Deník Referendum: Sporem o velvyslance začíná Zemanův boj o povahu české demokracie

V řadě více méně malicherných českých politických šarvátek působí konflikt o to, kdo má pravomoc jmenovat  velvyslance, jako všední lapálie, ale jedná se mnohem víc, než jak to na první  pohled vypadá: o budoucí podobu české demokracie.Spor o to, kdo a jak může jmenovat české velvyslance, je  prvním velkým politickým střetem Miloše Zemana. Není to náhodná volba tématu a  Zemanův postup v této věci naznačuje mnohé z toho, co od něj bude možné čekat.

Mnozí z expertů na ústavní právo, kteří byli blízkými  spolupracovníky Václava Klause (Pavel Hasenkopf), anebo spolupracují s ČSSD (Jan  Kudrna) se pokoušejí ve veřejném prostoru energicky podpořit Zemanův postoj.  Bazírují přitom na úryvku z ústavy, vytrženém z kontextu a otrocky  interpretovaném v tradici úzkoprsého právního pozitivismu („prezident pověřuje a  odvolává vedoucí zastupitelských misí“).

Přitom uvážíme-li věc v souvislostech a z nadhledu, měla by  být zcela jasná i lidem bez valného právního vzdělání, a vlastně by tu ani neměl  nastat spor. Je totiž nabíledni, že záměrem tvůrců ústavy bylo svěřit  rozhodující kompetenci v zahraniční politice do rukou vlády. A jmenování  velvyslanců v tomto ohledu nepochybně tvoří součást stěžejních  nástrojů.

Zdánlivě kompromisní postoj, že prezident a vláda musí vždy  dospět ke konsensu, není udržitelný. Musí být jasné, kdo má v případě neshod  poslední slovo, protože není možné s každým jednotlivým případem předstupovat  před ústavní soud. A není ani možné, aby posty velvyslanců byly  dlouhodobě neobsazeny.

Představa, že by poslední slovo měl mít prezident, je – vzato  z hlediska celkové konstrukce českého ústavního systému – stejně tak senzační  jako absurdní. V tomto smyslu argumentuje v rozhovoru pro Deník Referendum Eliška Wagnerová: podle ní stejnou váhu jako psaná ústava mají  ústavní zvyklosti, což potvrzuje řada judikátů ústavního soudu. Je  přesvědčena, že Zeman by případný kompetenční spor před Ústavním soudem prohrál.

Eliška Wagnerová přitom nepatří k lidem, kteří  by Zemana kritizovali za každou cenu. Je to jen pár týdnů, kdy vyloženě pochválila a do ostrého kontrastu s pokusy jeho předchůdce postavila Zemanovy  návrhy nových ústavních soudců. Za jejím postojem tedy nehledejme  nízkou politiku.

Vede ji obava z pravděpodobného Zemanova úmyslu plíživě proměnit Českou republiku v poloprezidentský či vyloženě prezidentský model  demokracie; více méně dle ruského vzoru. Nemějme pochyby o tom, že právě toto je  Zemanovým projektem. Nemířil na Hrad proto, aby byl sacím papírem pro  rozhodnutí, jež budou přijímat jiní.

Celkem velké pozornosti se dostalo Zemanovým typicky  fanfarónským výrokům k odsunu Němců, které pronesl ve Vídni a za něž se mu  dostalo, pokud vůbec možno, ještě absurdnější reakce od tamější reprezentace  sudetských Němců: tak prý stačilo, aby si Beneš nechal domluvit od Henleina a „Hitler by neměl žádný důvod k zásahu“. A to se prosím pěkně v Mladé frontě Dnes  zveřejňuje mírnix týrnix, jako by hajlování bylo jedním z legitimních názorů. Zeman a rakouský landsmanšaft jsou skutečně dvojička k pohledání; jak do  valčíku.

Pozornosti ale unikl daleko zajímavější aspekt jeho cesty:  kdo jej na ní doprovázel. Ze statusu Michala Haška na sociální síti facebook,  napsaném slohem, v němž si snad Kája Mařík vedl svůj deník, se mohla s  jihomoravským hejtmanem virtuálně spřátelená veřejnost dovědět, že kromě něj  tvořil Zemanův doprovod mimo jiné též ministr Kuba. Kdo chce, může si myslet, že  je to prostě náhoda, protože jižní Morava a Rakousko jsou vlastně sousední země a protože také bylo zapotřebí vzít někoho, kdo by Rakušanům pověděl něco  konejšivého o českém jaderném programu.

Doporučujeme ale vidět v tom spíše vzorek politické  reprezentace, s níž je – a chce být – Zeman spřízněn a o níž se chce během své  éry opírat. Zaznamenáníhodným detailem je okolnost, že k technokratismu  politickému Kuby, Klause, či Haška ústrojně patří Hasenkopfův technokratismus  právnický: Zeman jistě má státní doktrínu.

A je obratný taktik. Konkrétně volba Livie Klausové byla  jistě prováděna s výpočtem, který by Machiavelli mohl zařadit do čítanky. Těžko  proti ní totiž bude něco namítat Petr Nečas, který je coby premiér div živý,  Klause se vždycky bál (ostatně nyní má tuplem proč, poněvadž mluví-li se o  návratu ke kořenům, o kom se vlastně mluví?); a konečně tak jako tak nikdy nebyl  vzorem ráznosti.

A sociální demokracie si už zhruba rok k Zemanovi osvojuje  vztah analogický vztahu bílé myšky k hadovi, takže ani odsud Hrad neměl příliš důvodů čekat jiný odpor než izolované hlasy „obvyklých podezřelých“ Lubomíra  Zaorálka či Jiřího Dienstbiera. To samo o sobě ke zkrocení Zemana nestačí a  stačit ani nemůže, neboť jak vidíme, sociální demokracie se zatím nedokázala  sebrat k tomu, aby si udělala jasno, v čem vlastně se od Zemana liší a proč se  jeho a její cesty před časem rozešly.

I proto je třeba podtrhnout, že je nyní i v eminentním zájmu ČSSD, aby explicitně a s veškerou energií podpořila ve sporu o kompetenci  jmenovat velvyslance Schwarzenberga a TOP 09 přes veškerý odpor, jenž k nim  právem může cítit. Zde totiž nejde o taktizování či dílčí přetahování v rámci  běžných reálií českého politického provozu, ale o počátek potenciálně nejzávažnější proměny povahy české demokracie od vzniku samostatného  státu.

Je třeba pochopit, že Zeman se prakticky od všech ostatních  aktérů české politiky liší v tom, že postupuje podle dlouhodobého plánu: hodlá  pozvolna, plíživě soustředit ve svých rukou většinu exekutivních pravomocí a  nakonec pokud možno i formálně proměnit český poltický systém v prezidentskou – vůdcovskou – demokracii. O což se ostatně svým způsobem s Václavem Klausem  pokoušeli již v době opoziční smlouvy.

A této tendenci je třeba se s plnou vervou postavit v samém  zárodku: ve jménu demokracie a všeho dobrého, co si lze vzít z ducha současné české ústavy.

 

Zdroj: Deník Referendum, 25.4.