Finmag: LIŠKA MEZI JEŽKY

S ústavní soudkyní Kateřinou Šimáčkovou o nestandardních časech, životu jako službě a tchaj-ťi.

Přes štosy knih na dlouhém stole v její pracovně ji nejdřív vůbec není vidět. Když si stoupne, podám jí poslední číslo Finmagu. „Tam je ten rozhovor s Petrou Soukupovou, že? Četla jsem ho chvíli před tím, než jste se mi ozval. Koupila jsem si teď její poslední dvě knihy na dovolenou jako e-booky. Už od gymnázia čtu české autorky, protože jsou pro mě feministická témata důležitá.“

– Tak mi něco doporučte.

Zajímavá mi přijde Petra Hůlová. Podle mě není doceněná její nejlepší kniha Čechy, země zaslíbená. Pak samozřejmě Tereza Boučková. A Blanka Čechová, která napsala Totál Balkán o své misi právničky v Prištině. Pozítří se s ní uvidím, protože uvažuju o vydání sborníku Mužské právo. Hledal by odpověď na otázku, jestli jsou právní pravidla neutrální.

– Dopředu tuším, že nejsou.

Některá ne. Mužům třeba nevyhovují pravidla o svěřování dětí po rozvodu. A naopak taková nutná obrana výborně sedí na rvačku dvou mužů večer v restauraci, ale mnohem hůř na situaci, kdy je žena dvacet let zavřená v bytě s o dost silnějším násilníkem. Její reakce pak může být neadekvátní, ale právo s tím nepočítá, protože nezná silnějšího a slabšího soupeře.

– Ještě k té beletrii – pomáhají vám ty knihy nějak při práci soudkyně?

Ano. Literatura, novinařina i právo jsou podobné v tom, že se v nich vždycky zabýváte konkrétním lidským příběhem, ale přitom zobecňujete jeho důsledky.

– Zkusme to konkrétněji. Loni jste spolurozhodla o zapsání dvou mužů do rodného listu jejich společně vychovávaných dětí. Dá se říct, že vnímavost k problémům LGBT lidí lze načerpat z umění?

Zrovna tohle rozhodnutí nebylo vedené pochopením pro lidi s menšinovou sexuální orientací, ale jednoznačně pohledem nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud vůbec nemusel přihlížet k tomu, o jaké rodiče se jedná a jak to mají těžké. Pokud dítě vyrůstá v nějaké rodině a žádnou jinou nemá, tak je absolutně nezbytné, aby právní řád tu rodinu uznal, pokud je to jen trochu možné. K tomu beletrii nepotřebujete. Stačí nemít hluboce zakořeněné předsudky.

– Jste právě v půlce desetiletého mandátu. Bilancujete, co se zatím povedlo a co by se povést ještě mělo?

Jako soudce si nemůžete dělat plány. Případy vám přináší náhoda a účastníci řízení. Každý den vám přijdou jeden dva spisy a ty vám můžou změnit priority. Pro tu práci je nejdůležitější soustředit se na přítomnost a být připravená na cokoliv.

– A přišel už moment, který vás zastihl nepřipravenou?

Asi ne. Případy, které mi přišly, ani situace, ve kterých jsem se ocitla, nebyly úplně nestandardní.

– Nežijeme ale v nestandardních časech? Na dohled z vaší pracovny se demonstruje za dodržování ústavních zvyklostí. Jak vám z toho je?

Pocházím z jiné generace než vy, tak se na to dívám trochu jinak. Právnický diplom mi dali komunisti, soudkyní mě jmenoval Václav Klaus, ústavní soudkyní Miloš Zeman. Polovinu života jsem prožila v nedemokratickém režimu. Že se v tom demokratickém mohou střídat vládnoucí lidé a někteří mi můžou být sympatičtí více a někteří méně, nevnímám jako tragédii, protože mám srovnání s tím, kdy to bylo opravdu zlé. Jedna moje studentka mi říkala: Špatné to bude, až nás budou na demonstracích zavírat. A já na to: Špatné to bude, až přestanete demonstrovat. Není tak strašné ztratit svobodu, jako touhu po svobodě. To je teprv průšvih.

– Další nestandardnost je, že mají ve Sněmovně poprvé většinu strany, které volají po přímé demokracii. Co si o ní myslíte?

Sklízíme, co jsme zaseli. Z pohledu komparativního ústavního práva má Česká republika ve svém systému mimořádně málo prvků přímé demokracie. Místní referenda jsou podle mě spíš projevem práva na samosprávu. A kvůli tomu, že nemáme měkčí prvky přímé demokracie, se debata vyhrotila do toho, jestli máme mít referenda o zahraničněpolitických otázkách. Přijde mi mnohem užitečnější, jak to mají ve většině jiných evropských zemí. Používají měkčí prvky přímé demokracie, ale mnohem častěji: lidové iniciativy, konzultativní referenda… Podobné přídavné prvky velmi schvaluji. Považuji za velkou chybu, že jsme se tím tématem pětadvacet let nezabývali.

– Váš soudní senát se několikrát projevil jako první hlas zdravého rozumu v sérii rozsudků. Zastal se třeba matky, které úřady preventivně odebraly novorozenou holčičku, i když se starala ještě o syna a dcerku docházela kojit… Naplňuje vás radostí, že můžete něčemu pomoct, nebo zoufalstvím, že jsou takové zásahy vůbec zapotřebí?

Důležité je, že to jsou excesy. Lidé mají většinou pocit, že jde o důkaz, že systém nefunguje. Pro mě je to naopak důkaz, že funguje. Většinou se kauzy vyvíjejí dobře a v excesivních případech nakonec někdo zatáhne za brzdu. Smutné je jen to, že to trvá dlouho a některé osudy tím mohou být ovlivněny až zničeny. Celý život té malé holčičky bude poznamenaný tím, že jí v jeho nejranějších fázích chyběla hlavní pečující osoba a vztah, který by jí dal pocit jistoty a bezpečí. Nedá se to vrátit zpátky a je za to asi potřeba zaplatit vysoké odškodné. Na druhou stranu si ale dovedu představit konkrétní okolnosti, které k tomu vedly. Sociální úřednice, která odebrání spustila, možná zaznamenala naprosto nepřijatelné bytové poměry a neměla možnost poskytnout mamince azylové bydlení. Měli bychom mít mnohem lepší praktickou záchrannou síť pro lidi v podobných situacích.

– V monitoringu tisku se nedá přehlédnout, že často a snad i s nadšením píšete disentní stanoviska.

Rozhodně ne s nadšením! Byla bych mnohem raději, kdyby to byly většinové názory.

– Dobře. Ale když někdo tak často nesouhlasí s názory kolegů třeba v redakci, obvykle radši odejde.

Pozor! Mnohokrát někdo u Nejvyššího soudu Spojených států nebo Evropského soudu pro lidská práva prostřednictvím disentních stanovisek upozornil na problém, který zbytek společnosti a třeba ani jeho kolegové nevnímali. Chvíli to ve společnosti žilo a nakonec se z menšinového názoru stal většinový. Někdy to trvá, než vám dá společnost za pravdu. A někdy tu pravdu prostě nemáte.

– Váš zřejmě nejslavnější disent kritizoval elektronickou evidenci tržeb. Vyšel dokonce ve spoustě neprávnických médií.

Je mi líto, jak se interpretuje. Není o tom, že by soukromí podnikatelé neměli platit daně, ale že by jim stát neměl zbytečně vytvářet překážky, když existují méně zatěžující možnosti. V tomto případě vybral řešení, ke kterému potřebujete internetové připojení a chytrý telefon. Vlastně vzkázal: pokud nejste online, nemůžete v této zemi podnikat. Na každou regulaci se dívám pohledem zranitelných skupin a tady jsem viděla množství starých lidí, kteří opravují boty, zašívají sukně, prodávají na Zelném trhu rajčata… Pro mě je nesrozumitelné, že jim říkáme: pokud nemáš počítačovou gramotnost, tak to přestaň dělat.

– Ne všichni byli z toho stanoviska nadšení. Jan Macháček vám z Institutu pro politiku a společnost vzkázal, že si máte založit vlastní politickou stranu. A vlastně proč ne? Sama říkáte, že děláte právo, abyste ovlivnila dění ve světě. A to přece politici dělají.

V téhle zemi koriguje vládu většiny vláda pravidel. A já se celý život věnuji těm pravidlům. Přijde mi jako nepochopení, když někdo řekne: „My si svojí většinou pravidla budeme měnit, jak budeme chtít, a vy si založte politickou stranu.“ Když parlament reguluje společnost, musí myslet na základní práva všech lidí. To není politika, ale právo.

– Když si čtu vaše disenty nebo starší články, tak na mě dýchá libertariánské smýšlení. Kladete obrovský důraz na svobodu jednotlivce a jeho schopnost rozhodovat o svém životě.

Nejdůležitější pravidlo českého právního řádu je v článku jedna Listiny základních práv a svobod: „Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.“ Svoboda je pravidlo. Zároveň prosazuji solidaritu mezi lidmi a vidím ji jako součást ústavního pořádku. Takže s označením za libertariánku mám problém.

– Libertariáni jsou i levicoví.

Náš ústavní systém je zkrátka založený na tom, že respektujeme svobodu lidí a zasahujeme do ní, jen když je to nezbytné – pro ochranu veřejného zájmu nebo práv jiných lidí. Jiný důvod není.

– Na politiku se vás ptám ze dvou důvodů. Jednak za svůj vzor označujete Elišku Wagnerovou, bývalou ústavní soudkyni a dnešní senátorku. Jednak jsem si okolo prezidentské volby všiml, v kolika seznamech vysněných kandidátů jste byla. To vás nechává chladnou?

Život má být služba. Jenom když děláte službu, jste šťastný. Takže jsem přemýšlela, jestli to přece jen není můj úkol, když mi to lidi říkají. Ale myslím, že nemám dovednost být lídr. A co je na mně některým sympatické, by v jiných vyvolalo hluboké antipatie.

– No a? Tak už to s politiky je.

Současně musí mít kandidát dovednosti jako politik. Já jsem se doktorkou práv stala v jednadvaceti letech, protože jsem v pěti šla na osmiletou základku, měli jsme čtyřletá práva a já dostala červený diplom. Od té doby dělám právničku. Když se bavíme o té službě, mám zkušenosti pro to, dělat ji dál jako právnička.

– Jenže když všichni zůstanou sloužit v oborech, kde mají zkušenosti, na volené pozice se bude drát mix kariéristů a psychopatů.

Politika je ale taky povolání. Můžete nabírat zkušenosti od mládežnické organizace přes městské zastupitelstvo až do parlamentu. Politici musejí mít zkušenosti s domlouváním řešení. A taky to musejí být lidé, kteří mají nějaký ucelený pohled na svět. Když jste americký politik, tak z vašeho názoru na ekonomiku plyne, co si máte myslet o trestu smrti. S tím se ztotožnit neumím. Řada lidí s kreativním a otevřeným pohledem na svět má problém sjednotit se s ideologií politických stran a směrů. Ti mají role mimo politiku.

– V psychologické literatuře je teď populární dělení lidí na lišky, které vědí spoustu různých malých věcí, a na ježky, s jednou velkou utkvělou myšlenkou. Vy jste tedy…

Jednoznačně liška! K chybám systému, o kterých jsme mluvili, dochází často proto, že jsou někteří právníci zahloubaní specialisté ctící právní čistotu – ježci, dokonalí ve své úzké vymezené oblasti, kteří mají problém vidět okolí. Není to jen problém práva, ale i medicíny: léčíme jednu část těla, ale zapomínáme na zbytek těla i na duši. Je prima být liškou, ale taky si musíte být vědom deficitů, které to přináší. Když po mně někdo chce stanovisko, potřebuju hodně času, abych nezvolila první, intuitivní odpověď, která kvůli složitosti světa nemusí být správná. Jako liška se musíte kamarádit s řadou ježků, abyste při tom přeskakování neudělali chybu.

– Ten střet mezi různými myšlenkovými systémy mi na vás přijde zajímavý. Ví se o vás, že si u případů analyticky sepisujete tři pro a tři proti. Ale když jsem se ptal vašich studentů na to, o čem moc nemluvíte v rozhovorech, prozradili mi, že děláte tchaj-ťi.

Teď jsem to hrozně zanedbávala. Víc se věnuju józe. Ale tchaj-ťi mi hodně pomohlo.

– V čem? Cvičím jen kliky, a tak si ten přesah nedovedu představit.

V jedné škole jsem musela dělat i kliky, protože bez těch bojové tchaj-ťi nezvládnete. Ale už jen takové to cvičení v parcích vám udělá pořádek v hlavě i v těle. Je tam hodně rovnovážných pozic a vy se musíte soustředit na tady a teď, protože jinak rovnováhu neudržíte. To je velmi důležitá věc, na kterou zapomínáme: plně se soustředit na okamžik, ve kterém jsme, na úkol, který před námi stojí. Druhá věc: cílem šťastného života je pomáhat cítícím bytostem. Vlastně to není altruismus, ale nejdůležitější zásada pro vlastní spokojenost. A nakonec mě tchaj-ťi naučilo mít pochopení pro ostatní a nehodnotit je. Nejste v nich a nevíte, co je vede k tomu, že dělají, co dělají. Morální hodnocení ostatních nás zatěžuje, zdržuje a k ničemu nám to není. Když přemýšlíme o morálce, měli bychom přemýšlet asi jen sami o sobě.

– Když už byla řeč o životu jako službě – co byste poradila mladým lidem, kteří se chtějí stát tou příslovečnou pozitivní změnou ve světě?

Napadají mě dvě pravidla. První: šťastný svět můžou udělat jen šťastní lidé. Není na místě se obětovat a trpět u toho, je možné dělat užitečné věci a současně pociťovat osobní spokojenost. A druhé: mysli globálně, jednej lokálně. Často lze udělat něco užitečného v nejbližším okolí, jen to nepřehlédnout. Nemůžete být skvělý altruista, když nechodíte každý týden za svou babičkou. Moje nejmilejší spirituální pravidlo je buddhistické, ale najdete ho ve všech náboženstvích: Cítících bytostí je nespočet, slibujeme je všechny zachránit. To je ideál lidskosti.

ŽIVOT MÁ BÝT SLUŽBA. JENOM, KDYŽ DĚLÁTE SLUŽBU, JSTE ŠŤASTNÝ. KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ Narodila se v roce 1966 v Brně, kde také vystudovala právnickou fakultu. V roce 2007 na ní získala doktorát a dodnes působí jako odborná asistentka. Od roku 1994 byla advokátkou, do justice přešla v roce 2009 na místo soudkyně Nejvyššího správního soudu. Ústavní soudkyní ji Miloš Zeman jmenoval 7. srpna 2013.

NENÍ NA MÍSTĚ SE OBĚTOVAT A TRPĚT U TOHO. JE MOŽNÉ DĚLAT UŽITEČNÉ VĚCI A SOUČASNĚ POCIŤOVAT OSOBNÍ SPOKOJENOST.