Čro 6: Lukáš Jelínek: Ústavní soud po doktorce Wagnerové

„Přála bych si, aby Ústavní soud vydržel nápor ústavních stížností a odolal pokušení souhlasit se změnou, která by vedla k regulaci či snížení nápadu věcí požadavkem, aby ústavní stížnost měla významový přesah nad samotnou ochranu práv jednotlivého stěžovatele. Pokud by tomu neodolal, došlo by samozřejmě ke snížení prahu ochrany základních práv jednotlivých osob. Dál bych Ústavnímu soudu přála, aby mu vydržela odvaha přijímat i politicky nepopulární rozhodnutí, kdy bude jasné, že vyvolají na politické scéně rozruch či odpor.“

S těmito slovy se rozloučila s dráhou ústavní soudkyně Eliška Wagnerová. A zároveň nastínila dvě úskalí, s nimiž se Ústavní soud bude i dál potýkat.První se týká otevřenosti žadatelům, kteří mají pocit, že byla zkrácena jejich individuální práva. Žijeme v drsné době, kdy je mnohdy člověk člověku vlkem. Slabší jedinci se často stávají oběťmi silnějších – a spravedlnost při tom pláče. Běžné soudy navíc ne vždy dokáží lidem adekvátně pomoci. Mimochodem, i mezi ústavními soudci existuje zajímavý rozdíl. Podle statistik podněty občanů častěji odmítají ti, kteří mají za sebou zkušenost ze soudů nižších stupňů. Druhá poznámka Elišky Wagnerové musí zvonit v uších politikům. Ti totiž leckdy vidí v ústavních soudcích své spojence, někdy snad i podřízené. Leč jakmile soud rozhodne jinak, než si přestavovali, mění se jeho členové v nepřátele na život a na smrt. S tím souvisí jeden paradox. Někteří politici o Ústavním soudu ošklivě tvrdí, že se chová jako třetí parlamentní komora. Jsou to ovšem právě politici, kdo soudu co chvíli postupuje své spory z parlamentní půdy.

Udělejme si v tom proto jasno. Ústavní soud je institucí, v níž se prolíná ochrana zákonnosti, ba ústavnosti s politickou rovinou. Jenom on může v určitých situacích klepnout zákonodárce přes prsty. Pokud v něm kvůli tomu někdo vidí další komoru parlamentu, budiž. Mnohem horší by bylo, kdyby se Ústavní soud programově politickým kauzám vyhýbal. Znamenalo by to, že ústavní rovnováha byla nebezpečně vychýlena. Zatím si Ústavní soud počíná dostatečně autonomně a disponuje přirozenou autoritou. Zejména soudci, které v minulosti jmenoval Václav Havel, a byla mezi nimi i Eliška Wagnerová, si zachovávali nadhled a ve svém rozhodování zohledňovali i poznatky jiných společenskovědních oborů. Zmiňme například skvělého politického filozofa Vladimíra Čermáka, znalce evropských ústavních systémů Vladimíra Klokočku nebo Vojtěcha Cepla, který se výrazně zasloužil o popularizaci hodnot a principů, na nichž demokratické zřízení stojí.

Václav Klaus má větší sympatie pro pragmatiky a technokraty. Mezi experty pak upřednostňuje vyznavače práva pozitivního před právem přirozeným. Přesto je ale i dnešní Ústavní soud tvořen velmi kvalitními individualitami, které se nekrčí ani před hlavou státu, ani před vládou, ani před sněmovnou a Senátem.Politiky soud nejednou upozornil, že parlament není všemocný, že nelze opomíjet sociální aspekt spravedlnosti nebo že demokracie není pouze válcováním menšiny většinou bez zachovávání elementární politické kultury.

Pro pořádek dodejme, že nejednou museli soudci edukovat i novináře. Třeba když ti nechápali, jak může Ústavní soud nebrat ve svém rozhodování o vládních daňových či sociálních reformách ohled na dopady na státní rozpočet. Jakoby se snad vše mělo odvozovat od ekonomických veličin a klíčovými arbitry měli být vystudovaní ekonomové. Eliška Wagnerová ráda podobné stereotypy bourala. Rozžhavit do běla dokázala politiky levicové i pravicové. První když rozebírala položení Topolánkova kabinetu a tepala jednorázový zásah zákonodárců do ústavy kvůli zkrácení volebního období, druhé potom když odmítala pochopit vládní motivaci zbrklého zavádění tvrdých reformních opatření.

Od Ústavního soudu zkrátka odešla plnohodnotná právně kvalifikovaná a politicky pestrá bytost. Aniž bych chtěl propadat staromilství, nemohu se zbavit vážných obav, zda Ústavní soud nečeká slabší, nudnější sezóna. Přestože hodnotných právníků, jimž by talár ústavních soudců slušel, není zdaleka málo, Václav Klaus před renesančními osobnostmi preferuje praktiky, kteří nemají ve zvyku plivat proti větru. Kandidáta Jana Sváčka mu nedávno Senát odmítl, nyní prezident prosazuje bývalého sociálnědemokratického poslance a někdejšího náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké Zdeňka Koudelku, muže, jenž v současnosti vyniká především ve vysvětlování a velkorysé interpretaci širokých pravomocí hlavy státu.Snad se aspoň Klausův nástupce nebude vyhýbat právním a filozofickým samorostům a postará se o to, aby Ústavní soud neobsazovali nositelé jediného názoru nebo přímo političtí oportunisté.

Osobnosti typu Elišky Wagnerové naštěstí nikdy do stínu nezapadnou. Přejme si proto, aby tato dnes již bývalá ústavní soudkyně v budoucnosti hlasitě komentovala a třeba i spoluutvářela dění v právním a politickém prostoru.

Lukáš Jelínek

 

Zdroj: Jelínek, L, Čro6, 23.3.2012