A2larm: Anketa: Události roku 2017

Oslovili jsme řadu osobností i naše redaktory s otázkou, které světové a domácí události roku 2017 považují za klíčové a proč.

Jaroslav Fiala (šéfredaktor Alarmu)

V České republice došlo k radikálnímu přepsání politické mapy. Podzimní volby vynesly k moci Andreje Babiše a rozbily českou parlamentní levici – zejména ČSSD. Česko se tak přidalo k zemím, kde se rozostřuje pravolevé politické spektrum a upadá význam tradičních stran. Momentálně není ani jasné, co s levicí bude. Sociální demokracie je nyní zhruba v takové kondici, jako byla KSČ po listopadu 1989 – i když je nutno uznat, že si Babišovo ANO nespravedlivě přivlastnilo všechny úspěchy minulé vlády a slízlo veškerou smetanu. Bude třeba vážně se zabývat tím, zda je levice jako „permanentní pozice“ v systému ještě vůbec obnovitelná, co vlastně znamená a jaké hodnoty hájí. Nepochybně existují očekávání, která jsou s ní spojená. Patří k nim obhajoba veřejných statků, odpověď na hrozící automatizaci práce, prosazování sociální spravedlnosti a rovnosti, stejně jako ekologická udržitelnost. Příležitostí se tedy stále ještě najde dost. Česká republika patří podle dostupných studií k zemím, které jsou silně ohrožené automatizací práce, ovšem nikdo pořádně neví, jak se s tímto problémem vypořádat. A ke slovu se hlásí i ekologie – a to na celosvětové úrovni. I když k významným událostem ve světě patří třeba porážka Islámského státu v Iráku nebo napětí mezi USA a Severní Koreou, uplynulý rok také zaznamenal rekordy co do klimatické změny. Rok 2017 byl druhým nejteplejším od začátku měření. Arktický led nám taje pod rukama, klima se bouří a planeta se ohřívá. USA přitom oznámily, že odstoupí od Pařížské dohody o klimatu a i v ostatních zemích zatím převažují slova nad konkrétními činy.

Eliška Wagnerová (senátorka a soudkyně)

Příliš radosti ohlédnutí za odcházejícím rokem neskýtá. Zatím ale snad není třeba spouštět alarm. V zahraničí vidím, že Rakousko se hrozbě fašizujícího národovce v prezidentském křesle ubránilo a k nelibosti mnohých, včetně naší hlavy státu, Rakušané zvolili zeleného prezidenta. Podobně dopadly prezidentské volby ve Francii, kde krajně pravicová kandidátka opravdu výrazně neuspěla. Zahraničně-politické ohlédnutí uzavřu osobním doznáním, že jsem velmi ráda, že německé volby vyhrála Angela Merkelová, a to i přes sýčkování českých politických analytiků. Náš velký soused bude dál vypočitatelný, nebude exportovat tendence, z nichž by šla obava. V SRN zvítězila loajalita k EU i k NATO, prostě slušné evropanství. To je dobrá zpráva i pro nás.

Na domácí scéně je důvodů k radosti podstatně méně. Volby do Poslanecké sněmovny těžko interpretovat jinak než jako nechuť občanů podílet se na vládnutí skrze politické strany. Namísto toho svěřilo 30 procent občanů vládu do rukou úspěšného podnikatele, který to za ně zvládne… Vítěz při sestavování vlády jde cestou pokusu o vytvoření jakési funkční koalice v zúženém prostoru dohodnutých témat, nabízí obsazení sněmovních pozic za důvěru vládě. Při obsazování postů v poslanecké sněmovně vyšlo najevo, že při mocenské chuti jsou i lidé, kteří se mentálně nerozešli s předlistopadovým režimem, tzn. dnešní ústavní hodnoty si vůbec neinternalizovali. To byl pro mě největší šok tohoto roku.

Petr Uhl (novinář)

Dlouho jsem probíral události roku 2017, jež ovlivnily poměry ve světě. Pak jsem pochopil souvislost mezi nástupem Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA loni v lednu a celý rok se objevujícími skandály sexistického násilí a obtěžování. Ta vlna zasáhla mnoho zemí světa, například francouzské školství nebo katolickou církev. Jejím vrcholem je světová kompaň #MeToo. Francouzsky zní heslo kampaně srozumitelněji: „Kdo byl ten prasák?“ Trump zazářil ještě před svým zvolením výrokem, že slavný člověk se nemusí bát dávat najevo svou oplzlost. Na veřejném protestu proti jeho machismu se nakonec při jeho vstupu do Bílého domu sešlo více lidí než na oslavě jeho zvolení. Jsem dvakrát spokojen. Zaprvé jako feminista, neboť Trump vyvolal odpor k mužské nadvládě. Ale jsem i zelený levičák. Za Obamova mandátu (ale i dříve) jsem se ptal, co je pro svět a mír větší nebezpečí – americká, nebo sovětská a později ruská hegemonie? Tehdy jsem měl za větší ohrožení spíše SSSR a Rusko, a to i pod dojmem tamního prosazování carských hodnot, šlechty, kozáků a pravoslaví a státního ustupování homofobii. S Trumpem jsou pro mne největší světovou hrozbou války opět USA, jako před rokem 1990. Naštěstí nejen pro mne – Trumpovy snahy obnovit hegemonii USA ve světě vyvolávají odpor, a ten přispívá k oslabování této hegemonie.

Jan Bělíček (redaktor Alarmu)

Politickou scénu u nás nejvíc ovlivnila tzv. vládní krize. Snaha Bohuslava Sobotky a jeho týmu zabránit klesání stranických preferencí a zaútočit na ministra financí, s nímž takřka čtyři roky pokojně vládnul, se nesetkala s porozuměním uvnitř sociální demokracie ani mezi voliči. Sobotka svůj spor s Babišem sice formálně vyhrál, následoval ale vnitrostranický a o několik měsíců později i politický debakl, který bude mít nepříjemný dopad na budoucí podobu české politiky. S ČSSD, balancující na hraně kolapsu, přichází sice česká politika o relativně beztvarý a takřka nereformovatelný politický subjekt, zároveň ale i o stranu, která alespoň částečně vyvažovala razantní příklon české společnosti k autoritářství a protisystémovosti krajně pravicového typu. Alespoň úspěch Pirátů dává naději, že se Česko nemusí nutně vydat maďarskou nebo polskou cestou.

Od roku 2014, kdy hnutí Islámský stát vyhlásilo na syrském a iráckém území svůj chalífát, jsme o něm mohli číst takřka nepřetržitě. Že dnes už prakticky neexistuje, řeší málokdo. Jako by se konec islamistických hrdlořezů nikomu nehodil. Sen o fašistickém islamistickém chalífátu se rozplynul a společně s ním i strašák, jímž bylo možné děsit evropské obyvatelstvo. O konci Islámského státu se zkrátka mlčí. Kdyby se o něm nemlčelo, celá řada evropských politiků by přišla o důležitý politický nástroj.

Zbyněk Vlasák (editor Salonu Práva)

Dovolím si trochu uhnout od otázky. Za nejdůležitější ze světového dění roku 2017 totiž považuji progres dlouhodobých jevů, který minimálně mainstreamová média bohužel moc nezvládají přes „události“ pojmout. V prvé řadě jde o klimatickou změnu, jež už hmatatelně ovlivňuje náš každodenní život a jejíž kurz se zatím nedaří otočit příznivějším směrem. Ale dalo by se mluvit také o robotizaci práce, tedy něčem, co hrozí v blízké době změnit nejen naše vnímání práce jako takové, ale vůbec naše trávení času a pojetí smyslu našeho života. A konečně je to dynamický rozvoj umělé inteligence, která je už dnes běžným softwarovým nástrojem pro řešení konkrétních problémů, a není vyloučeno, že by ve své obecné formě mohla v ne zcela dalekém časovém horizontu přerůst lidské schopnosti. Ani na to nejsme zatím připraveni. O všech třech zmíněných tématech se dnes na odborné úrovni debatuje. Jako problém vidím ale to, že průnik těchto diskusí do médií, a tedy do veřejného, potažmo politického prostoru, není tak velký, jak by bylo potřeba. Cením si všech odborníků, kteří se o to různými formami snaží, a všech novinářů, kteří jim naslouchají. Na obou stranách je však určitě prostor ke zlepšení.

Kateřina Smejkalová (politoložka)

V roce 2017 jsme byli svědky dalších překotných technologických změn a debat, jak si poradit s jejich společenskými dopady. Jednu z největších bezradností v tom, jak by měla vypadat adekvátní politická odpověď, vzbuzují expandující digitální platformy zprostředkující jednorázové zakázky. Nejznámější je u nás Uber nebo Airbnb. Kontroverze způsobují především otázkou, v jakém vztahu jsou ke svým uživatelům, a také zda jsou pouze digitálními nástěnkami, anebo firmami podnikajícími v té které specificky právně upravené oblasti, tedy například v dopravě nebo ubytovacích službách. Obecná otázka, která se v souvislosti s podobnými technologickými inovacemi klade, je pak ta, zda se je máme snažit dostat pod stávající regulační rámec, nebo jestli si vyžadují jeho zásadnější reformu. Evropské soudy se v roce 2017 svými rozhodnutími jednoznačně kloní k první interpretaci: počátkem listopadu potvrdil londýnský tribunál pro pracovní právo své rozhodnutí z předešlého roku, že řidiči Uberu nejsou jen nezávislí kontraktoři, ale že jim náleží odměna ve výši minimální mzdy a firmou placená dovolená. V polovině prosince pak následovalo rozhodnutí Evropského soudního dvora, že Uber není primárně technologickou platformou, ale dopravní firmou. Obě rozhodnutí jsou považována za zlomová pro budoucnost digitálních platforem obecně a bude napínavé sledovat, jak bude vypadat dynamika, kterou vyvolají, včetně toho, jak se k nim postavíme v Česku.

Michaela Trtíková Vojtková (socioložka)

Pro mě je událostí roku 2017 kampaň #MeToo, a to jak v Česku, tak v zahraničí. Není lepšího testu (ne)pochopení a (ne)respektu. Osobně považuji vyvrcholení kampaně, která už běží přes deset let, za hluboký řez do hnisající rány společnosti nerovností, ve které žijeme. Nejen nerovností mezi ženami a muži, ale i mezi těmi, co moc mají, a těmi, co moc nemají. Výsledkem kampaně ve světě, například v USA, je, že se oběti násilí začínají cítit jako někdo, kdo má právo se ozvat, a to hned. V Česku se bohužel stal pravý opak. Oběti jsou vláčeny ještě větším bahnem nepochopení a egoismu. Začíná se ještě více bagatelizovat. Doufejme, že je to poslední křeč patriarchálního systému. A doufejme, že v roce 2018 nebude cool říkat: „Je mi líto, že mě žádná krásná žena neobtěžovala“ nebo „To asi vymřeme, když nebudu ženě moct otevřít dveře, aniž by mě obvinila ze sexismu…“ Všem těm, co nepochopili rozdíl mezi konsensuálním jednáním a obtěžováním, doporučuji představit si tu nejodpornější bytost ze Star Wars, klidně to může být sám Jabba the Hutt, který vám šahá do rozkroku a šeptá do ouška oplzlosti, a pak si zkusit stěžovat, že je vám líto, že vás nikdo sexuálně neobtěžoval.

Apolena Rychlíková (redaktorka Alarmu a dokumentaristka)

Rok 2017 byl zlomových momentů plný – hlavně těch negativních. Máme tu sílícího Okamuru, ANO, které vyluxovalo volby, čím dál tím škodolibějšího Zemana, parlamentní levici v totální defenzivě, bezzubé liberály, kteří se diví, kam ten svět spěje, několik alternativních světů, ve kterých žijeme úplně odlišné reality. V tom všem se tento rok ztrácela kdysi silně mediálně exponovaná kauza Fénix, v níž třem lidem hrozilo doživotí za údajný levicový terorismus a dalším dvěma jiné vysoké tresty. Případ, který kdysi zářil na hlavních stránkách novin, zmizel v ústraní přesně v tu chvíli, kdy se začal komplikovat. Vyprávění založené na nebezpečných teroristech, kteří v Česku chtěli vyhodit do povětří vlak, přestalo být pro svou složitost atraktivní. Spletitá kauza, v níž figurovalo podezření na policejní provokaci, nakonec skončila zproštěním všech obviněných. Zatím jsou volní nepravomocně, ale přece. Z Fénixu zůstala ukázková studie o tom, že česká mainstreamová média nehledají nestrannost, ale senzaci. Dalším důsledkem jsou těžce narušené životy obviněných a jejich blízkých.

Ze světových událostí mně zaujala kampaň #MeToo, která otevřela problematiku sexuálního násilí a sexuálního obtěžování. Zatímco ženy, které na tyto problémy odvážně poukázaly, získaly v USA ocenění „osobnost roku“ časopisu Time, v Česku se skandál ani nestihl rozjet, a už vzbudil vlnu nevole. Otázka sexuálního násilí je křehká věc a je jen na nás, co z kampaně #MeToo bude do budoucna. Škála nepřístojného chování k ženám zahrnuje znásilnění stejně jako osahávání, masturbaci nebo stalking. Je důležité si uvědomit, že osvětlení temných zákoutí minulosti by mělo sloužit především k nápravě budoucnosti. Právě k ní bychom se teď měli obrátit a začít společně pracovat na jiném uspořádání společnosti, která bude méně mocenská, méně hierarchická, více respektující a ve které problémy vysoce postavených žen pomůžou otevřít i každodenní násilí páchané na těch, které se bránit nedokáží. Na společnosti. Při pohledu na prominentního českého režiséra Jiřího Stracha v mikině „Je suis Weinstein“ nebo při poslechu posměšných komentářů ze strany prezidentských kandidátů si to bohužel u nás zatím představit nedokážu.

Matěj Spurný (historik)

Ameriku i Evropu obchází strach. Z liberálního kapitalismu i z jeho rozkladu, z Bruselu a Moskvy, z rezignace na obranu vlastního území před cizáky i z uzavírání se do ulity, z emancipace všech, jejichž místo ve společnosti se po staletí zdálo tak bezpečně vymezené, i z hněvivé reakce proti této emancipaci. Všechny důležité volby v naší části světa v posledním roce tyto protichůdné obavy potvrdily (a s nimi i prohlubující se propast v představách Evropanů a Američanů o budoucím uspořádání našich společností). Ani pro ty z nás, kdo si nepřejí nacionalismem poháněnou dezintegraci ani návrat časů, kdy o právech lidí rozhodoval jejich původ, však rok 2017 nebyl bez naděje. Ta spočívá v přesnějším poznání příčin krize. Zatímco vydolované státy středovýchodní Evropy i opuštěné střední a nižší třídy anglosaského světa pozbývají sil čelit populismu, autoritářství a propojování ekonomické a politické moci, solidární západoevropský model silných sociálních států se ukazuje jako životaschopný i v těžkých časech. Ano, pravděpodobně i ony to nejhorší teprve čeká. Bankrot politiky tunelování veřejných institucí a zdrojů i neoliberálního experimentu jako takového nás ale přinejmenším poučil, jakými prostředky se liberální demokracie rozhodně zachránit nedá.

 

Zdroj: a2larm.cz, 25.12.2017