HN: K čemu je dobré mít Elišku Wagnerovou

Když se před týdnem objevily informace o tom, že senátorský klub, jehož členy jsou i Eliška Wagnerová a Libor Michálek, podporuje a prosazuje Jiřího Čunka jako místopředsedu Senátu, bral jsem to jako příliš rychlé zklamání z osobností, od kterých si člověk v Senátu sliboval pravý opak. Nechám stranou tak trochu symbolický vzestup pana Michálka.

Naopak, profesní i názorový svět Elišky Wagnerové sliboval poněkud jiný přístup k práci senátora. Nyní se zdálo, že i tato naděje byla lichá. Aktuálně ovšem senátorka Wagnerová vystupuje z onoho klubu a pojmenovává důvody. Jednak je to (snad pro všechny) pochopitelný jasný odstup (případně i odpor) od názorů Jiřího Čunka na romskou problematiku. Jednak je to pak její teze o „podivných názorech“ senátora Okamury. Tento druhý aspekt beru přitom za mnohem zajímavější, protože (možná nevědomky) odhaluje něco závažnějšího.

Je asi samozřejmostí, že reakcí na její výroky byla snaha novinářů přesně identifikovat ony „podivné názory“, a snažili se proto od paní senátorky získat co nejpřesnější citace. To je na jednu stranu logické, na stranu druhou to odhaluje slabinu naší aktuální politické rétoriky. V rozhovorech a výrocích senátora Okamury totiž nenajdeme vůči romskému etniku (zůstaňme nyní u něj) žádné ostré, rasistické či jednoznačné výroky o nutnosti jiného přístupu k nim, žádné očekávatelné teze o přísnosti, případně vyčlenění, koncentraci, apod., jak jsme například zvyklí od Jiřího Čunka.

Naopak, senátor Okamura okamžitě vydal tiskové prohlášení, ve kterém v obvyklém stylu populistických metafor konstatuje, že poctivý romský řemeslník je milejší než bílý tunelář. Zdánlivě v pořádku? Ani náhodou. (Ponechávám stranou už skutečnost, že rovnou rozděluje na romské a bílé…) Za tímto výrokem (a většinou dalších) nemůžeme nevidět takové to spiklenecké pomrkávání člověka, který si „tak nějak“ myslí totéž, co všichni, jen si je vědom, že některé věci se neříkají nahlas. Zůstane proto u teze, ze které ovšem přece jen vysvítá jiná pravda – nejdůležitější je přece pořádek! Nikoliv právo, pořádek. A v tom je zásadní rozdíl. Od podobných výroků nebývá v dějinách daleko k docela jiným a nebezpečnějším politickým činům. Co na tom, že publicisté patrně nenajdou ten správný „zločinný“ citát pana senátora Okamury. Spíše se ptám, potřebujeme ho, copak neslyšíme? Nevidíme?

Mám za to, že paní senátorka přesně rozpoznala nebezpečí podobných názorů, jež jsou ve své podstatě neslučitelné s demokratickým charakterem společnosti. Navíc na tento svůj pocit dokázala otevřeně navázat jasným politickým gestem, což je v této zemi nevídané. A proto je dobré mít Elišku Wagnerovou (v Senátu).
Michal Stehlík, děkan FF UK

 

Zdroj: Hospodářské noviny – Názory, 9.11.2012, s. 8.