Česká pozice: Třetí Ústavní soud musí chránit bezpečí i soukromí občanů

Většinu nového osazenstva Ústavního soudu tvoří spíše teoretici než praktici, a tak trochu papíroví soudci, říká v rozhovoru Vlasta Formánková, která Brno po deseti letech opustila. Odešla s čistým stolem, nezůstala po ní jediná nedodělaná kauza. A pléduje za to, aby po ní přišli lidé ze soudní praxe, ideálně z oblasti soukromého práva.

Vlasta Formánkvá, bývalá soudkyně Ústavního soudu, v současnosti soudkyně Krajského soudu v Plzni, v rozhovoru mimo jiné říká: „Musíme být připraveni umět zachovat naše základní práva a svobody. Pokud bychom je omezovali, tak proporčně a v míře nezbytně nutné ve prospěch jiných práv a svobod. Právo na bezpečí je bezesporu důležitým právem. To bude úkol pro třetí desetiletí ústavních soudců, správně vyvážit roli jednotlivce a státu a toho, kam stát může zasáhnout.“

ČESKÁ POZICE: Na konci svého mandátu jste pozorovala generační obměnu Ústavního soudu (ÚS). V čem je současné plénum jiné?

FORMÁNKOVÁ: K Ústavnímu soudu přicházejí nové osobnosti, s jinými návyky, s jinou schopností komunikovat a argumentovat. Projevuje se tu převaha lidí, kteří působili nebo působí v akademické sféře a já obdivuji teoretický rozsah jejich vědomostí. Opravdový soudce by však měl projít jednací síní a sdílet osudy lidí. Nebo spíše účastníků, nemusí to být jen fyzické osoby . Opravdový soudce by však měl projít jednací síní a sdílet osudy lidí. Nebo spíše účastníků, nemusí to být jen fyzické osoby.

Jsou to tak trochu papíroví soudci, ale neodsuzuji je tím. Vycházejí zkrátka ze spisu a jsou to spíše teoretici než praktici. Pléduji ale za to, aby po mně i doktoru Kůrkovi, který u Ústavního soudu končí v prosinci, přišli lidé ze soudní praxe, ideálně z oblasti soukromého práva. I kvůli rekodifikaci soukromého práva. Z této oblasti je ostatně také drtivá většina ústavních stížností.

ČESKÁ POZICE: Jaký máte názor na nový občanský zákoník?

FORMÁNKOVÁ: Při práci u Ústavního soudu jsem neměla čas se do něj podrobněji podívat, to mě čeká až nyní. Sdílím však řadu výhrad, které už zazněly na odborných konferencích. Ale málo platné, je účinný. Pilíře, na kterých je vystavěn, jdou podle mého názoru správným směrem. Určité úpravy však budou nejspíše potřeba. Vztekat se ale nyní nad tím, zda měl nebo neměl být, je už debata nad deštěm, který dávno vypršel.

ČESKÁ POZICE: Čím se liší papírový soudce, jak vy říkáte, a praktik? Vztekat se nyní nad tím, zda měl nebo neměl být nový občanský zákoník, je už debata nad deštěm, který dávno vypršel

FORMÁNKOVÁ: Pravý soudce by měl projít soustavou. Měl by začít u prvního stupně, poté se dostat k soudu odvolacímu a někteří k Nejvyššímu soudu. Tito lidé mají zkušenost ze všech typů soudů a znají pak dokonale prostředí jak justiční, tak jednací síně. Znají osud lidí a chápou, že jen některé věci jsou možné, reálné či zakázané. Víc jsou spojení s realitou i s životem.

ČESKÁ POZICE: Jak současné složení ovlivní rozhodování takzvaného třetího Ústavního soudu?

FORMÁNKOVÁ: Nyní je na politické scéně relativně klid. My, soudci druhého desetiletí, jsme se ocitli v takovém politicky vyhrocenějším období. Současný pan prezident má Ústavní soud rád. Jeho předchůdce Václav Klaus míval k jeho rozhodování výhrady, tyto přestřelky už neprobíhají. Třetí Ústavní soud bude postaven do složité situace vzhledem k mezinárodnímu dění, zastihuje nás totiž jen málo připravené

Třetí Ústavní soud však bude postaven do složité situace vzhledem k mezinárodnímu dění, zastihuje nás totiž jen málo připravené. Soud třetího desetiletí proto musí chránit jak bezpečí, tak soukromí občanů . Bude to těžký úkol.

ČESKÁ POZICE: Půjde o otázky související s migrací a udělováním azylu?

FORMÁNKOVÁ: Ano, když se podíváme, jak se svět mění a roste počet teroristických útoků, jak se zeměkoule neustále zmenšuje a všechno je na dosah a za našimi hranicemi, měli bychom si přestat namlouvat, že nás se to netýká.

Musíme být připraveni umět zachovat naše základní práva a svobody. Pokud bychom je omezovali, tak proporčně a v míře nezbytně nutné ve prospěch jiných práv a svobod. Právo na bezpečí je bezesporu důležitým právem. To bude úkol pro třetí desetiletí ústavních soudců, správně vyvážit roli jednotlivce a státu a toho, kam stát může zasáhnout.

ČESKÁ POZICE: Předseda soudu Pavel Rychetský mluví také o tom, že třetí Ústavní soud bude muset vymezit jasný vztah českého práva k právu evropskému. Souhlasíte? Když se podíváme, jak se svět mění a roste počet teroristických útoků, jak se zeměkoule neustále zmenšuje a všechno je na dosah a za našimi hranicemi, měli bychom si přestat namlouvat, že nás se to netýká

FORMÁNKOVÁ: Už druhé desetiletí tak trochu některými nálezy vykolíkovalo hřiště. Zdá se však, že se třetí desetiletí hodlá více obracet k evropskému soudu. Uvažuje se o pokládání předběžných otázek, druhé desetiletí bylo v tomto ohledu zdrženlivější.

ČESKÁ POZICE: Měl by Ústavní soud někdy evropskému soudu předložit předběžnou otázku?

FORMÁNKOVÁ: Nevím, čeho by se měla týkat, ale nevidím důvod, proč měnit svůj zdrženlivý postoj.

ČESKÁ POZICE: Tedy ne, pokud to nebude něco opravdu zásadního?

FORMÁNKOVÁ: Neumím si představit, co by to mělo být. Český Ústavní soud by si měl poradit sám, pokud je ochráncem ústavnosti na daném území, jak jsme judikovali v oněch významných evropských nálezech. Ptát by se měly soudy.

ČESKÁ POZICE: Odkloní se třetí plénum od některých dosavadních názorů? Podobně jako se to už víceméně stalo u regulačních poplatků ve zdravotnictví?

FORMÁNKOVÁ: Vždy, když někam přijdou noví lidé, mají v sobě určité nadšení a entuziasmus a zvenku vidí něco jinak, než ti lidé vevnitř. Chce se něco měnit. Slovo změna je obecně v České republice velmi populární, i když za ním nemusí být žádný obsah. Většinou to tak i bývá. V lidech ale slovo změna zřejmě vyvolává velmi libé a příjemné pocity. Ti, kteří o změně mluví a kteří ji provádějí se pak možná někdy diví, co všechno napáchali. Justice i judikatura obecně potřebuje ukotvení, klid a změna za změnou je velmi nežádoucí. Nicméně každý má svoji představu, takže si myslím, že při současném složení Ústavního soudu budou změny nastávat častěji.

Justice i judikatura obecně potřebuje ukotvení, klid a změna za změnou je velmi nežádoucí. Nicméně každý má svoji představu, takže si myslím, že při současném složení Ústavního soudu budou změny nastávat častěji. Druhé desetiletí se snažilo navazovat na první a velmi jeho odkaz respektovalo. Bude-li tomu tak v třetím desetiletí, nevím.

ČESKÁ POZICE: Jeden z vašich posledních nálezů se týkal toho, zda má notářka vydat či nevydat závěť policii. Notářku, která to neudělala, jste podpořila. Směřuje k vaší životní filozofii, že stát má zasahovat do soukromí lidí co nejméně?

FORMÁNKOVÁ: Ano, ale nesmí se také bránit účelu trestního řízení. A tyto dvě hodnoty je třeba poměřit, kterou je možné ve prospěch druhé omezit a jak moc. Abyste ty obě hodnoty ještě zachoval, abyste je nezmrzačil. V obecné justici trochu intuitivně, u Ústavního soudu sofistikovaněji.

ČESKÁ POZICE: Nemrzí vás, že jste nedostala nabídku na opakování mandátu?

FORMÁNKOVÁ: Je to záležitost několika rovin. Iracionálním chtěním – protože se mi v Brně líbilo a navázala jsem tu skvělé vztahy – možná ano. Ale racionálně je správné to, co říká bývalá místopředsedkyně soudu EliškaWagnerová. Mandát se nemá opakovat. Pokud máte hlasovat podle svého vědomí a svědomí, nemáte mít za sebou vypočítavost, kalkul a snahu zalíbit se, kdybyste ještě mohl. To je velmi nesoudcovské, neprofesionální a soudce Ústavního soudu takový způsob uvažování degraduje.

Pokud máte hlasovat podle svého vědomí a svědomí, nemáte mít za sebou vypočítavost, kalkul a snahu zalíbit se, kdybyste ještě mohl. To je velmi nesoudcovské, neprofesionální a soudce Ústavního soudu takový způsob uvažování degraduje. Proto by měl být mandát neopakovatelný. Samozřejmě až na výjimky kvůli kontinuitě.

Jsme však asi jedinou zemí, která kapacitu ústavních soudců a všechno, co se naučili, odhazuje. Emeritní ústavní soudci nemají žádnou rentu, nejsou povoláváni k hodnocení věcí. Mohli by přitom působit na řadě míst i v obecné justici jako poradci. Někteří by měli mít právo obsazovat místa u Nejvyššího soudu. Deset let se totiž díváte na justici sice zvenku, ale velmi zblízka. Je mi líto, že se tyto zkušenosti odhodí, nastoupí jiní lidé a za deset let se to zase opakuje. Nemyslím si, že by Česká republika měla takovou kapacitu.

ČESKÁ POZICE: Jaký máte názor na samosprávu justice?

FORMÁNKOVÁ: Nezávislost a nestrannost je atributem právního státu, na toto téma už toho bylo popsáno mnoho a myslím, že bych ničím novým nepřispěla. Pokud ale jde o současnou situaci v justici, je velká škoda, že se střídají ministři spravedlnosti tak ukrutně rychle. Vždy hrozí nebezpečí, že nový ministr bude chtít nějakou reformu. V tomto smyslu by se mělo vzpomínat na pana doktora Čermáka, který chtěl stabilizovat justici tím, že žádné reformy nebudou a chvála Bohu, také nebyli. Ale také brzy odešel… Pokud jde o současnou situaci v justici, je velká škoda, že se střídají ministři spravedlnosti tak ukrutně rychle

Justice je i díky Ústavnímu soudu nezávislá, nestranná a transparentní. Kdo to chce vidět, to vidí. Převládá však úřednický způsob řízení soudů, nadřízenosti a podřízenosti, a to není dobře. Jedinou platformou, kde se o něčem diskutuje, je spolek Soudcovská unie. Po mnoha letech jsem se rozhodla, že chci-li něco změnit a předat své zkušenosti celoživotní soudkyně, měla bych tam vstoupit, což jsem také na jaře učinila.

ČESKÁ POZICE: O samosprávných otázkách by se tedy mělo víc diskutovat než dosud?

FORMÁNKOVÁ: Nejsem politik, takže se nemohu vyjadřovat ke všemu, tedy ani k tomu, čemu nerozumím, nebo nemám dostatek informací. Myslím však, že je dobře, že se práce na Nejvyšší radě soudnictví pozastavily. V justici mezi soudci – vyjma zmíněného spolku – se vůbec neodehrává vnitřní diskuse o představách a požadavcích a řešení vnitřní nezávislosti soudců. V justici mezi soudci – vyjma Soudcovské unie – se vůbec neodehrává vnitřní diskuse o představách a požadavcích a řešení vnitřní nezávislosti soudců

Jsme službou pro lidi, sloužíme spravedlnosti a od toho musíme začít. Nemá to být nic nabubřelého, je to náš prostý úkol, ale velmi těžký. I my sami bychom se proto měli zamýšlet nad tím, jak tuto službu co nejlépe provádět.

Nelíbí se mi, že by to vznikalo u zeleného stolu kdesi v Brně. Vždyť jsou soudy také v Chebu, v Aši, v severních Čechách nebo na severní Moravě. Nemohou to být jen nejvyšší soudy ve spolupráci se spolkem, které si to zařídí. Bez diskuse uvnitř justice by žádná Nejvyšší rada vytvářena být neměla. Právě u okresních a krajských soudů je totiž těžiště práce.

ČESKÁ POZICE: Nyní máte určitě sklon rekapitulovat, které ze svých nálezů považujete za nejdůležitější…

FORMÁNKOVÁ: Soudím celý život a každá kauza pro mne byla stejně důležitá, protože byla důležitá pro toho kterého účastníka. Nemůžete spoléhat na to, že podá opravný prostředek, nebo se bude domáhat práva u vyššího soudu. To ve mně zůstalo. Považuji proto za důležité i všechny své případy u Ústavního soudu. Soudím celý život a každá kauza pro mne byla stejně důležitá, protože byla důležitá pro toho kterého účastníka. Nemůžete spoléhat na to, že podá opravný prostředek, nebo se bude domáhat práva u vyššího soudu.

Zmínila bych ale například kauzu týkající se neziskových nemocnic hned v prvním roce mého mandátu. Nicméně to nebyl jediný zajímavý nález. Od roku 2006 probíhaly ekonomické reformy, o kterých jsme také rozhodovali. Šlo třeba také o kauzu týkající se Ústavu pro studium totalitních režimů, ale rovněž o případy spojené s Lisabonskou smlouvou a naším vztahem k Evropě.

ČESKÁ POZICE: Podle vzpomínek Pavla Rychetského to vypadá, že v dobách nálezů o Ústavu pro studium totalitních režimů či regulačních poplatků, nebyla u Ústavního soudu příliš dobrá atmosféra. Soudci se totiž rozdělily na dvě skupiny. Byly to těžké časy?

FORMÁNKOVÁ: Nesdílím pohled doktora Rychetského. Jsem mladší, přistupovala jsem k tomu bez vazeb jeho generace a hlasovala jsem s těsnou většinou, která ústav podpořila. Někteří kolegové možná vnímali tuto kauzu trochu osobně, z mého pohledu to tak ale nebylo. Neměla jsem tedy problém s nimi dál komunikovat. Prezidentu Klausovi se podařil z mého pohledu optimální mix praktiků a teoretiků a každý jsme do mozaiky vždy něčím přispívali

Všech čtrnáct soudců byli lidé, kterých jsem si odborně, ale také lidsky vážila, a to bez rozdílu. Tak dramaticky bych to tedy neviděla. Bylo to podobné jako v jiných kauzách, kde se tvoří těsná většina. Lišili jsme se názorově, ale neměli jsme problém spolu zajít na večeři nebo do kina. Třeba ne hned ten den, ale domluvit se. Byly jsme k sobě velmi kolegiální a velmi jsme se respektovali.

ČESKÁ POZICE: Je to pro Ústavní soud atypické, nebo to tak funguje i na jiných soudech?

FORMÁNKOVÁ: Bylo to jedinečné i ve srovnání s prvním desetiletím ústavních soudů, které bylo alespoň podle vzpomínek pamětníků více atomizované. Ale prezidentu Klausovi se podařil z mého pohledu optimální mix praktiků a teoretiků a každý jsme do mozaiky vždy něčím přispívali.

Myslím, že tady nebyl nikdo, kdo by měl pocit, že je zbytečný, že nezvládá svoji agendu. Každý názor, i když třeba nakonec nezískal podporu, byl akceptovatelný. Je totiž třeba, aby názorů zaznívalo hodně a z nich se pak vytvořil po hlasování ten většinový. Vždy mě psychicky trápily neskončené věci, proto jsem se snažila mít co nejméně takzvaných nedodělků. Lépe se to tedy snižovalo.

Mezi námi byly postavy výraznější a méně výrazné, ale tak je to v každém kolektivu. Vždy jsem ale měla pocit, že každý hraje roli, kterou chce hrát. Jiná mu není vnucována a on je s tou svou rolí – protože si ji vybral – spokojený. Lídry byli především oba dva místopředsedové, doktorka Wagnerová a profesor Holländer. A jim sekundovali další výrazné postavy, ať už svými souhlasnými, nebo oponentními názory.

ČESKÁ POZICE: Z Ústavního soudu jste odešla s čistým stolem, nezůstalo po vás vůbec nic nedodělaného. Jak se vám to podařilo?

FORMÁNKOVÁ: Vždy mě psychicky trápily neskončené věci, proto jsem se snažila mít co nejméně takzvaných nedodělků. Lépe se to tedy snižovalo. Na počátku letošního roku mě napadlo, že by to bylo hezké. Z plně zatížených soudců se totiž o něco takového ještě nikdo nepokusil, a proto jsem se o to pokusila já. Je to o organizaci práce, logistice, zkušenostech a projevila se i kvalita mého týmu.

Nyní se tak vracím k plzeňskému krajskému soudu. Jsem velká patriotka a Plzeň je teď městem kultury, které se rozvíjí všemi směry. Do toho patricijského města na soutoku čtyř řek se vlastně těším.

 

Zdroj: ceskapozice.cz, 18.9. 2015