Česká justice: Vlasta Formánková: Nechat emeritní členy Ústavního soudu bez jakéhokoli zajištění je nedůstojné

Princip jednoho mandátu ústavních soudců je uplatňován v řadě demokratických zemí a většina soudců „druhé dekády“ se s ním ztotožnila. Pokud by byl přijat tento princip, odpadla by možná podezření o snaze se zalíbit, nebo naopak, že by se kandidáti mohli tak trochu ocitnout na pranýři pro svá předchozí rozhodování, konstatuje v rozhovoru pro Českou justici bývalá ústavní soudkyně Vlasta Formánková. Jak dále uvádí, mohla být i otevřena debata, zda by nebylo vhodnější, aby si sami členové Ústavního soudu volili funkcionáře ze svého středu.

Jak hodnotíte svůj návrat z Ústavního soudu k rozhodovací praxi v odvolacím senátu na Krajském soudu v Plzni?

Rozumím Vaší otázce, neboť je známo, že po bývalém předsedovi Ústavního soudu Miloši Holečkovi jsem jediným emeritním členem Ústavního soudu, který se „vrátil“ na nižší stupeň soudní soustavy, do jednací síně k účastníkům.

Můj návrat ke Krajskému soudu v Plzni nebyl překvapivý. Netajila jsem se tím, že se chci po skončení mandátu vrátit domů. Ostatně po celou dobu mého působení v Brně jsem na Plzeň nezapomínala. Vrátila jsem se ovšem do změněného právního prostředí, neboť v mezidobí došlo k řadě podstatných změn, například v oblasti civilního práva, v řadě zákonů, v procesních předpisech, k elektronizaci justice atd., ale způsob práce soudce, jeho uvažování a vědomí odpovědnosti jsou obecně platné na kterémkoli stupni soudní soustavy.

Co říkáte na nález Ústavního soudu k místní příslušnosti, kdy místní příslušnost okresního soudu k úkonům v přípravném trestním řízení je určena zákonem bez ohledu na to, které státní zastupitelství podalo návrh?

Máte na mysli nález sp.zn. Pl ÚS 4/14 a toto řízení bylo zahájeno ještě v době, kdy jsem byla členkou Ústavního soudu. Mohu prozradit, že v dané věci bych měla také odlišné stanovisko. Ve věci sp.zn. Pl ÚS 4/14 bych se připojila k odlišnému stanovisku soudců Jana Musila, Vladimíra Sládečka a Radovana Suchánka, kteří vyjádřili mj. názor, že napadená ustanovení vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, měla být zrušena. Stejně jako disentující soudci se domnívám, že nejen formální právní proces, ale vůbec postup, úkon či zákrok orgánu veřejné moci (zejména jako prostředek donucovací), který se jakkoli dotýká práv fyzických a právnických osob, musí být upraven zákonem nikoli vyhláškou. Státní zastupitelství je nepochybně orgánem veřejné moci. Disentující soudci přinášejí ale i celou řadu dalších odborných argumentů, odkazují na předchozí judikaturu Ústavního soudu a pro mě je jejich stanovisko přesvědčivější, než názor většiny. V tomto kontextu mám výhradu snad jen proti tomu, že by státní zastupitelství nemělo být orgánem moci výkonné. Nález ovšem musí být respektován. V souvislosti s tím mě napadá otázka, proč pobočky nepotřebuje Vrchní státní zastupitelství v Praze, zatímco Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pobočky má prakticky v každém krajském městě? Odpověď neznám.

Jak se stavíte k návrhu opoziční TOP 09, který by zakázal opakování mandátu ústavních soudců, a jejich funkční období by bylo 12 let a který opozice nyní na ústavně právním výboru shodila ze stolu?

Princip jednoho mandátu je uplatňován v řadě demokratických zemí a většina soudců „druhé dekády“ se s ním ztotožnila. Pokud by byl přijat tento princip, odpadla by možná podezření o snaze „se zalíbit“, nebo naopak, že by se kandidáti mohli tak trochu ocitnout na pranýři pro svá předchozí rozhodování. Z tohoto pohledu pak už není tolik důležité, zda by mandát trval 9,10, či jiný počet let.

A kdo by podle Vás byl dobrým nástupcem v čele Ústavního soudu po Pavlu Rychetském? je známo, že on sám by si přál jiného nástupce, než prezident Miloš Zeman.

Ústavní soud je ústavní kolektivní orgán, jehož členové (je jich 15) jsou si navzájem v rovném postavení a předseda je „první mezi rovnými“. Pan doktor Rychetský získal v roce 2013 stejný desetiletý mandát a spekulovat již nyní o tom, kdo by měl jeho, či jiného z členů Ústavního soudu, nahradit, se mně zdá přinejmenším nezdvořilé. Na druhé straně si ovšem myslím, že by mohla být otevřena debata, zda by nebylo vhodnější, aby si sami členové Ústavního soudu volili funkcionáře ze svého středu, na jakém principu, na jak dlouhou dobu atp. U demokratických ústavních soudů to není nic neobvyklého.

Souhlasíte s tím, aby ústavním soudcům byla zrušena tzv. přestupková imunita, jak navrhuje senátorka EliškaWagnerová?

Paní senátorka Wagnerová se svým návrhem snaží sladit přestupkovou imunitu zákonodárců a členů Ústavního soudu, takže není důvod, proč by její návrh neměl být přijat.

Jaké je podle vás řešení problému s – jak mnoho soudců tvrdí – nedostatkem soudců, kteří by chtěli dělat soudní funkcionáře. Ztotožňujete se s názorem, že zejména na okresech v tomto směru „nejsou lidé“? Vy jste se podílela na nálezu sp.zn. Pl ÚS 39/08 z roku 2010, který se dotýká i této problematiky.

Vůbec se neztotožňuji s povrchním názorem, že „zejména na okresech nejsou lidé.“ Netajím se tím, že za těžiště soudního systému považuji nalézací soudy, kterými jsou v drtivé většině soudy okresní. Jsou to tedy soudci těchto soudů, kteří stojí na počátku soudní pře, jsou to oni, kteří jsou nuceni tváří v tvář účastníkům hledat a najít rozumné, spravedlivé řešení sporů při vědomí, že každé jejich rozhodnutí může být konečné, když účastník nevyužije, zmešká či nemá opravný prostředek. Právě proto jsem přesvědčena, že většina soudců je disponována pro výkon činnosti funkcionáře soudu a ztotožňuji se s názorem, že problém spíše spočívá ve větší či menší pasivitě současných funkcionářů soudů. V nálezu Pl ÚS 39/08 Ústavní soud mj. definoval postavení soudního funkcionáře a jeho podíl na správě soudu považuje za součást výkonu soudnictví. Zároveň přitakal právní úpravě časově omezeného funkčního období funkcionáře, kterému ovšem musí korespondovat ztížené nároky na předčasné odvolání z funkce a negativně se vyjádřil k možnosti opakovaného výkonu funkce, neboť podle jeho názoru zákonná úprava nesmí vytvářet podmínky pro vznik „personální korupce“ ohrožující nezávislost a nestrannost.

Vidíte v současnosti nějaký problém, který by ohrožoval, či zpochybňoval nezávislost české justice?

„Vnější “ nezávislost moci soudní je podle mého názoru dostatečně garantována. Myslím si ale, že přišel čas, zamyslet se nad „vnitřní“ nezávislostí, tedy zamyslet se nad postavením soudců uvnitř systému – kupříkladu nad rozvrhem práce ve vztahu k soudcům, nad tím, jaké je postavení soudcovských rad, nad výchovou a vzděláváním začínajících soudců, nad postavením asistentů, justičních čekatelů v soudním systému, a tak podobně. Pokud ve veřejném prostoru nějaké návrhy v tomto směru zaznívají, není mně známo, že by jim předcházela diskuse uvnitř justice samotné.

V poslední době u Ústavního soudu skončilo více stížností, které se týkaly rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ke svobodě slova soudců. Kde jsou podle vás hranice? Může se soudce vyjadřovat jako „obyčejný“ člověk. 

Přiznám se, že sama jsem zvědavá, jakou judikaturní podobu bude tento problém nakonec mít.

Jak hodnotíte návrh soudce Vojtěcha Šimíčka, který v rozhovoru pro Českou justici řekl, že soudci by měli mít nárok na tvůrčí volno?

Je to nepochybně zajímavý nápad. Přesto doufám, že spíše než na tvůrčí volno se členové Ústavního soudu soustředí na „výsluhový problém“, který se nám v průběhu druhé dekády nepodařilo vyřešit. Nepovažuji totiž za důstojné, ani ve vztahu k instituci samotné, aby jediný český Ústavní soud, na rozdíl od evropských i neevropských ústavních soudů, ponechával své emeritní členy bez jakéhokoli zajištění.

Změnil se nějakým způsobem náhled Ústavního soudu v novém složení ne některé již dříve obdobně řešené otázky?

Zásadní změnu judikatury Ústavního soudu v současném složení nevnímám. Snad jen více košatí judikatura v oblasti rodinného práva.

Zaujalo vás osobně nějaké rozhodnutí? Bylo nějaké, kde byste s ním nesouhlasila, či naopak, které vás potěšilo?

Překvapilo mne poslední rozhodnutí v otázce soudcovských platů. Ta věc původně napadla do senátu, jehož jsem byla členkou a já jsem v senátě na tento problém měla shodný názor, který projevili disentující soudci.

Proč podle Vás 90 % ústavních stížností je neúspěšných? V čem vidíte problém?

Možná se budete divit, ale pro mne je vysoké procento odmítnutých ústavních stížností svědectvím zvyšující se kvality obecních soudů. Nezapomeňte, že pro odmítnutí se musí jednomyslně vyjádřit všichni členové senátu, což pro nálezy neplatí.

Někdy to vypadá, že Ústavní soud nějak rozhodne, ale v případě, že by došlo k nějakým obecnějším závěrům, které by zvrátily dosavadní legislativní či soudní postup, nechává alibisticky dveře otevřené co do důsledku pro účastníky.

Nemyslím si, že by v rámci konkrétní či abstraktní kontroly norem postupoval Ústavní soud nějak alibisticky. To z jeho judikatury vůbec nevyplývá. Problém spočívá spíše v tom, že nemá žádné nástroje, jimž by si „výkon“ svého rozhodování zajistil.

Už jste řešila jako soudkyně případ, který by doputoval k vašim nedávným kolegům?

Případ, který by už doputoval na Ústavní soud, jsem doposud neřešila.

Dušan Šrámek

 

Zdroj: ceska-justice.cz, 17.12. 2016