Harper´s Bazaar: ŽENA NA HRAD

Česko začíná hledat svého budoucího prezidenta, ale trochu se zapomínáme dívat na klenoty, které tu v některých ženách máme. Jsme připraveni na prezidentku? Zamýšlí se JANA CIGLEROVÁ.

Ten pohled byl v něčem šokující. Britská premiérka poklekla před královnou, aby se s ní pozdravila. Velkou Británii teď oficiálně vedou dvě ženy, a když se k nim ještě připojí za Německo Angela Merkel a za Spojené státy (doufejme) Hillary Clinton, budou tři důležité světové velmoci v rukou žen. Samozřejmě že naprostá většina světa je stále pevně držena vládnoucími muži, ale i tak jsou tyto momenty zlomové: mění totiž vnímání toho, kdo může vést zemi. Pomalu a postupně, ale zato nevratně.
Bylo by něco takového ale možné i u nás? Jsme jako země v takovém vývojovém stadiu, že bychom se svěřili do rukou ženy se vší tou úctou a parádou, kterou muži historicky na tomto postu pobírají? A co by tomu vlastně muselo předcházet?

PREZIDENTSKÉ POČÍTADLO

Prezidentské volby jsou v Česku za necelé dva roky. Někteří lidé už se na okamžik, kdy Miloši Zemanovi bude umožněný exit, těší tak moc, že založili webovou stránku zemancountdown. cz, kde se odpočítávají dny, hodiny a vteřiny, zbývající do konce Zemanova volebního období. Ještě rok a sto sedmdesát dní, dámy a pánové.
Při pohledu na text, který k počítadlu zakladatelé napsali, ale musí trknout, že kterákoli veřejně činná žena (až na pár nutných výjimek) by byla lepší než ten, který tam je teď. No schválně, vidíte na veřejné scéně jedinou ženu, která by odpovídala tomuto popisu?
„Českou republiku reprezentuje člověk, který: – má vážné problémy s alkoholem a zesměšňuje tak sebe i Českou republiku v očích mezinárodní veřejnosti – vyřizuje si osobní účty porušováním ustálených zvyklostí a postupů – spolu s Klausem vymyslel opoziční smlouvu, aby společně zakryli ekonomickou kriminalitu devadesátých let a paralyzovali pak na dalších deset let justici a policii – nechal svůj tým poradců plánovat vraždu nepohodlné novinářky Sabiny Slonkové nebo diskreditaci populární političky Petry Buzkové.
– a to ještě nezmínili jeho závažnou orientaci na Rusko, která je pro náš geopolitický vývoj naprostou katastrofou.
Žena, která by na nejvyšší český post usedla, by musela tak dva první roky jenom opravovat, obnovovat a smiřovat to, co její předchůdce s tak zlomyslnou škodolibostí podupal. Kdo by to tedy mohl být?

DÁMSKÝ KLUB

Na jedné straně se zdá, že v Česku řídí muži úplně všechno. V parlamentu je poslankyň 18 procent. Těžko tam můžete zavést nějakou kulturu, když je vás míň než pětina. Jen jednou v historii se stalo, že bylo v jeho vedení víc žen než mužů, a to před šesti lety. Tehdy premiér Petr Nečas složil čistě mužskou vládu. Ano, čtete správně. Ve vládě v roce 2010 nebyla jediná žena, a když se novináři ptali, proč tam ministryně chybí, Radek John coby ministr vnitra odpověděl, že hledali a hledali, ale žádné schopné nenašli. Už jen úsměvné je, jak tato čistě mužská vláda pak skončila – kromě Johna letěli všichni ministři s výjimkou jednoho, včetně premiéra, kterého zcela ovládla… jeho milenka. Ale to je jiná story. Tehdy pánům přece jen nějaké ty političky zbyly, a tak posadili tři ženy do vedení Sněmovny. V čele byla Miroslava Němcová, vedle ní Vlasta Parkanová a Kateřina Klasnová, doplňoval je jako jediný muž Lubomír Zaorálek. O tom, s jakou vážností je v Česku brané cokoli, čemu vládnou ženy, názorně svědčilo, že se od té doby o parlamentu mluvilo zásadně jako o „dámském klubu“. S takovou tou posměšnou konotací jako o něčem, co stejně není důležité. Všimli jste si, že by se takhle opovržlivě hodnotila nějaká instituce jen proto, že ji většinově řídí muži? To bychom se museli s despektem vyjadřovat o 93 procentech rozhodujících institucí v této zemi. Protože přesně tolik jich řídí muži.

PRACUJÍCÍ MATKY DO ČELA

Tohle pravidlo znám z Británie, ale bezvadně se hodí na české prostředí: Pokud chcete, aby se o něčem dlouze hovořilo, zadejte to mužům. Pokud chcete, aby to bylo hotové, zadejte to pracující matce. Přesné, že? Nevěřím, že by české dálnice byly v tak katastrofálním stavu, kdyby je měly na starosti ženy. A nevěřím, že by světové konflikty vyústily ve války, občanské i mezinárodní, kdyby jednání řídily ženy. Proto se za nejspokojenější státy každý rok prohlašují ty skandinávské a Island, kde se ženy podílejí na vedení státu zcela rovnocenně a muži se na oplátku rovnocenně podílejí na péči o rodinu.
„Víte, my máme vždycky v naší vládě aspoň padesát procent žen,“ řekla mi švédská velvyslankyně Annika Jagander. „Jakmile jsme toho dosáhly, už jsme si to nikdy nenechaly vzít.“ Když říkáte aspoň polovinu, tak to znamená, že někdy i víc? ptám se jí nevěřícně. „Ano, často i víc,“ usmála se s takovým tím spokojeným úsměvem. A jak jste to proboha dokázaly? nedalo mi to. „To vám řeknu přesně: Nejdřív se nám smáli. Pak na nás útočili. Pak s námi bojovali. A pak jsme to vyhrály.“

SKLENICE POŘÁD PRÁZDNÁ

Moderátorka politického pořadu 168 hodin v České televizi Nora Fridrichová za ta léta zná politické zákulisí jako své boty. Po četných zkušenostech s českými politiky je přesvědčená, že Česko potřebuje ženu v čele státu jako sůl. „Naší zemi by žena v čele státu prospěla, zvláště po posledních letech. Nemůžu ve své pozici nestranné novinářky říkat své favoritky veřejně, ale typově bychom v čele státu potřebovali někoho, jako je diplomatka Jana Hybášková nebo advokátka Hana Marvanová. To jsou obě ženy se silným morálním kreditem, které prokázaly, že neustoupí politickým tlakům ani neskočí na lákadlo peněz,“ vysvětluje Nora Fridrichová. „Vím, že ani jedna o hradní angažmá nestojí, ale pokud by se našla podobná osobnost s pevným postojem, silným profesním backgroundem a zajímavým životním příběhem jako v případě těchto dam, pak by to určitě byla moje prezidentka,“ dodává známá novinářka.
Pojďme se na českou politiku podívat perspektivou šťastného člověka, který vždy vidí sklenici z poloviny plnou. Nejvyšší mezinárodní post drží v Česku žena, tedy Věra Jourová, která nás zastupuje v Evropské komisi. My, co vidíme sklenici z poloviny prázdnou, si sice dobře pamatujeme, jak se mužští kandidáti na tento ohromně lukrativní post (asi půl milionu korun měsíčně) těšili a vztekali se, když nám komise nařídila nominovat ženu, a dobrovolně paní Jourové pozici teda nikdo nepředal, ale je tam a to se počítá. V Praze vládne primátorka Adriana Krnáčová, ve vládě jsou tři ministryně Tominová, Valachová a Šlechtová (z šestnácti členů je to zhruba 23 procent, sláva!), v čele Sněmovny jedna místopředsedkyně Jermanovová (nikdo tomu neříká pánský klub, nebo snad ano?), stejně žensky „narváno“ je i v Senátu, kde velí jedna žena a čtyři muži. Kdybychom to měli shrnout, ženy, kterých je v populaci 51 procent, se na rozhodování o zemi podílejí sotva z dvaceti procent. Tu poloplnou sklenici může v tuto chvíli vidět jen snící člověk.
Jsme tedy vůbec připraveni na to, že by Česku mohla žena vládnout? „Moje instinktivní odpověď je, že připraveni nejsme. Česká společnost je v pohledu na roli žen, ale také mužů, mnohem konzervativnější, než si myslíme,“ podotýká další významná politická novinářka, redaktorka týdeníku Respekt Silvie Lauder. „Jenže po delším zamyšlení se mi nechce lámat hůl nad národem, který tak ovlivnil Tomáš Garrigue Masaryk, jehož názory na otázku ženskou, které ovšem říkal „otázka lidská a společenská“, dodnes platí. Bylo by pro nás skvělé, kdyby důstojnost úřadu prezidenta obnovila právě žena,“ hodnotí novinářka a poznamenává, že ženy v politice jsou sice na méně viditelných postech, ale stále častěji. „Pozoruju, že se situace mění. Do čela se političky dostávají i ve stranách hodnotově konzervativních, třeba TOP 09 má ve vedení hned tři místopředsedkyně. A důkaz o tom, že si Češi ženy v politice žádají, nakonec přináší strana, která projevuje mimořádně důkladnou znalost českého elektorátu: ANO nasazuje do podzimních krajských voleb hned šest lídryň ze třinácti.“

KRÁLOVNA KRÁSY

Není to poprvé, kdy si lidé tak otevřeně žádají v politice ženy. V tom proslulém roce 2010, kdy vláda byla složena pouze z mužů a Sněmovně se kvůli předsedkyni říkalo dámský klub, se do parlamentu dostal rekordní počet žen. Jistě, pořád to bylo pouhých 22 procent, ale důležité na tom pětiprocentním nárůstu bylo, že ženy se tam dostaly proto, že je lidé chtěli. Dokonce častokrát i přeskočily místa na kandidátkách, které jim jejich mužští kolegové vyhradili ve spodních částech pořadníku. Tehdy se ve volbách mocně kroužkovalo a ženské kandiátky veřejnost předřadila těm mužským. Už jen takový detail je, že média na tuto skvělou zprávu reagovala po svém: Obratem zařadila ankety o nejkrásnější novou poslankyni, a dala tím političkám jasný vzkaz, že vzhled je jejich první kvalitou, nikoli práce, která za nimi stojí.
V tom hladu veřejnosti po političkách se skrývá určitá naděje. V prezidentské volbě totiž opět budou rozhodovat lidé, a nikoli zákulisní jednání většinově mužského parlamentu. Jenže strach, že vládnoucí žena je cosi nepatřičného, se v českém národě traduje už od dob kněžny Libuše. Ta se vzdala vlády poté, co ji urazil Chrudoš, jeden z bratrů, jehož dědický spor soudila. Rozhodla jinak, než se Chrudošovi líbilo, a tak dotčeně zvolal: „Běda ptákům, k nimž se zmije vkrade, běda mužům, kterým žena vládne!“ Tuto větu slýcháváme mezi lidmi dodnes, ačkoli uplynuly stovky let od chvíle, co ji frustrovaný sourozenec pronesl. Co za tím strachem stojí?

CHYBĚJÍCÍ OTEC

Jedna z amerických komentátorek, která sleduje tamější prezidentské volby, tvrdí, že každý člověk ve vedoucí ženě vždycky tak trochu vidí svoji matku a jeho vztah k ní se tedy odráží na tom, jak rád svoji mámu měl. To, proč si do řídícího muže neprojektujeme svůj vztah s otcem, pak vysvětluje tím, že na rozdíl od matek jsou otcové v životech dětí daleko méně přítomni. Zajímavá teorie, kterou si každý může proklepnout sám na sobě.
Významnou překážkou v tom, aby se žena mohla stát nejvyšší šéfkou, je ale to, že na ni máme velmi jiná měřítka než na mužského kandidáta.
Vždycky když nevím, jestli je něco sexistické, tedy nespravedlivé vůči konkrétnímu pohlaví, prohodím si to za to druhé pohlaví. Že na muže a ženy klademe jiné nároky, vám ukážu hned na člověku, který sedí na Pražském hradě. Mohla by se někdy žena, která prokazatelně nadužívá alkohol, je značně nevzhledná, od rodiny utekla na samotu stovky kilometrů daleko a uráží, koho se dá, stát prezidentkou? Těžko. Taková by byla k smíchu, podobně jako jsou k smíchu některé ženy politické scény třeba jen za svérázné názory.
A obráceně: Kdyby tu byl muž s tak silným osobním příběhem, jako má Věra Jourová, a jejími jazykovými a odbornými znalostmi, pochyboval by někdo o ní?
Naopak, byla by považovaná za vzrůstající hvězdu české politiky. Víte například, kdo z českých politiků kdy dosáhl nejprestižnějšího světového postu? Je to Jana Hybášková, která se vypracovala až na velvyslankyni Evropské unie v Iráku. To byl post, po kterém prahlo mnoho evropských politiků. Žádnému z českých mužů se nikdy nic tak prestižního nepovedlo, přesto o tom doma moc nevíme. Kdyby byla Hybášková Hybáškem, měla by minimálně prezidentskou kandidaturu jasnou.
Takže se nelze divit, když se schopným a silným ženám do vedení státu nechce. Okamžitě se začne hodnotit za její vzhled, i když jejich kolegům nikdo nepadnoucí saka či nadváhu nevyčítá, a jejich rozhodnutí budou zpochybňována se stejnou apriorní nedůvěrou, jako měl ten dotčený Chrudoš. Přesto každá z oslovených expertek tvrdí, že ženu na nejvyšším postu vyloženě potřebujeme.
„Rozhodně bychom prezidentku zvládli. Laťka ani není nastavena nějak vysoko,“ říká politoložka Anna Matušková Shavit, která by nejraději zalovila v generaci současných čtyřicátnic. „Tam je plno vzdělaných a inspirativnich žen.“
Jenže na to pozor, upozorňuje politická komentátorka Respektu Silvie Lauder a připomíná, že pokud chceme změnit vrchní velení Hradu, musíme se zaměřit na toho, kdo dokáže mezi lidmi získat dostatečně hlasů. „Jedna věc je, kdo by se mi líbil, a druhá, kdo má reálnou šanci uspět. Jsou to totiž dvě rozdílné kategorie.“ A přidává ženské jméno, které padá v souvislosti s prezidentským postem nejčastěji. „Pro mě obě kategorie jedna žena splňuje. Líbila by se mi a myslím, že by i měla reálnou šanci to vyhrát. Je to bývalá soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová. Zná skvěle Ústavu a ctí ji, má mezinárodní přehled a renomé, chová se slušně, a to i k názorovým oponentům.“
Eliška Wagnerová je jednou z žen, která je na seznamu zvaném Kroměřížská výzva. Tu dalo dohromady několik společensky aktivních lidí, aby shrnuli jména možných kandidátů. Jako obvykle, i tady platí pravidlo jedné pětiny, takže z pětadvaceti reálných kandidátů (s Milošem Zemanem se už nepočítá) je žen dohromady pět, a pokud jde o nepříliš vypovídající preference, i Zdeněk Svěrák u lidí boduje víc než ona.
Pokud se nestane zázrak, ani dalších pět let ženu ve vedení Česka mít pravděpodobně nebudeme. Můžeme ale zatím pozorovat, jak si prezidentky, premiérky a kancléřky vedou v těch zemích, kde se jim už ten nejvyšší skleněný strop podařilo prorazit. Musíme jim držet palce, protože na vrcholu je každá tak trochu i za nás ostatní. *

JSME PŘIPRAVENI, ŽE BY ČESKU MOHLA VLÁDNOUT ŽENA?

„Moje instinktivní odpověď je, že připraveni nejsme. Česká společnost je v pohledu na roli žen, ale také mužů mnohem konzervativnější, než si myslíme,“ podotýká další významná politická novinářka, redaktorka týdeníku Respekt Silvie Lauder. „Podle mého názoru bychom prezidentku rozhodně zvládli. Laťka ani není nastavena nějak vysoko…“

 

Zdroj: Harper´s Bazaar, 15.9. 2016