Divadelní noviny: Just píše Rejžkovi

Milý Honzo,
úvodem jedno divadelně-volební hurá: likvidátory ústeckého Činoherního studia porazilo hnutí Pro! Ústí, které ČSSD odsunulo na třetí místo, a někdejší dlouholetý šéf, protagonista a nestor souboru Jaroslav Achab Haidler jako živoucí symbol „Činoheráku“ přeskákal z osmého místa na první a stal se z vůle lidu faktickým lídrem hnutí. To je dobrá zpráva bez ohledu na to, jak dopadne jednání o koalici s nevypočitatelným vítězem voleb, které už jsem zaznamenat nestihl. A ještě lepší zpráva – a potvrzení, že hegelovský zákon „negace negace“ přece jen občas funguje (pokud je v souladu se sokratovským učením péče o duši) – je to, že ústečtí papaláši svým brutálním útokem na svobodu umění vlastně dosáhli probuzení tamní občanské společnosti. Zachovali se přesně jako Goethův Mefistofeles: „…chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“
Napadá mne, kolika útoků na svobodu (nejen svobodu ducha!) a kolik „páchání zla“ bude ještě potřeba, aby to, co se stalo v Ústí, přihodilo se v celé zemi. Povedlo se to přinejmenším ještě v Brně, kde symbol občanské společnosti a její kreativity Matěj Hollan s minimem prostředků a bez konexí v centrálních médiích, kde mají dopředu předplacená místa jen velké strany, fakticky vyřadil jiného zdejšího, zdánlivě nesesaditelného papaláše s podivně získaným titulem. Shodou okolností je ten pán rovněž z ČSSD. Ani v Praze to nedopadlo nejhůř, aspoň v senátních volbách: i když bych mezi nimi příště rád viděl i Martina Bursíka, i tak – tři ze čtyř zde volených senátorských míst tu obsadili prokazatelně slušní lidé (zelená Ivana Cabrnochová – na jejíž vítězství komentátoři a zprávaři, nevím proč, soustavně zapomínají, Václav Hampl a Václav Láska, oba za SZ a KDU-ČSL). Připočteme-li k nim Jitku Seitlovou (a stávající Elišku Wagnerovou a Libora Michálka), bude mít mediální zelená Popelka v Senátu šest želízek v ohni, což by mohlo vydat na klub a možná i ostrůvek slušných, ať už jmenované spolunominovali lidovci (zaplať bůh faktický vítěz voleb), nebo Piráti. Píšu to bez ohledu na to, jak jsem volil sám i jako – naštěstí – nestraník, ale hlavně proto, že jak v ČT, tak na Nově interpretovali výsledky voleb jinak, zvali si k jejich „vysvětlení“ úplně jiné subjekty (např. nesmyslně a setrvačně, jak jinak, šéfa ODS). A že v mediální době platí čím dál víc povzdech Jana Grossmana: Nežijeme ve světě faktů, ale jejich výkladů. Více než skutečnost platí její pojmenování (zda „únorový puč“, nebo „Vítězství pracujícího lidu“, zda islámští „radikálové“, nebo islámští „teroristé“, zda „krize na Ukrajině“, nebo „ruská agrese na Ukrajině“, zda „připojení“, nebo „anexe“ – či „Anschluss?“ – Krymu).
Mimochodem, sdílím Tvé pocity trapnosti za naše malé české chamberlainy ve vztahu k brutálně napadené a fakticky opuštěné Ukrajině. Holt už podruhé má Putin vedle bubenečské svou druhou pražskou ambasádu na Hradčanech. Tak jako ji tam měl ostatně Kreml – Václav Havel je tu výjimka potvrzující pravidlo – nepřetržitě od května 1945. Ale na rozdíl od Tebe mám o pár let delší trénink v jedné vytrvalostní disciplíně – více než půlstoletého studu (opět s jedinou výjimkou) za všechny své prezidenty.
Ty ses mohl maximálně ve třinácti chvilku zastydět za poslední minuty „Tondy“ Novotného, já se za něj prostyděl celou pubertu, přes maturitu až do vysokoškolské, dejme tomu, dospělosti. A předtím si živě pamatuji cípek studu za ještě jiného Tondu, totiž Zápotondu (to Ti nebyly ani čtyři). Za dva předchozí, dosud nejmenované prezidenty mého života se mohu stydět už jen dodatečně – ale teze o druhé ruské ambasádě na Hradčanech platí i na ně.
Ještěže je tu divadlo – už po xté tu horuju pro hru Putinovy odpůrkyně Ulické Ruská zavařenina (ostravská Aréna s ní hostuje v Komedii 1. listopadu).
Měj se – a zajdi ke Zvonu na Váchala, stojí to za to (o jeho pražské i plzeňské výstavě příště).

 

Zdroj: Divadelní noviny, 29.10. 2014