Britské listy: Politická krize v Česku trvá už několik let. A narůstá

Čas od času se někde můžete dočíst, že naše země prochází politickou krizí. Svým způsobem by se ale dalo říci, že ona politická krize, kterou naše země prochází, trvá už řadu let. Nabízí se otázka, co všechno ji způsobuje a co všechno ji udržuje při životě.

Falešní spasitelé a vyhořelí politici

Nemalá část voličů stále doufá, že nás spasí nové politické strany a nová politická hnutí. Jenže to je jeden velký omyl! Tyto nové politické subjekty nemají de facto žádný program, pouze se ohání populistickými hesly a známými tvářemi. Na druhou stranu je ale třeba říci, že tradiční politické strany, vůči nimž se tyto subjekty vymezují, se uzdraví teprve ve chvíli, kdy z jejich čela odejdou lidé, kteří tam jsou už pomalu deset patnáct let. Jsou to většinou vyhořelí politici, kteří nikdy nezakusili život těch, o jejichž osudech rozhodují.

Tito vyhořelí politici ale mají jednu obrovskou výhodu – za tu spoustu let se naučili velmi dobře pracovat se svým mediálním obrazem (což ale umí i někteří političtí nováčci). Stačí, když někde přestřihnou pár pásek nebo pokřtí nějaké roztomilé zvířátko, a jsou z obliga. Jenže my si nevolíme politiky proto, aby obráželi rauty a zoologické zahrady. Nevolíme si je proto, aby hájili zájmy ukrajinských oligarchů. Volíme si je proto, aby hájili zájmy naší země a jejich obyvatel.

Jsou tu stovky (ba tisíce) handicapovaných lidí, na které děláme sbírky víček z PET lahví, protože naši politici (čest výjimkám) se o jejich další osud nestarají. Děláme to sice moc rádi, ale určitě bychom to dělali ještě raději, kdybychom viděli i nějakou snahu ze strany těch, které si volíme.

Sláva té hrstce statečných a čestných

Našli bychom samozřejmě několik politiků, kteří jsou jiní. Jsou čestní, stateční a nechybí jim lidskost a pokora (dvě vlastnosti, které dle mého dělají z politiků státníky). A mohou být i z různých stran.

Příklad? Bohuslav Svoboda (ODS). Bývalý pražský primátor, který se pokusil vyčistit naše hlavní město od kmotrů. Zaplatil za to primátorským křeslem, zaplatil za to svým klidem (k trestnímu stíhání nakonec naštěstí vydán nebyl), ale zachoval si čisté svědomí a čisté ruce.

Leoš Heger (TOP 09). Bývalý ministr zdravotnictví, který se nezalekl předsudků společnosti a uvedl v život reformu psychiatrické péče, aby pomohl duševně nemocným lidem a podpořil jejich právo na důstojný život.

A konečně Jeroným Tejc (ČSSD). Člověk, který svědomitě opravuje nepovedené zákony (např. zákon o exekucích). A také někdo, kdo se nezalekl přesily, kandidoval do vedení sociální demokracie a znovu se z ní pokusil udělat stranu, která bude hodná přízvisek „sociální“ a „demokratická“. Zvolen sice nakonec nebyl, ale z hlediska morálního zvítězil na celé čáře.

Tolerance voličů versus úcta politiků k nim

Jenže co naděláme, když mnoho voličů neustále experimentuje s novými stranami a novými hnutími? Co naděláme, když opakovaně volí ty, kteří neobstáli a zklamali? Je třeba, abychom si uvědomili, že politici tu jsou pro nás, jsou tu od toho, aby z naší země činili místo, kde lze klidně a spokojeně žít. Ano, mohou se občas dopustit chyb, vždyť i my se jich občas dopouštíme! Ale proč bychom měli opakovaně volit někoho, kdo nemá zábrany říci, že nám sliboval nesplnitelné a byl si toho velmi dobře vědom?

Sílící střet dvou různých světů

Dnes jsme také svědky toho, jak se státní správa střetává z byznysem. Toho, jak byznysmani vstupují do politiky, vykřikují líbivá hesla a postupně zjišťují, že řídit stát je opravdu něco jiného než řídit firmu. V (promiňte mi ten zprofanovaný výraz) dobře fungujícím státě není zdravotnictví či školství byznysem. Ani sociální systém nelze spravovat ve smyslu výdej-výnos.

Velmi ostražití buďme také vůči těm, kteří Parlament označují za „žvanírnu“, kterou je třeba zrušit. Dovedete si představit, že by toto řekl nějaký politik v tak vyspělé parlamentní demokracii, jakou je (zatím) Velká Británie? Bičem by ho hnali! Jak politici vládní, tak politici z řad opozice. Parlament je místem, kde se mají vést diskuse. Ano, tyto diskuse mohou být někdy nevkusné, ale pořád jsou to diskuse. A diskuse je základem demokracie!

Více velkých osobností

Naopak je dobře, když do politiky vstupují silné osobnosti typu Jana Kellera, Elišky Wagnerové nebo Jana Žaloudíka. Jsou to lidé s úctyhodným životním příběhem a silně vyvinutým smyslem pro morálku. Nevstupují do politiky kvůli svému vlastnímu prospěchu (a nemají to ani zapotřebí), ale protože chtějí vykonat pro svou zemi a své spoluobčany něco dobrého.

Važme si těchto lidí. Važme si jich stejně jako těch pár výjimek, kterém jsem zmínil v jednom z předchozích odstavců. Protože právě oni mohou vrátit do politiky to, čemu se říká ideály. Mohou ostatní naučit, aby byli slušní a čestní. A mohou jít dobrým příkladem i nám. Čím více morálních autorit bude v naší politice působit, tím lépe pro nás a pro naši zemi.

A co přijde pak? Mraky se rozeženou, sluníčko vysvitne a my všichni budeme spát mnohem klidněji. Tak snad to nebude trvat dlouho!

 

Zdroj: blisty.cz, Milan Mundier, 29.5. 2015