ČT24: Jak zabránit privatizaci státu? Interview s Eliškou Wagnerovou

Daniel TAKÁČ, moderátor (dále jen DT): „Nechci žít ve státě, který se chová jako asociál.“ Tak to jsou slova ještě nedávno ústavní soudkyně a v budoucnu možná političky Elišky Wagnerové. Ta za svou kariéru na Ústavním soudu řešila na osmnáct stovek kauz, řadu z nich veřejně hodně známých, jako třeba spor novináře Ivana Breziny a Miloše Zemana či odmítnutí takzvaných přílepků v českých zákonech. Jak vidí další fungování naší země a jak bychom měli řešit současnou, nejenom ekonomickou krizi? S Eliškou Wagnerovou si můžete povídat v právě začínajícím Hyde Parku. Dobrý večer. Paní Wagnerová, dobrý večer, vítám vás v Hyde Parku, díky, že jste si našla čas na naše diváky a zdravím takhle na dálku do Brna. Dobrý večer ještě jednou.

Eliška WAGNEROVÁ, bývalá soudkyně Ústavního soudu (dále jen EW): Dobrý večer. Děkuji za pozvání.

DT: Eliška Wagnerová byla ústavní soudkyní deset let, o druhé funkční období už nestála. Často její rozhodování a chování kritizovali politici. Asi největší bouři spustila výrokem o posledních reformách vládní koalice, řekla, že jsou asociální a šílené.

/ Reportáž /

Petr NEČAS, premiér, předseda strany /ODS/ /12. 3. 2012/: 21. březen, což je den odchodu paní Wagnerové z Ústavního soudu, v kontextu tohoto výroku bude velkým svátkem české demokracie.

Jaromír DRÁBEK, ministr práce a sociálních věcí /TOP 09 /16. 3. 2012/: Je to politický výrok, to je velmi zajímavé od ústavní soudkyně.

Jiří POSPÍŠIL, ministr spravedlnosti /ODS/ /16. 3. 2012/: Ty výroky nejsou profesionální a myslím si, že se mohla zdržet těchto výroků, počkat tedy, až skončí její mandát a pak jako občanka se vyjadřovat.

Eliška WAGNEROVÁ, bývalá ústavní soudkyně /15. 3. 2012/: Já prostě jsem neříkala nějaký nový svůj názor. Já prostě v tomto názoru setrvávám už několik let

EW: Pověšeno jest. Děkuju.

DT: Ústavu hlídala deset let. Řešila sedmnáct devadesát případů, z toho vyhověla 248 stěžovatelům, to je skoro čtrnáct procent. Na poměry ústavních soudců vysoké číslo.

EW: To je vše. Zbývá poučení, že proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

reportér: Jako soudkyně zpravodajka stála Eliška Wagnerová například za zrušení balíčku sociálních škrtů kvůli zneužití stavu legislativní nouze. To bylo loni na jaře. Vláda dostala tehdy čas na řádné přijetí změn do konce roku. Byla také proti uchovávání informací o internetové a telefonické komunikaci nebo volném využívání záznamů odposlechů pořízených zpravodajskými službami. Její velké téma je právo na ochranu osobnosti. Stojí tvrdě proti zásahům do soukromí. V roce 2005 se postavila za novináře Ivana Brezinu, kterému se nakonec musel omluvit tehdejší premiér Miloš Zeman. Před čtrnácti dny uspěl i spisovatel Michal Viewegh. Jeho spor s bulvárem se vrátí k Městskému soudu v Praze. Šest dní po konci u Ústavního soudu ohlásila krok do politiky. Chce do Senátu za zelené, do strany ale prý rozhodně nevstoupí a s velkými stranami péct nechce vůbec. Tvrdí, že mají tendenci si příliš usurpovat moc. Osobně je proti přímé volbě prezidenta a aby ona sama seděla na Hradě, je podle ní absurdní. Česká politická kultura pak prý už ani nepotřebuje komentář, k tomu tvrdí, že podstatou politické krize je privatizace státu. Má řešení? A dokáže ho případně prosadit?

/ Konec reportáže /

DT: Tohle je tedy Eliška Wagnerová ve stručné vizitce. Teď živě v Hyde Parku. Elišky Wagnerové se můžete ptát na všechno, co vás zajímá, kontakty hledejte nejlépe na naší webové adrese tak jako vždycky http://www.hydeparkct24.cz. Tamtéž plusy, minusy, které můžete Elišce Wagnerové přidělovat, palce nahoru, palce dolů, kterými můžete některé otázce pomoci, aby měla větší šanci se do našeho vysílání dostat. Tak, paní Wagnerová, pojďme na to. První otázka přichází prostřednictvím chatu a přichází od Michala: „Dobrý večer, jaký máte názor na probíhající vládní krizi a co říkáte propojení Janouška a jemu podobných s některými politiky? Vládne tady mafie?“

EW: Tak ta vládní krize je opravdu vážná a byť pan premiér a koneckonců i představitelé té druhé koaliční strany TOP 09 a rovněž i prezident republiky říkají, že je zájem na tom udržet tuto vládu a nechat ji tedy asi dovládnout do konce řádného volebního období, já si nejsem úplně jistá, že je to názor, který bych mohla sdílet. Tady už se stalo mnoho uvnitř vládní koalice a především, především ve straně koaliční, tedy ve straně Věci veřejné. A i když se tedy nakonec nějak ty dvě větší koaliční strany dohodnou s touto třetí koaliční stranou, tedy Věcmi veřejnými, po mém soudu to nebude věrohodné pro většinu obyvatel tohoto státu. Jednoduše už byl překročen jakýsi pomyslný rubikon a mám za to, že ten návrat zpátky je obtížný, ne-li nemožný.

DT: Co říkáte propojení Janouška a jemu podobných s některými politiky?

EW: Vidíme to na celém světě, že byznys se propojuje s politikou mnohem víc, než je zdrávo. Všude na světě se o tom přemýšlí, politologové o tom píší moudré úvahy a tak dál, faktem je, že nikdo nenalezl úplně jednoznačné řešení. Nicméně určitě už jsou známy jisté dílčí kroky, které by mohly přece jenom takovému intenzivnímu a nemístnému propojení, a to v tomto případě patrně o to šlo, aspoň to tak zatím zvenku vypadá, samozřejmě nevíme to jistě, protože neznáme všechny detaily, tak alespoň ty dílčí kroky si myslím, že by měly být učiněny, že by měl být regulován právě lobbing, že by najednou tedy se vyrojily docela rozumné nápady, že by měli politici vést si ty diáře, kde by skutečně bylo seznatelné, s kým se setkali, případně o čem tedy jednali a tak dál. To je jedna strana věci. Druhá strana ovšem je, že tady selhávají i zase opravdu státní instituce, a teď mluvím o BIS. To je strašně nebezpečné, když tam odtud mohou unikat materiály. Protože marná sláva, BIS.

DT: Sice nikdo o tom tak nějak všeobecně nepochybuje, ale na druhou stranu to nikdo jednoznačně nepotvrdil: „Ano, to jsou materiály BIS, které unikly.“

EW: Máte pravdu, to je pravda. Tak pokud nemáme tuto jistotu, tak asi bychom měli být v tomto směru zdrženliví, ale pokud by tomu tedy tak mělo být, pak je to velmi nebezpečný signál, velmi nebezpečná záležitost a mělo by, mělo by se s tím opravdu něco dělat, protože, protože prostě po tom instituce, která nás má vlastně chránit, která nám má dodávat pocit bezpečí a podobně, by nás vlastně ohrožovala. To, to je nepřijatelné.

DT: Na základě toho, co říkáte tedy, vládne u nás mafie, jak se Michal ptá?

EW: No, to bych si netroufla jednoznačně říct. Možná ano, možná ne, já nevím. Nemám důkazy na to a jako nemohu prostě jednoznačně odpovědět. Ale to, co se tu děje, prostě není normální, není příjemné, není to dobré a mělo by se s tím něco udělat.

DT: Pojďme na chat za další otázkou, kterou do Hyde Parku posílá Marian. „jak si myslíte, že je třeba se vypořádat s korupcí a s tím spojenou odkloňovací technikou politiků, lobbistů a dalších pijavic systému? Máte představu o nějaké zákonné a výkonné formě nápravy tohoto systému? Existuje vůbec nějaká cesta k nápravě?“ Jak se tedy vypořádat s korupcí nějakou výkonnou formou a zákonnou samozřejmě?

EW: No, já nevím, co právě je míněno tou výkonnou formou, asi možná.

DT: No, tak, aby korupce nebyla u nás.

EW: No, tak, fajn, my máme jistě zákony, které prohlašují korupci za trestný čin, ale je pozoruhodné, že kupříkladu se nikdo zatím vážně nezabýval tím, zda tedy korupcí jsou právě určité tlaky a ataky na zákonodárce ze strany právě lobbistů, které jsou jaksi podloženy ještě nějakými těmi majetkovými výhodami. To podle mého názoru by vlastně měla být rovněž korupce, dokonce zaznělo v nějakých těch odposleších, které byly publikovány na nějaké televizní stanici, že si ten, ten, ten lobbista posteskl, nebo lobbista, kmotr, já nevím, jak to nazývat, jak je dnes takový poslanec drahý nebo ti členové parlamentu, že při volbě prezidenta prostě šlo o dva miliony. No, tak, jestli je to pravdivé, tak to je prostě už za hranou a mám za to, že i takovéto jednání by mělo být trestné. A víte, marná sláva, pokud se prostý člověk, my lidé tedy, kteří žijeme normální životy, dozvídáme, že korupce bují v těch nejvrchnějších patrech, a tím mám na mysli právě třeba volbu prezidenta republiky, no, tak, potom u mnoha lidí může být navozen pocit, že když to jde tam, proč by to nešlo o několik pater níže.

DT: Tady možná by bylo dobré doplnit, že podle informací České televize tyto informace, které se údajně objevily na veřejnosti, nejsou tak úplně otevřené, nicméně jak vypadala volba prezidenta republiky, to asi viděli všichni. Nicméně, paní Wagnerová, vy jste říkala, že zákony máme, pokud jde o boj s korupcí nebo protikorupční zákony. Na druhou stranu, a to nám lidé často píší: „Kdy už konečně u nás budou přijaty protikorupční zákony?“ Tak jak to tedy je? Je naše legislativa dostatečná a ti, kteří se chtějí nějakým způsobem živit na veřejných penězích, ji obcházejí, anebo není dostatečná legislativa u nás?

EW: Tak, samozřejmě, že v mnoha ohledech není dostatečná, ale to už jsou takové ty zákony, které spíš, spíše by měly uzavřít prostor pro možnou korupci. Teď hovořím třeba o zákonu o veřejných zakázkách, který stále není dokonalý. Mluvím o těch, o těch akcích na, abych tak řekla, doručitele, tedy akcích prostě, které, které nemají konkrétního, identifikovatelného vlastníka tak, a takovéto věci, které právě jaksi umožňují, aby korupce kvetla, ne snad, že by, že by, no, možná, že ji i do jisté míry inspirují, tedy některé z nich, že.

DT: Další otázka je na chatu. Ptá se vás, paní Wagnerová, Josef: „Říkáte, že podstatou politické krize je privatizace státu. Co říkáte prohlášení: ´Ukradli jste nám stát, vraťte ho zpátky!´, příslušná internetová adresa, toto prohlášení a tuto iniciativu představuje jakési sdružení různých iniciativ, víte něco o této iniciativě a hodláte se k ní připojit?“

EW: Ano, o té, o té iniciativě vím, já ji podporuji, protože se domnívám, že mnoho těch tezí, které tam jsou obsaženy, jsou pravdivé a opravdu situace prostě je vážná a je třeba na nic reagovat a tuto výzvu vnímám jako reakci občanské společnosti, vyjádření jejího postoje ve vztahu právě k politikům, k politickým stranám, k státním institucím a podobně, které prostě si musí přestat myslet, že občan je důležitý jenom, když jde k volebním urnám a poté, že už vlastně: „Zapomeňme na občana, budeme si vládnout a občane, neruš.“ Jo, tak to nelze a tak, iniciativy tohoto typu prostě upomínají státní moc, že, na to, že je vlastně tím pánem v tomto státu občan. Občan, lid je zdrojem veškeré státní moci a vlastně je to ten, abych tak řekla vrcholný orgán, tedy v uvozovkách.

DT: A krom toho, že tedy podporujete, připojíte se nějak aktivně?

EW: Zvažuji to připojení a mohu snad prozradit, že jsem i dávala jakési připomínky k onomu textu.

DT: Dobrý večer, voláte do Hyde Parku. Eliška Wagnerová je připravena odpovědět. Kdo se dovolal a na co se ptá?

divák: Dobrý večer, tady Radek Mikula. Zdravím vás, pane Takáči, a zdravím vás i, paní doktorko.

DT: Taky, Radku, povídejte.

divák: Rád bych položil dvě otázky. První se týká vašeho nastávajícího politického angažmá, paní doktorko. Chtěl bych se vás zeptat, jestli jste si plně jistá, že vaše rozhodnutí kandidovat za Stranu zelených je optimální v souvislosti například s tím, jak poslanci Strany zelených hlasovali pro nový policejní zákon, který výrazně, myslím si, až například v otázce pravomocí policie kontrolovat totožnost občanů překračuje hranu ústavnosti. Strana zelených dle mého názoru nemá dosud vyřešenou situaci, která u ní vznikla po čistce před třemi lety a i jaksi ve světovém kontextu se domnívám, že Strana zelených poněkud, strany zelených poněkud degenerují, a proto by mě zajímalo, jestli například jste neuvažovala o kandidatuře za pirátskou stranu, která například v Německu do určité míry začíná nahrazovat funkci, kterou sehrávala strana Zelených v německé politice.

DT: A ta druhá otázka, Radku?

divák: Druhá otázka se týká vašeho možná spíš pocitu než názoru na to, zda Česká republika od začátku tohoto století směřuje spíše ke stavu právního státu nebo policejního státu? Jde mi například o problematiku, který nastínil nedávno článek Respekt, ve kterém vyplývá, že v podstatě se stalo naprosto standardní to jaksi, že policisté bezdůvodně nebo bez dostatečného právního důvodu napadají občany, fyzicky je napadají a tito občané pak končí před soudem jako obžalovaní za napadení úřední osoby, respektive /nesrozumitelné/ veřejného činitele. Já se domnívám, že to je, že toto není sice úplně nová praxe, jak se v tomto článku psalo, ale například z hlediska toho, kde jsme byli před dvaceti lety, je to, je to těžko uvěřitelné. Děkuju vám. Na shledanou.

DT: Radku, my taky děkujeme za otázky. Tak, paní Wagnerová, první věc. Jste si jistá, že to je optimální kandidovat za zelené vzhledem k jejich hlasování a nevyřešení, jak to Radek nazval, čistky před třemi lety?

EW: Tak podívejte se. Co už je v životě a na světě optimální? Člověk mnohdy opravdu, anebo jenom velmi zřídka odhadne vždy tedy to optimum, které měl v dané chvíli udělat nebo neudělat. Jisté je jedna věc. Pro mě bylo důležité, že Strana zelených před několika lety obstála v tom testu korupčního potenciálu, a to je právě v dnešní době, tak jak jsme o tom hovořili před chvílí, velmi důležité. To je velmi důležité. Navíc je to tedy malá, a přece jenom, já si myslím, liberální strana, která má v programu určité body, s nimiž já souzním a s nimiž se mohu ztotožnit. Nicméně.

DT: Například můžete jeden důležitý vybrat, co se vám na zelených líbí? Tu nejdůležitější jednu věc?

EW: Samozřejmě, ne, ne, tak v tom programu teda zaznívají právě ta, i ta slova, která já často používám, úcta k lidské důstojnosti, humanismus, rozumíte, tyto ohledy, sociální ohledy, a tak dál, a tak dál. A z druhé strany ale respekt k lidským právům a tohle, to jsou prostě věci, s nimiž, s nimi souzním a v tom smyslu je právě považuji za liberální stranu, politicky liberální, a tudíž jsem si říkala, že bych s nimi nemusela mít problém. Pokud jde o jejich ovšem vnitřní očistu a vnitřní uspořádání poměrů, já si jsem velmi dobře vědoma, že tady jsou určité bolavé rány a bolavá místa, nicméně já kandiduji jako nezávislá, toliko na kandidátce Strany zelených. Nikdy jsem si, se nevnímala jako někdo, kdo přichází do Strany zelených dělat pořádky, anebo tuto politickou stranu nějak zevnitř čistit, očistit, reformovat nebo podobně. To rozhodně ne. Já nejsem členkou Strany zelených, ani se nehodlám stát členkou Strany zelených ani jiné strany politické, a tudíž opravdu jenom prostě jsem využila nabídky, kterou mně tato strana učinila ve smyslu tedy kandidovat na jejich kandidátce do Senátu.

DT: A za piráty byste kandidovat nechtěla, jak se Radek ptal.

EW: A pirátům tedy především velmi děkuji za takto tedy snad i učiněnou nabídku. Jenom.

DT: Tak to nevím, jestli Radek je členem pirátů, ale budiž.

EW: Dobře. Byl-li by, tak potom tedy děkuji nebo hovoří-li za ně, tak ať vzkáže, že děkuji. Ale v každém případě už karty jsou jaksi rozdány, nicméně to neznamená, že bych neuvítala podporu právě i ze strany tedy těchto pirátů, protože zase jejich snahy proti jaksi neomezeným nebo nepatřičným průnikům do osobního soukromí osob, jsou mi velmi sympatické. Koneckonců piráti se na mě obraceli kdysi mailem a žádali právě o nějakou, o nějakou radu, poradu a tak dál a co jsem i viděla na internetu, tak právě ty nálezy, kde jsem působila jako zpravodajka, ten telekomunikační provoz, jeho sledování a tak dál, byly piráty velmi ceněny. Čili jistě, že tam mohou být lidé, kteří by mě mohli podpořit a já bych si jejich podpory velmi vážila.

DT: Druhá otázka Radkova se týkala toho, jestli máte pocit, zda Česká republika směřuje spíš k právnímu státu, anebo k policejnímu státu a dokumentoval to příkladem, kdy policisté vyprovokují konflikt s nějakým občanem, který je posléze popoháněn za napadení veřejného činitele.

EW: Já jsem o tom hovořila ve svých rozhovorech už po celé roky, že my, řekněme, budujeme právní stát. Rozhodně nejsme, ono také nelze nikdy asi být na úplném konci, ono je to jenom jisté směřování a vylepšování, ale možná, že by mohlo být právě rychlejší to zbudování právního státu a jeho jaksi optimalizace nebo, nebo prostě vylepšování, v tom, s tím, s tím souhlasím. Nicméně z druhé strany o těch excesech, o kterých tedy pan kolega mluvil, ano, já o nich tedy dobře vím a zase z mých nálezů, myslím si, že bylo vždy patrno, že opravdu jsem stála vždy na straně občana, proti kterému když stát zasahoval způsobem nepatřičným a jak tedy pan posluchač nebo divák tady vzpomenul, že to připomínalo až praktiky prostě před dvaceti lety, ano, ty já si dobře pamatuji a proti takovým praktikám jsem vystupovala, vystupovat budu, považuji je za naprosto nepřijatelné. Stát se takhle prostě chovat nesmí, nesmí a pokud se tak chová, tak musí za to opravdu zaplatit a musí se naučit omlouvat se za vykonané příkoří, protože to státu také příliš nejde.

DT: Na chatu je další otázka mířící na Elišku Wagnerovou od Karla Kičmera. „Dobrý večer, včera v Hyde Parku se pan Ondráček zmínil, že policistům jsou v závažných kauzách házeny klacky pod nohy častou výměnou vyšetřovatelů u případů, spoustou administrativy či jinak stěžována práce. Stává se něco podobného i soudcům? Ptá se Karel Kičmer. Zdeněk Ondráček, bývalý vyšetřovatel protikorupční policie.

EW: Já myslím, že postavení soudce je vlastně nesrovnatelné tedy s postavením policistů nebo možná, no, určitě i státních zástupců. Víte, je základní právo, právo na zákonného soudce. To je základní právo. Jinými slovy prostě soudce, když dostane určitou kauzu na stůl, tak ji, tak mu ji nikdo nesmí odebrat. Pokud by se snad o to pokusil, tak jedná protiústavně a samozřejmě ta osoba, která by na to doplácela, ta, která stojí pak před tím soudem, by se mohla právě dovolávat onoho porušení práva na zákonného soudce, a to je, to by byl velký problém a samozřejmě byl by z toho vyvozen, vyvozen důsledek. Takže u soudů je to kryto tedy tímto ústavním příkazem. Jinak ovšem samozřejmě soudci nemají ideální prostředí pro svou práci. Já to dobře vím. Také jeden z mých nálezů z poslední doby byl vlastně uznalý ve vztahu k tomu, že soudci skutečně nemají dobré, dobré podmínky pro, pro výkon své práce nebo alespoň soudci v některých obvodech, konkrétně tady v tomto případě šlo o severní Čechy, které jsou už proslulé prostě těmi průtahy jednak, a tedy vlastně nezajištěním dobrým personálním, pokud jde o soudy v tamní oblasti. A teď nemám na mysli jenom počet soudců, ale mám na mysli i počet toho, těch dalších pracovníků, jako jsou ti vyšší soudní úředníci, asistenti a tak dál. No, a.

DT: Nějaký tlak odněkud zvenku, od politiků, od nějakých zájmových skupin, to se děje, jsou takové tlaky na soudce a případně podléhá tomu někdo, protože i to Zdeněk Ondráček včera v Hyde Parku naznačil, že někteří soudci podléhat mohou.

EW: Pane Takáči, já to nevím, já to nevím, protože já nejsem prostě každý soudce, jo. Čili, ano, samozřejmě, ke mně se taky donesly různé zvěsti a tak dál, ale důkazy, které bych tady mohla prostě položit na stůl a říct: „Tak to je,“ ty bohužel v ruce nemám. Ano, některá rozhodnutí mohou být do té míry zvláštní, že si člověk klade otázku, proč jsou, jaká jsou, ale abych mohla jednoznačně říct: „Je to v důsledku nějakého politického tlaku nebo, nedej pánbůh, tedy úplatku,“ nebo podobně, na to prostě nemám důkaz.

DT: Vám se to nestalo, že by někdo přišel: „Rozhodněte. Když rozhodnete takhle, dostanete tolik a tolik,“ nebo nějaký politický zájem: „Tenhle zákon nám nějakým způsobem nekažte.“ Když to řeknu velmi zjednodušeně?

EW: Ale, no, tak, to víte, no, tak jako pokusili se o to někteří mě kontaktovat třeba v souvislosti právě s posuzováním nějakých zákonů, ale já se prostě nescházela s těmi lidmi a, takže, jako ono jde vlastně vždycky nakonec právě o toho soudce, o jeho osobu, do jaké míry dokáže odolat a, i když, totiž, pokud nechcete žít opravdu jako soudce v úplné věži ze slonoviny, jo, i když jisté obestavění kolem sebe si, prostě opevnění, musíte udělat, ale nemůžete se prostě zavřít do naprosto izolované věže, tak prostě narazíte ve světě na různé lidi a oni vás mohou oslovovat s různými požadavky. Jo, to je, aniž byste ty lidi vyhledával, tak prostě, tak prostě na ně narazíte. Ale potom jde o to, zda tedy vlastně těm svodům případným, které vám nabízejí, podlehne ten soudce, nebo nepodlehne, a to je opravdu právě o osobnosti soudce a ta je po mém soudu to nejdůležitější vůbec, co zaručuje ten řádný výkon spravedlnosti, řádný výkon tedy soudnictví. Jinými slovy, já se domnívám, že výběr soudců, respektive způsobu výběru soudců by měla být věnována maximální pozornost, protože tam vše začíná a končí.

DT: Když jste mluvila o těch důkazech, jak se jich tedy dobrat? To říká totiž spousta lidí: „Nemáme na to důkazy, my jsme to slyšeli, ale nemáme důkazy, abychom mohli jednoznačně ukázat.“ Jak se tedy těch důkazů dobrat?

EW: Pane Takáči, ono jako, to je těžké, jo. To je opravdu těžké. Ale já si dovedu představit, že kupříkladu advokát, který by byl konfrontován s tím, že si mu soudce řekne o úplatek nebo podobně, kdyby prostě učinil oznámení, no, tak, to potom cosi váží. No, to člověk slyší různé zvěsti, ale, ale ten advokát není ochoten to dát na papír a stát si za tím a pak je to problém.

DT: No, protože by ho pak vyloučili z komory, protože pomluvil soudce, nebo ne?

EW: No, máte pravdu, to je právě, to je právě ten problém, že tedy dokázat to, dokázat to, že jo. A zase víme, že když.

DT: A jsme zase u těch důkazů.

EW: Tak, to je právě ono, no, a vidíme ovšem, že, zase vzpomeňme kauzy pana Michálka, který tedy se pokusil ty důkazy opatřit a jak dopadl?

DT: Dobrý večer. Voláte do Hyde Parku, Eliška Wagnerová je připravena odpovídat. Kdo se ptá a na co?

divák: Dobrý den, slyšíme se?

DT: Slyšíme se. Už můžete, povídejte.

divák: Dobrý den, tady Luděk Paleška. Já zdravím vás, pane Takáči, a zdravím i paní Wagnerovou.

DT: My taky zdravíme. Povídejte, Luďku.

divák: Já bych chtěl nejprve paní Wangerový poděkovat za Ústavní soud a zejména za její činnost. A pak bych jí chtěl položit tři krátký otázky. Pan exprezident Havel, dej mu pánbůh věčný nebe, řekl, že největším problémem Český republiky je morálka. Souhlasíte s tímhle tvrzením? Druhá otázka. Já si myslím, že, a zde je otázka. Myslíte si také, jako já, že korupce je v podstatě zločin proti demokracii a tresty za demokracii by měly být, za zločiny proti demokracii by měly mít zvláštní sazbu? A třetí otázka je, míří na vás jako na ex bývalého soudce, asi mezi soudci je spousta černých vran, bylo by to divné, kdyby to tak nebylo. Jak zabezpečit nezávislost soudu, přitom trestat špatné a případně uplacené soudce a při tom zajistit prostě jejich kvalitu? To jsou tři otázky.

DT: Luďku, rozumíme. Tak, paní Wagnerová, největším problémem České republiky je morálka, Václav Havel. Souhlasíte?

EW: No, tak, samozřejmě, že souhlasím. Souhlasím s tím. Ostatně on to říkal samozřejmě Václav Havel, ale on to říkal už i Tomáš Garrigue Masaryk. Teď zrovna nedávno jsem četla takový článek, kde to jeden žurnalista tedy jaksi sesumíroval, výroky Tomáše Garrigua Masaryka a on, ve třicátých letech, a konfrontoval to s naší současností a ono to bylo opravdu, jak kdyby mluvil dnes, jo, takže já s tím pochopitelně souhlasím. Ano, je to tak. No, pokud jde o korupci jako zločinu proti demokracii. No, korupce je, je rakovina, jo. To je, to je prostě cosi, co rozežírá, rozežírá ten systém, který je nějak nastaven a ten systém prostě přestává fungovat, tak jak byl nastaven, ale začíná fungovat anomálně, a to sice na základě právě výhod plynoucích z toho korupčního jednání. Čili vlastně se bortí celý ten ústavní systém, který byl původně nastaven na nějakých prostě jiných vazbách. To je, to je velmi zlé.

DT: A ta zvláštní sazba za to měla by být?

EW: A zvláštní sazba. No, podívejte se. Tak zvláštní sazba. No, tak, samozřejmě ano. Když je, takhle, podle čeho se vůbec odvíjejí sazby trestní. Ty se odvíjejí podle toho, jak společnost vnímá opravdu závažnost toho jednání a jak, jak jaksi jeho zavrženíhodnost kvituje právě v podobě té trestní sazby. Určitě, že ty trestní sazby by se také měly měnit, a ony se také mění, v čase právě v závislosti i na tom, že tedy určité delikty jsou zprvu třeba vnímány jako ne až tak, ne až tak důležité nebo závažné, protože se prakticky nevyskytují, no, a potom tedy najednou ale přijde doba, čas oponou trhne, a najednou ty delikty prakticky útočí na samu podstatu toho systému, no, tak, potom asi nastal čas zvažovat právě i změnu, změnu trestní sazby pochopitelně.

DT: Tabule společnosti je vyjádřena parlamentem. V tomto smyslu parlament coby reprezentant osobnosti vnímá korupci jako vysoce nebezpečnou společenskou věc? Jinými slovy je to dostatečně projeveno v našich zákonech?

EW: Tak já, to víte tedy, dobře, v našich, nevím, já si totiž myslím, že kdyby ty zákony byly, byly jaksi, byly aplikovány řádně a s plnou vážností a právě s ohledem tedy i na to, jak je, jak je tedy ta korupce teď rozmohlá a rozlezlá, tak možná, že by i ty současné sazby stačily. Víte, ono zase pozor. To je zas takový ten efekt nezamýšlený, ale který se dostavuje, když je u nějakého trestného činu stanovena až příliš vysoká trestní sazba. To totiž potom vede soudce spíše k tomu, že vůbec zvažují, zda pro ten trestný čin uznat vinným, snaží se potom různě překvalifikovávat a tak dále, protože jim jednoduše ta sazba připadá přece jenom v tom konkrétním případě, který před nimi stojí, jako příliš drsná, jako příliš tvrdá. Takže ono tady je vždy potřeba váži a velmi, velmi opatrně postupovat.

DT: Tak, a třetí věc od Luďka. Ta se týkala toho, že mezi soudci jsou jistě černé vrány jako všude jinde. Je dostatečně zabezpečeno nebo jak zabezpečit, aby soudy kvalitně pracovaly a zároveň trestaly špatné soudce?

EW: No, tak, já už jsem vlastně na to částečně odpovídala při té minulé odpovědi. Já jsem bytostně přesvědčená o tom, že nejdůležitější je prostě výběr, výběr soudců. Výběr soudců, na tom se musí pracovat. Na tom se prostě musí pracovat, protože to je ten samotný, samotný základ.

DT: A když už se to stane, kárné senáty, funguje to dobře? Funguje to rychle a hlavně dostatečně tvrdě?

EW: Podívejte se, já se domnívám, že ta změna, která se udála v tom kárném soudnictví, totiž, že byly věci přeneseny před ty kárné senáty, které jsou vlastně součástí Nejvyššího správního soudu a kde jsou členy těch kárných senátů nejenom soudci, ale jsou tam právě i nesoudci jejich členy, že to je velmi dobře, že to je velmi dobře a teď je tedy jenom je otázka ale, samozřejmě, já i mám dojem, že soudí docela rychle. Pravda je, že teda někdy bývají ty tresty, které jsou tam ukládány, kárné sankce tedy, že jsou vnímány jako mírné, že nejsou dostatečně přísné podle názoru médií a patrně i veřejnosti. No, víte, já jsem v tomto smyslu opatrná. My neznáme ten konkrétní vždy případ, který je právě posuzován, neznáme všechny detaily a musíme důvěřovat, že když tam právě nesedí toliko soudci, ale když tam jsou i právě členové tedy z dalších právnických profesí, že už tam nemůže panovat a jistě nepanuje nějaká taková ta touha ochraňovat tu soudržnost soudcovskou, stavovskou čest, že jo, a tak dál, povyšovat tedy nad ten zájem, potrestat někoho, kdo poškodil nějakým svým jednáním účastníky řízení, kteří před ním stáli. To znamená, já opravdu tomu chci důvěřovat a prosím pěkně, aby veřejnost toto také zkusila. Dejme šanci těmto senátům. Uvidíme. Ještě nefungují tak dlouho, tudíž nechme je se projevit a myslím si, že to je rozhodně krok správným směrem a že by nebylo asi na místě, podle mého soudu rozhodně nebylo na místě, kdyby  teď se zase děly nějaké překotné změny, protože by někdo nebyl spokojen s tím, jak nějaký soud, v tomto případě tedy kárný senát, soudí.

DT: Když jste mluvila o tom výběru, že je potřeba vybírat kvalitní soudce, je ten výběr dostatečně dobrý? Jmenuje prezident dobré soudce a vybírá je zodpovědně?

EW: No, já se domnívám, že zatím ten systém, který funguje, dobrý není. Dobrý není. Tam totiž v tomto systému, který je dnes nastolen, mají hlavní slovo prakticky předsedové krajských soudů. To jsou prostě ti, kteří vlastně vyberou, vyberou lidi, které potom předají dál ministerstvu spravedlnosti a ministerstvo spravedlnosti předá tedy ten seznam potom na Hrad. Hrad dokonce tvrdí, že by mohl jmenovat, koho chce, že ani nemusí mít žádný návrh od ministra spravedlnosti, což tak zvenku se může jaksi jevit ta právní úprava, která neříká přímo: „Jde to přes ministra spravedlnosti.“ Ale v každém případě je to úzus a tento úzus, že to jde tedy aspoň přes toho ministra spravedlnosti, má velmi dobré důvody. Protože ministr spravedlnosti má věcné, věcnou navázanost na soudnictví, má přece jenom, nebo měl by mít, přes soudnictví přehled. Měl by mít prostě přece jenom v těchto věcech větší přehled a větší jasno, větší věcnou znalost než prezident, který o obecném soudnictví, s prominutím, tedy opravdu ví možná něco, ale spíš bych tipovala, že ví tak nejvýš tedy jako opravdu z veřejných zdrojů, protože on nemá žádnou prakticky věcnou vazbu jinou k soudnictví, jako to, on tam nekontroluje nic, jemu nikdo nepodává žádné výkazy, žádné zprávy, žádné, prostě on, jo, čili tam tedy ta vazba, vazba opravdu vlastně žádná není, a tudíž že by prezident sám mohl si vybírat lidi, které prostě poté jmenuje jako soudce, to, to si myslím, že by byl nonsens. Ale mám za to.

DT: Pojďme, nepojďme.

EW: Mám za to, že ten systém prostě není dobrý, že není dobrý, že ten systém by měl se změnit a musím tady po pravdě zase říct, že ministerstvo snad, jak jsem se doslechla, dočetla a tak dál, pracuje na změně toho systému, že chce nastavit jakási pravidla pro výběr, jakési prostě testování těch uchazečů o tu soudcovskou funkci, a  to je jenom, to lze jenom vítat. Jde ovšem o to, jak.

DT:Uvidíme, určitě je zhodnotíme někdy v budoucnu.

EW: Ta pravidla budou.

DT: Pojďme na chat, paní Wagnerová, kde Majkl vás ptá: „Jak se díváte na to, že se Václav Klaus pohybuje na hraně ústavy? Odmítal jmenovat soudce či přijmout demise ministrů, protahoval i jmenování vlády. Respektuje prezident výroky Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu? Je v Česku soudcokracie či klausokracie?“

EW: No, tak, pokud jde o onoho čekatele, který nebyl jmenován, dodnes nebyl tedy jmenován soudcem, tak je to politováníhodná záležitost. Já mohu říct, že toho muže znám a znám ho docela dobře, protože jsem ho učila kdysi na právnické fakultě v Olomouci a vlastně jsem s ním měla jistý kontakt i poté, on se ke mně vždy hlásil a já jsem byla velmi ráda, protože patřil mezi ty nejlepší studenty a je to skutečně vynikající, vynikající osobnost, která i tím svým postupem, kterým se jaksi domáhala tedy toho, aby byl jmenován, prokázala, že se nebojí, že se jen tak.

DT: A pohybuje se tedy prezident na hraně ústavy ?

EW: Neohne. Já mám pocit, že v tomto případě tedy skutečně je to na samé hraně, ano, ústavy.

DT: A v těch dalších věcech, protahování jmenování vlády, odvolávání ministrů.

EW: Odvolávání ministrů, víte, tam je to trošičku, tam je to trošičku jaksi problém, protože tam musíme rozlišovat mezi situacemi, kdy ministři skrze tedy premiéra, podají demisi a v takovém případě je asi legitimní, když prezident si takového ministra pozve a hovoří s ním o tom, co jsou ty důvody, proč tedy vlastně tu demisi chce podávat a tak dál a může ho nějakým způsobem ho, mu to rozmlouvat. To koneckonců udělal i Václav Havel, pokud si dobře pamatuji, bylo to v případě Jana Rumla, a tehdy tedy se mu to podařilo, rozmluvil mu to. No, takže tady je to prostě jedna situace. Druhá situace ovšem je, když premiér navrhne odvolání nějakého ministra, tak tam po mém soudu prezident žádný prostor k rozmlouvání a tak dál nemá. Tam prostě, protože premiér je odpovědný za vládu, tak prostě prezident je tady jenom vykonavatelem vlastně vůle, vůle premiéra a tam potom musí odvolávat tedy de facto neprodleně nebo bez zbytečného odkladu. A co bylo ještě teda to třetí?

DT: A pak tam byla, zda je tu u nás soudcokracie či klausokracie.

EW: Ach, no, já ty kracie nemám ráda, ale já se nedomnívám, že je tady soudcokracie, to jistě není, to jistě není. No, a zda je klausokracie, tak to je jaksi osobní názor a je to nálepka a já teda vlastně za sebe ty nálepky nerada rozdávám.

DT: Dobrý večer. Voláte do Hyde Parku, můžete se ptát Elišky Wangerové. Kdo se ptá a na co?

divák: Holík, dobrý večer.

DT: Dobrý večer, pane Holíku, povídejte.

divák: Vám i paní doktorce. Já se chci zeptat. Na Slovensku vznikla kauza Gorila, byly demonstrace, první 27. ledna letošního roku, já jsem tam třikrát ze solidarity ke Slovákům jel, mluvil jsem na náměstí Slovenského národního povstání a na základě toho, že jsme se nemohli domnívat, že se nás to netýká, že ta /nesrozumitelné/ skupina, která zkorumpovala vládu na Slovensku, tak že by to mohlo být u nás. Tak jsem se čtyřma kolegama mezi, věk mezi čtyřiceti a šedesáti lety, já jako dokonce starosta obce, šli před parlament a tam jsme šli demonstrovat s tím, že jsme stáli na druhé straně chodníku před vchodem, poslanci chodili ráno do práce a my jsme jim nabízeli banány a ptali jsme se jich, jestli tam jsou nějaký gorily taky, že bysme byli rádi, kdyby nám řekli, kdo to je. Policie na nás zavolala pořádkovou jednotku, posily, bylo tam dvacet policajtů, my čtyři chlapi. Já se chci zeptat, paní doktorko, není možné nějakým způsobem upravit zákon, že se nesmí stát před Poslaneckou sněmovnou? Nejsou to tisíce lidí, byli to čtyři starý pánové oblečený do masek a kožichů goril a pouze se šli zeptat poslanců, který šli do práce, jestli tam ty gorily také nejsou. Jestli by ten zákon nešel změnit? A druhá otázka. Vím, váš čas, že je krátký. Jestli ta korupce v naší politické scéně není tak strašně široká, že se proto neotevírají další kauzy, že je nebezpečí, že by do toho mohli vletět skoro všichni a potom bysme neměli vládu, aniž by padla? Děkuju za odpověď.

DT: Pane Holíku, děkujeme taky. Tak, demonstrace nebo takováto shromáždění, která pan Holík popsal, před Poslaneckou sněmovnou. Neměly by se změnit zákony, aby to bylo možné?

EW: Tak, zásadně shromažďovat se je základní právo, právo shromažďovací je prostě základní právo a je to významné základní právo, politické právo a bezpochyby každý jím disponuje, je to subjektivní prostě právo a tak to je. Druhá ovšem věc je, že, a to tedy existuje i v civilizovaných zemích dalších, že prostě kolem těch vrcholných ústavních institucí je utvořena, utvořen prostě jistý jaksi okruh, který, ve kterém se demonstrovat, demonstrovat nesmí. Je to těch pověstných.

DT: To je stávající stav. Vy s tím souhlasíte nebo se na tom mělo něco měnit?

EW: No, podívejte se takhle. Já si myslím, že, dalo by se na tom měnit, protože ono totiž kupříkladu, to bylo i u Ústavního soudu se nesmí tedy takto demonstrovat ve vzdálenosti bližší než sto metrů. No, z druhé strany tedy klidně se kolem Ústavního soudu agituje pro politické strany a já nevím pro koho, takže, je to, je to zvláštní, ale prostě kdyby se demonstrovalo proti, já nevím, nějakému rozhodnutí Ústavního soudu, tak už by to nešlo. No, nemyslím si, že je to tak rozumné. Já si myslím především, že možná, možná, že to tedy má nějaké racio, že by ten zákon mohl být do té míry ne tak přísný, když, že by platil jenom pro období, kdy ta instituce zasedá, jo, protože jako nevidím důvodu koneckonců, proč by se nemohlo demonstrovat i kolem tedy, já nevím.

DT: No, ale to by pak, to by pak nesplnilo ten cíl. Tady ti, co tam.

EW: No, to by potom teda samozřejmě nesplnilo ten cíl.

DT: Stáli s těmi banány, se chtěli ptát poslanců.

EW: To máte pravdu.

DT: Kteří šli na zasedání.

EW: Já vím, já vím. Já vím. No, podívejte se, z druhé strany, jako kdyby si stoupli o kousek dál, ono těch sto metrů teda jako není zas tak, tak daleko, že jo. No, tak, kdyby si stoupli o kousek dál, tak ta pozornost bude stejná a poslanci tam tedy stejně budou muset kolem nich projít, jo, takže myslím si, že to, ale rozhodně, rozhodně prostě to shromažďovací právo je svaté a jenom kdyby ho uskutečnili o kousek dál, tak by to nemělo chybu.

DT: Dobrá, dobrá. Není korupce u nás tak široká, že do toho vletí úplně všichni? Druhá otázka pana Holíka.

EW: Tak jako úplně všichni, já přece jenom doufám, že nikoliv. Já přece jenom doufám, že všichni nikoliv a ti, kdo do toho mají spadnout, kdo skutečně korumpováni byli, nechť spadnou.

DT: Na Facebooku další otázka v dnešním Hyde Parku, která se nám nechce ukázat. Snad se to povede, David Michal: „Dobrý večer. Pokud se i zákonodárci v médiích vyjadřují, že se exekutoři utrhli ze řetězu a panuje obecné povědomí o pošlapávání základních lidských práv při výkonu exekucí, jak je možné, že exekuce dále nerušeně probíhají?“

EW: No, v daném případě, jak na to odpovědět, no. Vím, že je to velikánský problém a sama jsem na něj mnohokrát upozorňovala ve svých rozhodnutích a při různých rozhovorech, že to vidím jako jeden ze skutečně závažných problémů, celé tedy to chování řady exekutorů. Zase nemůžeme paušalizovat, snad opravdu ne úplně všichni jsou stejní.

DT: Tak jde o to, když se někdo zachová tak, jak nemá, opět stejná otázka, rychlý trest, přísný trest, konec například toho dotyčného exekutora.

EW: Přesně tak. Ano, ano, ano, správně, to jste řekl naprosto správně a já si myslím, že v tomto případě to prostě nebylo doceněno, když byl tvořen ten zákon, jo. Tam, tam, opravdu se velmi lehkomyslně právě vyvedla ta státní moc a převedla na soukromé subjekty, aniž by se, si uvědomili všichni tu závažnost takového kroku a co dávají vůbec do rukou těmto soukromým osobám, jaké možnosti, které budou mít ve vztahu k majetku, ve vztahu k soukromí lidí, a tak dál, a tak dál. A nebyl v tom zákonu dostatečně zdůrazněn požadavek, že exekutor musí ale velmi, velmi vážně opravdu brát na vědomí ta základní práva právě občanů, přes která nebo do kterých opravdu zasahovati nesmí. Různé instituty.

DT: A to už teď je lepší?

EW: Já si, no, tak, neřekla bych. Neřekla bych. Opravdu bych neřekla. Neřekla bych a ty tresty, které padají tedy za, ve vztahu k těm exekutorům, ty mi opravdu nepřipadají, bohužel, až tak, až tak odpovídající, ale zase. Dobře, neznám ty spisy, takže těžko prostě hodnotit. Těžko hodnotit, ale co si především myslím, že v daném případě, v případě exekutorů, že měl zůstat ten první stupeň té kárné, toho kárného posuzování v rukou, v rukou ministra spravedlnosti a teprve až jaksi opravný prostředek nebo podobně měl přijít před soud. Teď se to všechno navalilo tedy před Nejvyšší správní soud. Je tedy pravda, že Ústavní soud řekl, že na tom není nic protiústavního. No, tak, samozřejmě. Protiústavního není nic na vyšším standardu, a tedy to i v posuzování kárných provinění exekutorů v prvním stupni soudem, na tom skutečně není nic protiústavního, ale není to dobře. Není to dobře a měl by to prostě dělat ministr, který zase má mnohem větší vhled tedy do, nebo by ho měl mít, do výkonu právě té exekutorské činnosti, který potom může zúročit při posuzování jejich kárných, jejich kárných provinění. Takže ten zákon by se opravdu měl změnit.

DT: Pojďme na chat. Stratocaster se tam ptá, Stratocaster na chatu: „Dobrý den, jaký máte názor na to, že různí věřitelé můžou vymáhat po dlužníkovi i stonásobek původní částky? Proč všichni ignorují paragraf 253 o lichvě?“

EW: No, já samozřejmě naprosto souzním s tím tazatelem, naprosto souzním, protože prostě to je v mých očích zcela nemravné, zcela nemravné, když prostě částka původně tvořící jakoukoliv sumu, to je jedno, jestli drobnou nebo i vyšší, ale prostě potom má-li došplhat ten výsledný efekt na, to já nevím, opravdu stonásobek, no, tak, to prostě nikdo nemůže myslet vážně, že tedy ten stonásobek, že s ním měl a musel počítat dlužník, že nakonec bude muset zaplatit stonásobek toho původního dluhu, a zrovna tak jako s tím nemohl počítat věřitel, že mu, že se mu dostane do rukou prostě potom stonásobek toho, co eventuálně před tím zapůjčil. To, pokud s tím počítal a pokud to dělá opravdu plánovitě, tak pak je to nejvýnosnější byznys v této republice a pak souhlasím s tím, že tedy jde o lichvu.

DT: Dobrý večer, spojujete se s Hyde Parkem prostřednictvím Skypu, byť bez obrazu. I tak se můžete ptát Elišky Wagnerové, kdo a na co?

divák: Martin, dobrý večer. Já vás zdravím. Chci se zeptat paní Wagnerové na jednu věc, jestli se nedomnívá, že by bylo vhodné změnit volební zákon tak, aby se do parlamentu dostávaly, řekněme, pouze strany, já nevím, s počtem hlasů více jak patnáct procent, aby nedocházelo k tomu, že se do parlamentu dostanou strany podobné Věcem veřejným, které já už dneska nepovažuju za politickou stranu, ale spíše za veřejný politický bordel? Jinak to nemohu ani slušně pojmenovat.

DT: Děkujeme, Martine, za otázku. Jasná, výstižná. Paní Wagnerová, strany nad patnáct procent?

EW: Ne, tak, samozřejmě patnáct procent, to je hranice naprosto, ale naprosto přehnaná a ta by ústavně rozhodně nemohla obstát. Ona i ta pětiprocentní hranice samozřejmě má svou funkci, pokud jde o volby do Poslanecké sněmovny, ale já jsem její velký odpůrce, pokud jde o volby do, obecní volby, krajské volby a eurovolby. Tam ta pětiprocentní hranice, byť procentní klauzule, která vlastně plní jakousi funkci integrační, to znamená, právě tu možnost sestavit po volbách vládu, což je právě případ voleb do Poslanecké sněmovny, tak tato hranice nemá co dělat v těch dalších volbách, které jsem teďko vyjmenovala a byla bych naopak pro její naprosté zrušení.

DT: Pojďme na chat. Kde se ptá Mgr. Vrána: „Dobrý večer. Zúčastníte se v polovině dubna protivládních demonstrací?“

EW: Tak, zatím jsem o tom neuvažovala, ale kdo ví?

DT: Tak, ještě stihneme chat v dnešním Hyde Parku. Antonín: „Jak je možné, že u nás byl od roku 89 rozkraden státní majetek za stovky miliard a nikdo nebyl obviněn, souzen a potrestán? Je u nás právní stát? Kdo a kdy u nás nastolí pořádek, morálku a spravedlnost pro všechny?“

EW: No, já začnu od konce. Víte, čekat na spasitele, který přijde na bílém koni a nastolí nám tady všechny ty, ty atributy, které byly zmíněny, morálka, spravedlnost pro všechny, pořádek, na toho čekat prostě nesmíme. To by bylo čekání na Godota, jo. To ne. To, ten stát, to je.

DT: Kdo to má tedy dělat a jak k těm lidem, kteří to budou dělat, dospět?

EW: No, v demokracii to funguje opravdu tak, že se k nim dospívá volbou. Volbou. Jinými slovy, apel na všechny voliče do voleb do jakýchkoli orgánů, prostě musí vybírat velmi opatrně a velmi obezřetně. Prostě mají-li špatnou zkušenost s někým, tak už ho dál nevolit, neudělat po dvakrát stejnou chybu. To je jediná, jediná jaksi možnost, no, a potom pochopitelně tedy v průběhu toho volebního období dávat těm, kdo jsou tedy u moci, najevo skrze právě ty různé občanské iniciativy, občanské protesty a podobně, najevo, že jsme spokojeni nebo nejsme spokojeni. Prostě politici musí dostat tuto reflexi, aby byli upomínáni na to, že tam jsou jenom díky nám občanům. Že my jsme je tam dostali tedy do těch, do těch, a že tam, že mají konat pro nás službu a ne nám tedy nějak nabubřele vládnout.

DT: A prosím velmi stručně ještě začátek té otázky, jak je možné, že u nás byl rozkraden státní majetek za miliardy a nikdo nebyl obviněn, souzen a potrestán?

EW: No, tak, víme, že tady panovala taková ta etika zhasnutého světla v devadesátých letech a kdo co stačil prostě sebrat v tom přítmí, tak prostě jemu zůstalo. Já to samozřejmě nepovažuju vůbec za správné a ten začátek jednoduše nebyl podařený, nebyl podařený. Druhá věc je, že nikdo nebyl potrestán, když se poté tedy zjistilo, že skutečně udělal něco, co bylo i v té době tedy protiprávního. To je nepříjemná věc. Proč tomu tak je, těžko říci, ale, no, prostě nezafungovala policie, nezafungovalo státní zastupitelství a tak dále. Z druhé strany zase vím o případech, že byli kriminalizováni lidé, kteří, abych tak řekla, do toho spadli díky své neznalosti, nepoučenosti, protože vlastně ten přechod z toho systému, systému tedy autoritářského nebo totalitního do té demokracie a volného trhu nebyl také jednoduchý.

DT: Paní Wagnerová, díky, že jste zúčastnila Hyde Parku, věnovala svůj čas našim divákům. Takhle vás hodnotí ti, kteří hlasovat nějakým způsobem chtěli. Dvacet procent minus, osmdesát procent plus, tak jsou rozděleny hlasy a vám poděkování za účast v Hyde Parku. Na shledanou. Zdravím do Brna.

EW: Já děkuju vám. Já děkuju vám i všem divákům. Děkuji vám. Na shledanou.

DT: Mějte se pěkně. Na shledanou. Stručně pozvánka na zítřek. Do Hyde Parku pro vás přijde francouzský herec Pierre Richard. Jste zváni. Pro dnešek pěkný večer, pokud možno, s Českou televizí. Na shledanou.

Zdroj: ČT 24, Hydepark, 4.4.2012