Česká justice: Jsme stále na začátku

Nejsem zastáncem chmurných vizí, pokud jde o postavení soudnictví v ústavním systému České republiky po parlamentních volbách 2017. Na druhé straně však nevidím do budoucna reálnou možnost emancipace soudní moci ve vztahu k moci zákonodárné a výkonné. K tomuto skeptickému názoru mě vedou volební programy drtivé většiny politických stran, které v lepším případě o postavení soudní moci nehovoří, v horším případě předpokládají její další oslabení. Alfou a omegou je ustanovení reprezentativního orgánu soudní moci, ke kterému jsme dosud nepřistoupili. Dovolím si krátký historický exkurs k zodpovězení otázky, proč se tak dosud nestalo.

Po roce 1990 byla propagátorem institucionální nezávislosti soudní moci Soudcovská unie. V ostrých mediálních a politických střetech však zůstala prostřednictvím několika protagonistů osamocena a zdaleka nebyla podporována všemi soudci, kteří v té době ani sami nechápali, o co běží.

V roce 1998 vstoupil na scénu velký hráč Otakar Motejl, který opustil funkci předsedy Nejvyššího soudu, aby se stal ministrem spravedlnosti. V nové funkci se snažil prosadit reformu soudnictví. Narazil však na odpor nejen politických stran, ale i uvnitř samotného justičního systému. Nejvýznamnějším odpůrcem Motejlových myšlenek se stala předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová. Poté, co Motejl se svým návrhem na reformu soudnictví v parlamentu neuspěl, podal rezignaci na funkci ministra spravedlnosti. Tím skončila (dle mého názoru) nejnadějnější etapa zatím marného usilování o institucionální nezávislost soudní moci.

Po roce 2000 se k soudcovské unii přidalo kolegium předsedů krajských soudů se svým programem emancipace soudní moci. Politické elity však odmítaly o tomto programu jednat, protože se mu nedostávalo opory ze strany předsedů Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Argument, že soudci nejsou ve své snaze podporováni představiteli obou nejvyšších soudů, byl příliš silný a nebylo možné mu odolat. Opakovaně tak docházelo k paradoxní situaci, kdy opoziční politické strany prosazovaly oproti vládnoucí straně vznik reprezentativního orgánu soudní moci. Když si tyto strany po volbách role prohodily, otočily i své názory na tzv. soudcovskou samosprávu.  A to i přesto, že v té době již opakovaně Ústavní soud deklaroval potřebu vzniku reprezentativního orgánu soudní moci – viz např. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 18/06 ze dne 11.7.2006.

Později, kdy se zaktivizovali předsedové obou nejvyšších soudů, nastala další nadějná etapa. Po roce 2010 došlo dokonce k opakovaným jednáním s premiérem Petrem Nečasem, který nebyl odpůrcem vzniku Nejvyšší rady soudní moci. Bohužel v té době nedokázali reprezentanti soudní moci přesvědčit předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou, aby ustoupila od svého fundamentálního požadavku na absolutní většinu soudců v tomto kolektivním orgánu. Takový požadavek s opětovným odkazem na nejednotnost názorů soudní moci byl pro tehdejší vládu nepřijatelný. Proto i tato nadějná etapa skončila neúspěchem.

Jsme tedy stále na začátku. Ministerstvo spravedlnosti nemá v tuto chvíli silného konkurenta, který by s ním vedl konstruktivní dialog o rovnováze mocí ve státě. Soudci budou i nadále bedlivě sledovat, jaké kompetence v oblasti soudnictví získá ten který ministr spravedlnosti tak, aby organizačními i personálními pravomocemi zajišťoval uvnitř soudní moci své politické zájmy. Česká republika bude i nadále kritizována příslušnými orgány Rady Evropy za nedodržení základních ústavních principů dělby moci.

Jsem však optimistou pokud jde o vlastní rozhodovací činnost samotných soudců. Tito budou i nadále rozhodovat nezávisle a spravedlivě bez ohledu na výsledek voleb.

Jan Sváček

 

Zdroj: ceska-justice.cz, 29.9. 2017