Deník Referendum: Bránit demokracii před lidmi je nejjistější cesta k diktatuře

Problémem není přímá volba prezidenta či všeobecný zákon o referendu, jichž se československý disent domáhal už v roce 1988. Problémem je, že česká liberální elita zcela zanedbala péči o společnost. A tak se jí dnes bojí.

„Ústava by měla zavést institut referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu; posílit pravomoci prezidenta republiky; zavést jeho všeobecnou volbu; zřídit správní soudnictví. Nezbytné je, aby byl zřízen Ústavní soud jako nejvyšší orgán obrany ústavnosti.“ V listopadu 1988, rok před listopadovou revolucí, formuloval takto některé politické požadavky vůči dodýchávající komunistické moci manifest Demokracii pro všechny, kterým československý disent přešel z důrazu na obranu lidských práv k formování politické opozice.

První věta manifestu, na jehož koncipování se velkou měrou podíleli Rudolf Battěk a Jaroslav Šabata a jehož editorem byl Václav Havel, ostatně zní „Čas dozrál k práci vpravdě politické.“ Text je pozoruhodný jako celek (v DR jsme jej vydali k jeho 25. výročí), a mimořádně pozoruhodný je i seznam prvních signatářů, který najdete zde.

Pavel Barša i Václav Benda, Ján Čarnogurský i Jan Dobrovský, Václav Havel a Ivan Hoffman, Eva Kantůrková i Daniel Kroupa, Vladimír Mlynář i Petr Placák, Jiří Ruml i Jáchym Topol, Milan Uhde i Alexandr Vondra, ti všichni a mnozí další se v roce 1988 domáhali na komunistickém režimu „zavedení institutu referenda o některých otázkách závažného celospolečenského významu“ a také „všeobecné volby prezidenta republiky“.

Fakt, že mnozí z nich, a s nimi valná většina české i moravské liberální elity, dnes proti zavedení referenda vehementně vystupují, zatímco komunisté – najednou čáry máry – patří k jeho nejhlasitějším zastáncům, před nás staví některé ne zcela pohodlné otázky o povaze uplynulých třiceti let. Co se to během nich stalo s českou společností?

Cosi se změnilo
Čím si vysvětlit, že demokratická československá kontraelita před třiceti lety se ústavního zakotvení institutu referenda domáhala, zatímco dnes se mu demokratická česká elita brání? Možných výkladů takové změny postoje je několik.

Za prvé můžeme připustit, že požadavek rozšiřování podílu občanů na rozhodování klade jako taktický nástroj politického boje vždy zejména ten, kdo se v něm cítí znevýhodněn. A to tehdejší disidenti jistě byli. Jakmile získali po roce 1989 moc, a zejména jen co ji záhy přepustili nové mocenské elitě zformované z technokratického segmentu předlistopadové šedé zóny, který se posléze shlukl v ODS, rozšiřování podílu občanů na rozhodování přestalo vábit.

Nejdůležitějším referendem, které se nekonalo, bylo nakonec přece už to o rozdělení Československa. Skvělý stát, dílo Masarykova génia, vynikající spoustou velikých a celým světem obdivovaných kulturních i politických výkonů, tak zanikl protiústavně a bez referenda.

A do vínku jak Slovenska, jež si aspoň osamostatněním naplňovalo do značné míry oprávněné národně emancipační a státoprávní aspirace, tak zejména osiřelých českých zemí se vepsalo, že ani nová mocenská elita nemíní v „otázkách závažného celospolečenského významu“ dát lidem příležitost rozhodovat přímo. Trpkost trvá podnes.

Jaké jsou jiné možnosti nově nalezeného odporu české liberální elity vůči referendu? Za druhé se nabízí jako snad nejpřijatelnější výklad možnost, že jsme zjistili nějaké nové věci o referendech jako nástroji rozhodování, kvůli čemuž bychom se jich mohli začít bát.

Za třetí je tu ovšem možnost, že se změnila povaha demokratické elity, která namísto toho, aby chtěla „demokracii pro všechny“ jako před třiceti lety, chce naopak dnes pro všechny „vládu chytřejších“. Rodila by se zřejmě někde v trojúhelníku mezi Vydavatelstvím Economia, Knihovnou Václava Havla a Institutem Václava Klause.

A konečně ze čtvrté je tu možnost, že se změnila během uplynulých třiceti let povaha lidu. Co když po takřka třiceti letech reálné demokracie neoliberálního střihu je český lid méně způsobilý si vládnout, než byl po čtyřiceti letech komunistické tak zvané totality? Co když?

Obáváme se, že zvažovat všechny čtyři možnosti je oprávněné. Mnozí příslušníci nově se formující elity po roce 1989 dávali totiž svým počínáním příležitost výkladu, že jejich volání po širším podílu veřejnosti na rozhodování bylo jen taktickým prostředkem, jak si obstarat všeobecnou podporu, který nemínili po roce 1989 naplnit, a tak se zastavili i před zavedením institutu referenda i všeobecnou volbou hlavy státu. Demokracii chtěli, ale najednou už ne tak úplně „pro všechny“.

Za druhé je faktem i to, že referenda se ocitla v poněkud problematickém světle vinou některých neblahých výsledků, které v nedávné době přinesla: Brexitem počínaje, přes skvělé řecké referendum o bruselsko-berlínském diktátu, které přivedlo Řeky z louže pod okap, až po nechvalně proslulou Orbánovu maškarádu o kvótách. Ano, referenda přinášejí občas mimořádně nepříznivé výsledky, ano, občas je mohou ovládnout odpudiví populisté. Ale to volby taky, tak jako dvoje poslední české.

Rozdíl mezi postojem elitáře a demokrata je však tváří v tvář nedostatkům demokracie nasnadě. Zatímco elitář hledá způsob, jak si vynutit hegemonii svého menšinového stanoviska vůli lidu navzdory, demokrat ví, že nemůže nadávat na zrcadlo, má-li křivou hubu společnost, již obývá. Jak nás učil už Masaryk: demokracie potřebuje demokraty. A také: demokracie má zajisté nedostatky, překonávejme tedy ty nedostatky, nikoli demokracii.

Za třetí povaha demokratické elity se opravdu změnila a prostupuje ji, jak můžeme každodenně pozorovat, čím dál větší nedůvěra k lidem. Zatímco v roce 1988 disidenti obrazně řečeno od Barši po Bendu žili s mile romantickou představou o svých spoluobčanech, o nichž byli v zásadě přesvědčeni, že jen co se zbaví jha komunistického režimu, budou kloudně spravovat, „ztracenou vládu věcí svých, jež se k nim navrátí“, dnes se bojí – Barša snad ne, ale jinak skoro všichni – děsivého lidu, který nejprve zvolil Babiše, a pak i Zemana. Lid se stal přízračným monstrem, ohrožujícím nejlepší možný svět, a kdyby ušlechtilí pražští liberálové mohli, nejraději by ho vyměnili.

Vůbec je nenapadne, anebo jen málokdy, že rozpoložení podstatné části a dnes snad již většiny české společnosti není ve skutečnosti vinou a odpovědností nikoho jiného nežli právě liberální a demokratické elity, která zpackala správu státu po roce 1989 tak fenomenálně, až zde vznikl mohutný a nadále se rozrůstající rezervoár rozhněvaných a vzteklých lidí, kteří volby všeho druhu berou primárně jako příležitost k protestu.

A tak jsme u čtvrté příčiny: ano, opravdu český i československý lid roku 1988 byl dost možná způsobilý spravovat sebe sama lépe, než jak je toho schopen dnes. Jak se to mohlo stát, když přece královská teze polistopadové amatérské sociologie říká, že „dobře tu bude, až vymřou generace zkažené komunismem“?

Nuže stalo se to proto, že – jak praktický sociální experiment prokázal – deregulovaný kapitalismus dokáže lidi zkazit ještě víc než obludná Husákova normalizace, na jejíhož perfidního strůjce dnes, v příznačném detailu ilustrujícím bezbřehou míru naší současné dezorientace, začíná část nastupující generace historiků vzpomínat bezmála s něhou.

Dopusťte, aby společnost po generaci otupovala komerční média bez jakéhokoli společenského závazku, dopusťte, aby se rozsáhlé části společnosti uvrhly do existenční nejistoty deregulací nájemného, řáděním exekutorů a jiných šmejdů, dopusťte, aby nejlepší mozky skupovala privátní sféra a nedostávalo se jich tak státní a veřejné správě, dopusťte, aby se z pojmu „daně“ stalo sprosté slovo, takže pak nemáte na obstojné veřejné služby, mezi nimi zejména na dostatečně kvalitní vzdělávání: a ejhle, vznikne lid, kterého se liberální a demokratická elita skoro právem obává.

Zeman nevyhrál kvůli přímé volbě, ale v důsledku dlouhodobého selhávání českých elit
Dvacet let jsme psali, že bude-li se tu kapitalismus ztotožňovat s demokracií, budou-li se ignorovat narůstající sociální problémy, bude-li se tu benevolentně mhouřit zrak nad narůstající institucionální korupcí, protože pravice je přece vždycky lepší než levice, nebude-li se masivně investovat do vzniku robustní a nezávislé občanské společnosti, nakonec to povede k vzestupu volání po vládě pevné ruky a autoritářství. Že se to děje, nás tedy v ničem nepřekvapuje, i když z toho nejsme ochotni čerpat ani satisfakci.

Média, která hájila nedůvěryhodný systém, která se zastávala obludné doktríny škrtů i v době, kdy tu panovala otřesná vláda neschopná čerpat bruselské stamiliardy a kdy se tu kradlo tak, že se to už nedalo ani pořádně tutlat, pochopitelně ztratila u valných částí společnosti důvěru. I proto dnes mnozí raději věří bizarním parodiím na noviny typu Parlamentních listů stvrzujícím jejich tmářské předsudky nežli by hledali poučení u zdrojů, které tolikrát vyprávěly věci, jež byly ve zjevném rozporu s prožívanou každodenností.

A tak titíž lidé, jimž se skoro jako za Husáka dostávalo z médií hlavního proudu poučení, že žijeme v nejlepším z možných světů, a kteří přitom současně pozorovali, jak se stává čím dál hůře dostupným zdravotnictví, bydlení, jak se množí exekuce a jak prakticky každá změna správních procesů slouží zájmům korporací či státu, a nikoli člověku, začali prožívat čím dál větší frustraci. Ta vyvřela Zemanem a Babišem.

V obou případech poněkud jiným mechanismem. Zeman se stylizoval do role rebela proti elitě a tu roli hraje obstojně podnes. Druhé prezidentské volby by ale byl prohrál v důsledku svého evidentního osobnostního rozkladu, kdyby liberální a demokratické prostředí bylo schopno vygenerovat jen o trochu věrohodnějšího soupeře, než byl Jiří Drahoš; přičemž ani Pavel Fischer, ani Marek Hilšer, ani Michal Horáček takovým věrohodnějším soupeřem nebyli.

Byl by jím Petr Pithart, Pavel Rychetský nebo Eliška Wagnerová. Anebo někdo z mladších politických talentů, Josef Středula nebo Vít Rakušan. Zkrátka někdo s dlouhodobým srozumitelným politickým příběhem a nepředstíraným pochopením pro sociálně stísněné části společnosti, kdo by dokázal věcně, srozumitelně a věrohodně konfrontovat Miloše Zemana s takřka nekonečným soupisem jeho politických selhání ve funkci prezidenta i předtím.

Babiš je podobnější Trumpovi nežli Zeman. Ani ne tak celkově vulgárním kulturním habitem, v tom má jistě Zeman navrch. Ale v základním mechanismu, že si silou svých peněz kupuje pozici alternativy k zdiskreditovanému systému deregulovaného kapitalismu, jehož je však on sám předním pilířem a beneficientem.

Systém deregulovaného kapitalismu podřizující vše neúprosné logice tržních vztahů dokázal demokracii rozložit natolik, že i pozice alternativy k němu je v něm na prodej. Jako maska, která se dá koupit, kterou si lze nasadit a pod kterou lze utrmácenou a zdecimovanou společnost po nějaký čas klamat. V Idahu či v Missouri stejně jako v Karviné nebo v Teplicích.

Protože česká elita, novinářská i politická, dlouhodobě selhávala, nechávala narůstat neřešené sociální problémy, nedbala o soudržnost společnosti, nedbala o to, aby se nedovolilo trhu diktovat tam, kde nesmí hrát hlavní úlohu: v politice bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, vypadá to tu, tak jak to tu vypadá.

A jen proto se mohou ty nejhorší segmenty české společnosti, komunisté, rasisté či oligarcha Babiš, dovolávat svrchovaně demokratického nástroje, jímž je referendum, jako prostředku k povalení kulturní hegemonie zvetšelé liberální moci, jež rezignovala na to, že si musí ke svému vládnutí obstarávat demokratickou legitimitu. Ale to není vina referenda ani přímé volby hlavy státu. Je to vina těch, kteří svým počínáním po roce 1989 diskreditovali demokracii jako způsob vládnutí.

Chtít demokracii znamená také závazek o ni pečovat
Základní selhání české polistopadové elity spočívá v tom, že nepochopila – a ze své velké části to nepochopila dodnes – stěžejní sílu a smysl demokracie. Netkví v tom, že prosazuje neoliberální ekonomický model, jak se po určitý čas po konci studené války vykládalo. Základní síla demokracie spočívá v tom, že brání početnější slabé proti méně početným silným. Přečtěte si Peroutkův Demokratický manifest. Mimo řady jiných užitečných věcí se v něm dozvíte, že všude se demokracie zaváděla právě s takovýmto motivem.

Jedině tam, kde příslušníci slabších, znevýhodněných částí společnosti vidí, že demokracie jim přináší praktickou ochranu, že rozšiřuje jejich možnosti ovlivňovat věci kolem sebe a že znesnadňuje privilegovaným obstarávat si na úkor ostatních různé výhody a prebendy, demokracie zapouští kořeny a kvete. Je absurdní a předem odsouzené k zániku chtít demokracii bránit před lidmi. Demokracie je vládou lidu pro lid.

K tomu samozřejmě patří ochrana práv menšin, prohlubování lidskosti, soucitu, překonávání tmářství a předsudků, jež dnes zaplevelují zdejší veřejný prostor v míře, jež snad vskutku nebyla myslitelná ani v onom roce 1988. Demokracie totiž vyrůstá ze stejně ušlechtilého zdroje humanismu a osvícenství jako přesvědčení o tom, že není principiálního rozdílu mezi lidmi bez ohledu na jejich víru či barvu pleti, že všichni lidé jsou v jádru dobří a že slabším se má pomáhat. Demokracie je niterně „sluníčkářský“ projekt.

V principu ale platí, že demokracie má vždy takovou kvalitu, jaká je kvalita občanů. Nepečuje-li společnost dostatečně o vzdělávání nastupující generace, nezdokonaluje-li metody, jak v překotně se proměňujícím technologickém prostředí vštěpovat dětem a dospívajícím, co je podstatou demokracie a v čem tkví její přednosti, nedbá-li o to, na jakých principech a s jakými motivy ve společnosti působí sdělovací prostředky, výsledek vypadá tak, jak vypadá.

Všeobecné referendum i přímá volba prezidenta jsou žádoucí dnes jako v roce 1988
V souhlase s třicet let starým názorem československé demokratické elity soudíme, že jak ústavní zákon o všeobecném referendu, tak přímá volba prezidenta jsou žádoucí součásti politického systému demokracie. Podíl občanů na rozhodování je třeba rozšiřovat, nikoli omezovat. Nechtějme bránit demokracii před lidmi. Je to pošetilé a marné. Braňme demokracii před propagandou, zaslepeností, hloupostí.

K příznivější budoucnosti vede jediná strategie. Opravdu poctivě a důsledně se poučit z chyb, které vedly k tomu, že tolik lidí, vpravdě většina, ztratilo důvěru v polistopadové poměry. Mediální a politická elita na tom má lví podíl.

Vymanit se z toho nebude možné bez obnovy základní společenské soudržnosti. Pro začátek by stačilo zastavit se u několika kroků, které evidentně zásadně zhoršily zdejší poměry. Je zapotřebí zrušit soukromé exekutory a provést masivní abolici drobných dluhů. Je zapotřebí zpřístupnit bydlení do stavu, v jakém bylo před deregulací nájemného. Je zapotřebí znásobit prostředky věnované školství a okamžitě zavést výchovu k demokratickému občanství.

Financovat se to vše musí z daní: sektorových daní, majetkových daní zaměřených nikoli na drobné živnostníky, tuto nejčipernější a nejpronásledovanější část dnešní společnosti, ale zaměřených na velkokapitál, zahraniční korporace, zdejší oligarchii.

A ještě jedna věc. Nikdo, kdo je demokrat, se nemůže opravdu děsit referenda o našem členství v Evropské unii. Měli-li lidé právo rozhodovat o vstupu do ní, a rozhodli skvěle v úžasném poměru hlasů, mají také právo rozhodovat o setrvání v ní. Jako přesvědčení demokraté a Evropané bychom takovou situaci naopak měli vzít co příležitost zhoubné tendence v české společnosti zlomit. Je to konflikt, před nímž nemá cenu uhýbat, rukavici je správné zvednout.

Tak totiž referenda v demokracii fungují: je to píst, který upouští napětí. Je to generátor společenského a politického sebevědomí. Je to korektiv korupce a zpupného elitářství politické třídy. Je to prostor, v němž se mohou projevit a z nějž mohou vyrůst politické talenty. Kdyby tu v souhlase s požadavkem československého disentu velkoryse pojatý institut referenda – a technické detaily teď záměrně necháváme stranou – vznikl už vzápětí po revoluci roku 1989, mohli jsme dnes být podstatně dál než dnes.

A je vlastně vyvrcholením selhávání polistopadové české politické elity, že ještě dnes chce demokracii bránit před lidmi, že ještě dnes dopustí, aby nástroj, který má rozšířit právo lidí rozhodovat o věcech veřejných, prosazovali falešní populisté, a nikoli demokraté s ryzím étosem. Přesvědčení o tom, že lidé jsou v zásadě dobří a že se má rozšiřovat jejich právo na rozhodování o věcech veřejných totiž stojí v základu humanistického univerzalismu, na němž je demokracie postavena. A bez nějž není možná.

Nikdo netvrdí, že referendum je všespásná instituce. Samozřejmě velmi záleží na konkrétních parametrech zákona. Jak ukazuje zpackaný zákon o místních referendech, lze parametry nastavit tak, že referendum tropí víc škod než užitku a frustraci společnosti ještě prohlubuje.

Je třeba si ujasnit, že v referendech se nikdy nehlasuje o lidských právech či právech menšin, je nutné, aby možnost rozhodovat byla vyvolatelná lidovou petiční iniciativou zdola, aby měla vysoký, ale ne zcela diskriminační práh počtu sesbíraných podpisů, aby se mohlo rozhodovat o co nejširším okruhu témat, a aby zejména nemělo diskriminační klauzuli týkající se účasti. Takové referendum je funkčním doplňkem systému demokracie, nikdy není její určující institucí, ani ve Švýcarsku ne, jak se nám ve zdejší pokřivené debatě sugeruje.

Síla humanismu je větší
Samozřejmě nelze pominout, že debatu o „vládě lidu“ tu dnes komplikují staronové způsoby stvrzování kolektivní identity, jež se v postkomunistické Evropě začínají prosazovat. Zpátečnické pojetí vlastenectví a nacionalismu, národovecká zaslepenost, která najednou staví zastydlou rasistickou kmenovost nad humanismus, umožňuje postkomunistickým politikům jako Orbán a Kaczynský tvářit se, že mohou „dekadentní a multikulturalistický“ Západ poučovat.

Jak řekl Orbán: „V roce 1989 jsme mysleli, že Západ je budoucností Evropy, dnes si myslíme, že budoucnost Evropy jsme my.“ Je to ponurá temná věštba.

Celým postkomunistickým prostorem se tato na fašismus a nacismus navazující mentalita šíří jako sněť, lze v tom vidět oživlé přízraky třicátých let. I takticky je však chybné bránit vzestupu politické síly rasismu, nacionalismu a kmenovosti omezováním demokracie. Střet je zapotřebí vybojovat v politickém zápase s otevřeným hledím a s přesvědčením, že síla humanismu je větší.

Máme se bát, že se fašismus či nacismus bude nastolovat skrze referendum? Nikoli. Má-li humanismus prohrát s tmářstvím, prohraje. Nebude to ale kvůli velkorysému zákonu o referendu, ba spíše naopak. Demokracie může prohrát i proto, že obrana elitářské pozice přispěje k diskreditaci liberálních hodnot, že obnaží vztah liberálů k demokracii jako účelový a pokrytecký. Strach liberálů z lidí totiž dovoluje autoritářským hnutím stylizovat se do role skutečných obhájců demokratické vůle: jak to tu s částečným úspěchem už předvádí Babiš, Okamura či Zeman.

Vzestup středoevropského nacionalismu a rasismu je ale také návratem politiky. Je to jiný střet, než jaký bychom si přáli, ale který je přesto třeba přijmout a do nějž je třeba vstoupit.

Je mimo jiné třeba bez okolků říct, že pravým obsahem českého vlastenectví jsou masarykovské ideály humanitní, mezi něž spadá také odvěké české přesvědčení o užitku a potřebě evropské, ba i světové, integrace. V tom je naše jedinečná výhoda, na které se zdejší demokraté teprve musí naučit účinně stavět. Být sto let za Masarykem je ale pořád ještě menší hanba než být sto let za opicema.

Shodou okolností je to také právě sto let, co sufražetky, skvělé anglické předchůdkyně všech demokratů, prosadily volební právo pro ženy. V Británii se mu tehdy bránilo stejně rozumbradovskými argumenty, jakými se dnes brání u nás zavedení referenda. Masaryk, který vůbec nepochyboval o volebním právu pro ženy, jež se tehdy mnohým jevilo jako revoluční vymoženost, by dnes zcela nepochybně patřil také k zastáncům velkorysého zákona o obecném referendu: stát proti němu, znamená stát na straně strachu mocenské elity z lidí, na straně konzervativní reakce proti demokracii.

Je to pokračování politického přístupu, který zplodil Zemana, Babiše a Okamuru a který jim i dnes dává sílu. Chtít bránit demokracii před lidmi je totiž nejjistější cesta k diktatuře.

 

Zdroj: denikreferendum.cz, 8.2. 2018