zaútočil a poškodil lidskou důstojnost stěžovatele. Civilní žaloby tohoto typu a rozhodnutí soudů o nich, která zohledňují prozařování soukromého práva ústavními hodnotami, přispívají k evolutivní tvorbě „ordre public“, dodal ÚS. Uvedené platí tím spíše v situaci, kdy jiné prostředky a právní nástroje sloužící k regulaci či dokonce postihu takového jednání buď selhávají, či jsou neefektivní anebo jejich uplatnění není vždy žádoucí z důvodu proporcionality postihu. Byť tento nález byl doprovozen jedním odlišným stanoviskem, které činilo spornou samotnou možnost existence zásahu do základního práva skrze stanovení nedostatečné výše náhrady, zdá se, že názor disentujícího se časem posunul. Svědčí o tom obsah nedávného nálezu I.ÚS 2551/13 z 29. 4. 2014, přičemž ovšem v – s odůvodněním nepříliš korespondujícím – výroku bylo shledáno toliko porušení práva na spravedlivý proces, které je od podstaty lidství v podobě lidské důstojnosti přece jen poměrně dosti vzdáleno. A konečně nálezem Pl.ÚS 1/12 rozhodoval ÚS o povinnosti uchazečů o zaměstnávání vykonávat veřejnou službu jako podmínku pro vyplácení sociálních plnění. Ústavní soud uvedl, že povinnost přijmout nabídku veřejné služby neslouží k zamezení sociálního vyloučení, ale jeho prohloubení, a svým vykonavatelům, jejichž práce má navenek (pro ostatní lidi) shodné prvky jako výkon trestu, může způsobit ponížení dotýkající se jejich vlastní důstojnosti. 

Poté dospěl k závěru, že povinnost uchazečů o zaměstnání přijmout nabídku vykonávat veřejnou službu, kterou je podmíněno jejich setrvání v evidenci uchazečů o zaměstnání (v návaznosti na poskytování sociálních dávek), je v rozporu se zákazem nucených prací ve smyslu čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, čl. 4 odst. 2 Úmluvy a čl. 8 odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a stejně tak porušuje i zákaz svévole podle čl.1 odst. 1 Ústavy a zásadu rovnosti v důstojnosti podle čl. 1 Listiny, resp. právo na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny.

Je evidentní, že posledně zmíněné rozhodnutí je inspirováno rozhodováním  BVerfG. Jde především o německé rozhodnutí Hartz IV (2010), kdy soud prohlásil za neústavní sociální reformu. V tomto rozhodnutí se soud mj. vyjádřil přímo k úrovni sociální podpory a obecně definoval její nutnou výši tak, aby byla konsistentní s principem lidské důstojnosti. Úroveň důstojného lidského bytí definoval pozoruhodně podrobně jako zahrnující „jak fyzickou existenci člověka, tedy výživu, ošacení, zařízení domácnosti, přístřeší, vytápění, hygienu a zdraví, tak také zajištění možnosti pěstovat mezilidské vztahy a minimální míru účasti na společenském, kulturním a politickém životě, neboť člověk jako osoba existuje nutně v sociálních vazbách“ (1 BvL 1, 3, 4/09 – Harz IV, odst. 135). Napětí mezi svobodou a sociální státností je tak řešeno krok za krokem v judikatuře BVerfG a pohybuje se a nalézá vyrovnávání mezi póly ekonomického neoliberalismu a redistribuce státních daní a jiných příjmů, jakož i dalších poskytovaných výkonů ze strany státu. Lze si jen přát, aby i v tomto ohledu byla německá rozhodnutí inspirací pro náš ÚS.

Někteří ovšem mohou namítnout, že GG výslovně normuje sociální státnost, což není český případ. Nutno však připomenout rozsáhlý katalog sociálních práv obsažený v naší Listině, který indikuje pokus ústavodárce o svébytné normování sociální státnosti. A nelze ani přehlížet evropské trendy, které interpretují klasická lidská práva v sociálním rozměru. Nadto již v nálezu Pl. ÚS 3/2000 ze dne 21. 6. 2000 Ústavní soud připomenul, že „již několikrát aplikoval úmluvy o ochraně sociálních práv, zejména pokud jde o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech č. 120/1976 Sb., a když vymezoval mezinárodní dokumenty obsahující základní práva v sociální oblasti (nález Ústavního soudu z 23. 11. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 13/94 vyhlášený pod č. 3/ 1995 Sb.), uvedl, že jimi jsou (mimo jiné) Všeobecná deklarace lidských práv a Evropská sociální charta.“. Z těchto odkazů lze dovodit, že je ÚS nakloněn myšlence interpretovat ústavní pořádek ve smyslu sociální státnosti (byť se od této své prejudikatury v posledních několika létech, několikrát problematicky, odklonil).

Z uvedených případů plyne banální zjištění, že je to v posledku jen ÚS, který dává obsah normativně neostré interpretaci lidské důstojnosti (ostatně tak tomu je do jisté míry i v případech interpretace jiných základních práv a ústavních principů) a někdy se tak děje za poměrně značného odporu laické i odborné veřejnosti, která se rozdělí do tábora obhájců rozhodnutí a jeho odpůrců. Zdá se, že tento stav je vyvoláván hodnotovou nehomogenitou členů společnosti, která je však v pluralitní společnosti do jisté míry pochopitelná. Jak řečeno, jde ovšem o míru… Zjednodušeně lze tento svár charakterizovat jako svár mezi zastánci co největší svobody jednotlivců a zastánci dignitarismu, jako hodnotové orientace.

Stát (v tomto případě ÚS) se ovšem nikdy nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání (čl. 2 odst. 1 Listiny). Na tomto místě není od věci připomenout tzv. Böckenfördeho dictum (E. W. Böckenförde, Staat, Gesselschaft, Freiheit, Franfurt/M., Suhrkamp, 1976), dle kterého svobodný sekularizovaný stát žije z předpokladů, které sám garantovati nemůže.

Böckenförde je přitom značně skeptický k internalizaci ústavních hodnot jako takových a spíše se kloní k tomu, že pociťování jejich závaznosti plyne ze zděděné tradice, především náboženské. Z druhé strany také velmi přesně definuje nepopiratelný fakt, že stát nesmí, má-li zůstat státem respektujícím svobodu lidí a nemá-li podlehnout totalitarizujícím tendencím, nutit své občany mocensky k osvojení si určitých hodnost. Toto upozornění je stále velmi aktuální a nelze jej podceňovat. A nalézt podstatu tmelu homogenity společenství, která by byla základem či východiskem státu, je ve svobodném, sekularizovaném státě opravdu nesmírně obtížné. Proto nelze zcela podceňovat nebezpečí spočívající v absolutizaci ve společenství sdílených hodnot, neboť to může vést jak k pozitivismu, tak k výkladovému subjektivismu. Hodnoty jsou pomíjivé resp. spíše v čase proměnlivé, přinejmenším v proporcích, a pokud si izolovaně činí nárok na platnost, pak svobodu spíše rozbíjejí, než posilují, uvažuje autor. Svobodným tak stát může zůstat jen potud, pokud svoboda, kterou stát svým občanům zaručuje a reguluje skrze omezení základních práv, vychází z autentického přesvědčení společnosti, tj. z její homogenity. To však jen za předpokladu, že je založená na přesvědčení o morální podstatě lidských bytostí rezultující do uznání jejich důstojnosti. Právě o lidské důstojnosti by měl panovat všeobecný konsensus.

Obraz člověka se jistě proměňuje v čase, nicméně lidská důstojnost jako konstanta přetrvává jako sebezáchovný, konstitutivní prvek lidství. Jaký je ovšem její obsah? Co vše má být skrze ni chráněno? Kdy bude v konkrétním případě porušena? Složité otázky a v čase se proměňující odpovědi. Jiná byla odpověď po druhé světové válce, jiná je dnes, téměř po sedmdesáti létech.

Z citované judikatury je zřejmé, že si ÚS osvojil Dürigovu teorii objektu. Ta nabízí možnost nalézt porušení lidské důstojnosti bez stanovení konkrétně popsaného zásahu do práv konkrétní osoby, což byl případ původních německých rozhodnutí BVerfG (např. „Je-li konkrétní člověk ponížen do role objektu, pouhého prostředku, do role zastupitelné veličiny“ viz Günter Dürig,Der Grundrechtssatz von der Menschenwürde, in: Archiv des öffentlichen Rechts (AöR), 81 (1956), S. 117, S. 127), později, od sedmdesátých let, BVerfG začíná mít vyšší nároky. Zásah do lidské důstojnosti musí představovat principiální popření kvality subjektu nebo zlovolné popření lidské důstojnosti (BVerfGE 30, 1).

Na volání po potřebě konkretizace teorie objektu odpověděl i její tvůrce G. Dürig řka: „pozitivněprávních vyplnění pojmu hodnota je i v naší pluralistické společnosti možných víc, než někteří tvrdí (…) Existuje však velmi exaktní konsenzus o tom, jak státní a společenský pořádek vypadat nemá. Užití takové,obdobně negativní, interpretační metody je i v ústavním právu zcela legitimní.

(…) Je přirozené, že si nelze troufnout závazně pozitivně vymezit princip lidské důstojnosti, avšak lze stanovit, co jej porušuje.“ (Günter Dürig, Zur Bedeutung und Tragweite des Art. 79 Abs. III des Grundgesetzes, in: Hans Spanner (Hrsg.), Festgabe für Theodor Maunz, München 1971, S. 41, S. 43. 

Jak patrno, i Dürig staví na společenském konsenzu, avšak co dělat, chybí-li? Při konkretizaci teorie objektu je pak třeba hledat záchytné body v dějinách filosofie a v komparaci. Že ani to nebude jednoduché je nabíledni. Každý soudce nakonec vybere ty podklady, které nejlépe souznějí s jeho předvědomím. Již zmiňovaný E. W. Böckenförde obtížnost úkolu zformuloval následovně: „Je lidská důstojnost ve svém jádru oním neodňatelným a nezcizitelným, co charakterizuje člověka? Je to metafyzické zakotvení jeho osobního bytí, z něhož plynou veškerá lidská práva a to, co je vyňato z jakékoliv dispozice? (Chápání evropských dignitaristů – pozn. autorky.) Nebo primárně znamená lidská důstojnost schopnost k autonomnímu sebeurčení? Je lidská důstojnost v podstatě právem na sebeurčení a sebeprezentaci? (Spíše chápání U.S. provenience – pozn. autorky.)

Je tím nejvyšším vrcholem lidských práv, kde svoboda v dispozičním jednání, včetně dispozice se sebou samým je zároveň spjata s morálními vazbami a povinnostmi, jimž se člověk podrobuje? (Pokus o smíření obou holistickým pohledem – pozn. autorky.) Lze důstojnost člověka chápanou tak či onak imanentně-racionálně odůvodnit skrze prostředek autonomního rozumu a ze schopnosti k němu ze strany lidí? Anebo potřebuje ke svému odůvodnění sáhnout po něčem daném a transcendentním, co je v posledku odhalitelné jen metafyzicky nebo religiozně-teologicky? (Ernst- Wolfgang Böckenförde, Zur Eröffnung, in: ders./Robert Spaemann (Hrsg.), Menschenrechte und Menschenwürde. Historische Voraussetzungen – säkulare Gestalt – christliches Verständnis, Stuttgart 1987, S. 14f.)

Tyto otázky jistě primárně souvisejí s principiálním zdůvodněním priority lidských práv jako takových. To má své odpůrce (Alsdair MacIntyre např. –in Ztráta ctnosti. K morální krizi současnosti. Praha 2004) i zastánce (např. R. Dworkin, Když se práva berou vážně. Praha 2001). O zdůvodnění priority lidských práv se pak zevrubněji pokusil R. Alexy (Menschenrechte ohne Metaphysik? Deutsche Zeitschrift für Philosophie, 52 (2004), str. 1 – 24)., když skrze jejich univerzalitu, fundamentálnost, abstraktnost, moralitu, které ústí do pátého znaku, jímž je jejich priorita, zformuloval jejich osm odůvodnění (náboženské, biologické, intuitivní, konsenzuální, instrumentální, kulturní, explikativní a existenciální), přičemž sám se kloní ke kombinaci posledních dvou.

Explikativní odůvodnění priority lidských práv znamená, že bude vysloveno to, co je implicitně obsaženo v lidské praxi. Navazuje na Kanta v přesvědčení, že lze učinit explicitním to, co je nutně obsaženo v úsudcích a v jednání. Děje se tak v diskurzu, který předpokládá svobodu a rovnost diskutujících, jakož i vážnost v přístupu k diskusi. Vážnost zapojení do diskurzu pak spojuje s autonomií, neboť autonomní je ten, kdo jedná podle principů a pravidel, které po náležitém zvážení považuje za správné. Poté ten, kdo druhého uzná za autonomního, uznává jej jako osobu. A posléze ten, kdo jej uzná jako osobu, přiznává mu důstojnost. A kdo mu přiznává důstojnost, uznává jeho lidská práva.

Existenciální odůvodnění souvisí s dělením zájmů na individuální maximalizace užitku a zájem na správnosti. Důležitý je samozřejmě zájem na správnosti. Tento zájem je zájmem na tom, aby se prosadila diskurzivní realita ve shora uvedeném smyslu. Prosaditelnost souvisí, jako vždy u zájmů, na síle protipůsobících zájmů. Při odpovědi na fundamentální otázku, zda akceptujeme diskurzivní možnosti, jde zároveň i o odpověď na to, zda se považujeme za diskurzivní bytosti. A to je rozhodnutí o tom, co či kdo jsme, a odtud pak název existenciální odůvodnění.

Nakonec se Alexy ptá, zda je kombinace naznačených dvou odůvodnění priority lidských práv prostá metafyziky a v závěru odpovídá, že lidská práva nejsou možná bez uznání racionální a univerzální metafyziky, jejichž podstatu vysvětluje.

Uvažování o lidské důstojnosti není ukončeno a ukončeno nikdy nebude.

Bude reflektovat stále se zvyšující dynamiku změn v životě jednotlivých lidí, společnosti, států i nadnárodních společenství. To jsou velké výzvy pro ústavní soudnictví, na něž nebude snadné odpovídat. Na této cestě přeji hodně štěstí.

 

Přednáška Elišky Wagnerové ze dne 18.6. 2014