Demokratický střed: František Nejedlý: Zelená politika pro Českou republiku

 

Ve volbách do Poslanecké sněmovny uspěla Strana zelených naposledy v roce 2006. Je proto důležité znovu si položit otázku, co znamená zelená politika v českém kontextu. Zároveň platí, že od roku 2006 se několikrát dramaticky proměnila nejen česká politická scéna, ale i Evropa a svět kolem nás.

Jak vnímat zelenou politiku?
Vzpomeneme-li si na volební období 2006-2010, z řad tehdejší opozice tvořené ČSSD a KSČM často zaznívala kritika, že vstupem do středopravé koalice Strana zelených zradila svoje hodnoty a odchýlila se od svých sesterských stran působících v západní Evropě.

Šlo především o marketingovou kritiku taženou mocenskými zájmy tehdejší opozice, která popírala český společenský kontext a tehdejší průzkumy veřejného mínění (bylo by zajímavé srovnat, jak se od svých západoevropských sester odchyluje česká sociální demokracie nebo například čeští konzervativci). Tato marketingová kritika nicméně zakořenila. Už jenom proto je dobré se otázkou umístění zelené politiky v českém kontextu zabývat.
S ohledem na výše uvedené je vhodné uvést tři prvky zelené politiky, o kterých často mluvil bývalý předseda Strany zelených Ondřej Liška a které zelenou politiku v českém kontextu dobře definují. Mezi tyto prvky patří jednak důraz na ochranu životního prostředí a kvalitu života jako takového, výrazný liberální přístup v oblasti občanských práv a akcent na ochranu práv sociálních.

Tento v řadě ohledů postmateriální hodnotový mix, který v sobě snoubí princip svobody i odpovědnosti, a tedy konzervativní, liberální i sociální přístup, v českém společenském a historickém kontextu nutně vede k umístění zelené politiky do středu českého politického spektra. Pomiňme teď, že je pravolevé vnímání politiky nepochybně nepřesné, zkreslující a zavádějící.

Z tohoto hodnotového rámce, v němž se Strana zelených pohybuje, zároveň vyplývá jasné prozápadní směřování zelených jako politické strany a její podpora hodnotám, které obsahuje koncept liberální demokracie. V době, kdy se na Ukrajině opět plně projevují ruské imperiální ambice a snaha revidovat bezpečnostní architekturu nastavenou po konci Studené války, je v české politice nepochybně potřeba více jasných obhájců západního směřování České republiky. Strana zelených by mezi ně měla nadále jednoznačně patřit.

Udržitelnost a potřeba mezinárodní spolupráce
Pro vnímání hodnot zelené politiky si je třeba také uvědomit dva další důležité prvky, které jsou v řadě ohledů propojené a které zelenou politiku spoludefinují. Jednak jde o princip „udržitelnosti“ a jednak o důraz na nezbytnost mezinárodní spolupráce.

Princip udržitelnosti nepochybně nacházíme na všech vertikálních i horizontálních úrovních zelené politiky a měl by být integrální součástí konkrétních politik, které Strana zelených občanům České republiky nabízí. A to ať již se jedná o daňovou politiku, ozeleňování hospodářství či zelenou energetiku a dopravu. Díky tomuto principu se zelení zároveň jen těžko mohou uchylovat k jednoduchým populistickým slibům například hospodářského charakteru, které by ve střednědobém nebo dlouhodobém horizontu vedly k destabilizaci naší ekonomiky.

Stejně tak je důležitý důraz zelené politiky na mezinárodní spolupráci. Témata, na která zelená politika myslí a reaguje, a mezi něž patří ochrana životního prostředí, globální změny klimatu, bezpečnost, energetika nebo další hospodářské otázky včetně výběru daní, jsou ze zelené perspektivy nahlížena jako oblasti, které dnes jednoduše nelze efektivně řešit pouze na národní úrovni. Tato politická témata překonala suverenitu národního státu – často ji naopak ohrožují – a je proto třeba hledat společná řešení na evropské a mezinárodní, respektive globální úrovni.

Tento přístup v praxi opět znamená, že Strana zelených jednoduše nemůže patřit mezi ty politické strany, které více či méně hlasitě projevují svou touhu zvrátit evropský integrační proces nebo chtějí politiku nadále vnímat pouze prizmatem myšlenkového vězení konceptu národního státu. To však neznamená, že by měl mezinárodní rozměr zelené politiky bránit zeleným formulovat jasně definované a plně autonomní zájmy České republiky a na mezinárodním poli je prosazovat.

Jsou ambice zelených jen komunální?
Strana zelených sice od roku 2006 zatím nedokázala zopakovat vstup do Poslanecké sněmovny, během posledních dvou volebních období se jí však podařilo úspěšně etablovat na úrovni komunální a má nepochybně našlápnuto také k tomu, aby posílila v krajích.

Že může být zelená politika zajímavá i na celostátní úrovni ukazují v posledních letech výsledky senátních voleb, v nichž uspěli kandidáti podporovaní zelenými – včetně jmen jako Eliška Wagnerová, Václav Láska, Václav Hampl, Jitka Seitlová či Libor Michálek.

Pokud však chtějí zelení opravdu ovlivňovat českou politiku celostátně, musí se vrátit jako relevantní strana také do Poslanecké sněmovny. Zkušenosti z období 20062010 stejně jako úspěchy zelených v komunální politice či v senátních volbách mohou dát dobrý recept, jak toho lze dosáhnout.

V letech 2006-2010 zelení rozhodně neztratili důvěru svých voličů kvůli vstupu do středo-pravé vlády. Odmítneme-li marketingovou kritiku tehdejší opozice a podíváme-li se na tehdejší vývoj s odstupem, můžeme si všimnout, že volební preference Strany zelených ve vládě dlouho rostly. Co opravdu srazilo zeleným vaz a kdy ztratili důvěru svých voličů, byl až pád vlády během českého předsednictví EU, podpořený mimo jiné dlouhými vnitrostranickými spory zelených. Tehdy voliči zeleným přestali důvěřovat, že jsou kompetentní, aby zemi odpovědně vedli a spravovali, notabene v momentech pro stát klíčových.

Podíváme-li se na otázku důvěry voličů z břehu komunální politiky, vidíme, že to i zde funguje podobně. Ve městech a obcích, kde zelené političky a politici pracují tvrdě a zodpovědně, se Straně zelených často daří etablovat, rozvíjet a získávat důvěru lidí. Naopak v těch obcích, kde zelení dobře nepracovali, se nedaří.

Zelená politika pro Českou republiku
Chce-li Strana zelených znovu získat důvěru voličů i na celostátní úrovni, musí je v prvním kroku především přesvědčit o tom, že jí opravdu zajímají problémy, které čeští občané řeší, a výzvy, před které je dnes česká společnost postavena. Opak by ve své podstatě nebyl jen selháním politickým, ale i morálním. Ze života víme, že získat jednou ztracenou důvěru nejde ze dne na den. Je potřeba upřímné, dlouhodobé a uvěřitelné práce – tak jak se to dělá v komunální politice.
Úkol to ale nemusí být zdaleka nesplnitelný. Konflikt na Ukrajině potvrdil obavy z obnovené rozpínavosti Ruska, která přímo ohrožuje bezpečnost střední a východní Evropy. Rozvrat stranického systému v České republice, který vynesl do vlády hnutí „ANO bude líp“ Andreje Babiše, otevírá dveře procesu, který může vést k postupné koncentraci politické moci v zemi do rukou hospodářsky silných jednotlivců. Stejně tak se s ohledem na poslední vývoj objevují nové hrozby v oblasti nezávislosti medií nebo ve spojení se stále podivnějším chováním českého prezidenta. Nejen tyto otázky jsou pro život české společnost a naší stále mladé demokracie klíčové.

Témat, která jsou pro české postmateriální voliče (hlavní potenciální zelený elektorát) a českou veřejnost zásadní, je na stole celá řada, přičemž to jsou témata, která jsou nebo by měla být Straně zelených zcela vlastní. Zelení mohou nabídnout životaschopná řešení jak v oblasti ochrany a zvyšování kvality životního prostředí, tak v důležitých oblastech, jako je vzdělávání, modernizace ekonomiky, veřejná doprava i veřejná správa. To samé platí o zelených řešeních například v energetice, která mohou pomoci snižovat naši závislost na Rusku a zvyšovat naší bezpečnost.
Zelení proto mají nepochybně i s ohledem na vývoj v jiných českých politických stranách velkou příležitost znovu české voliče zaujmout a získat na svoji stranu. Uvidíme, zda se to během příštích několika let podaří.

Zdroj: Demokratický střed, 26.5. 2015