Hospodářské noviny: Jan Sváček: Šedá eminence justice

Nominací Jana Sváčka, předsedy Městského soudu v Praze, na ústavního soudce šlápl podle mnohých prezident Miloš Zeman poprvé vedle. Rozboural tím dosud těžko zpochybnitelnou linii kandidátů, které senátorům na nejprestižnější justiční post dosud navrhoval. Jan Sváček má nejen v právních kruzích řadu odpůrců, kteří jej označují spíše za zákulisního hráče než brilantního právníka, jehož hlas má z Ústavního soudu zaznívat. Vyčítají mu především pochybné kontakty, napojení na politiku a ve srovnání s předchozími kandidáty nedostatečnou odbornost. Skutečnost je ale o něco barvitější. Sváček, o kterém bude Senát hlasovat zítra, chtěl být již od studií advokátem. Za minulého režimu mu ale bylo doporučeno, aby šel raději do justice, protože „tam berou takové, jako jste vy”. Po revoluci jej pak od lákání advokacie prý odradil Otakar Motejl, kterého stejně jako řada dalších označuje za svůj vzor. Ten mu prý doporučil, aby raději zůstal soudcem, kterých bylo nedostatek. Následně odstartovala Sváčkova kariéra v justičních funkcích a dnes stojí již patnáctým rokem v čele jednoho z nejvýznamnějších soudů v zemi. Pravidelně se třeba účastní setkání Právnického klubu, což je elitní spolek, do nějž je těžké proniknout. A patří tam k respektovaným členům. Zásadním problémem pro jeho kritiky zůstává, zda by se napotřetí nechtěl stát advokátem a nehájil něčí zájmy v taláru ústavního soudce. Média naznačují, že by šel na ruku prezidentu Zemanovi.

Kritika však zaznívá i od justičních špiček. „Moje stanovisko ke kandidatuře doktora Sváčka vychází z přesvědčení, že v České republice je jistě dost nezpochybněných a nezpochybnitelných právníků a že při výběru soudců Ústavního soudu je třeba si uvědomit, že ve hře je důvěryhodnost Ústavního soudu. Tedy instituce, která chrání samou podstatu demokratického právního státu,“ říká předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová. Kontakty a svědomí soudce Sváčkovi je vyčítáno napojení na lidi, jako je bývalý ministr spravedlnosti Pavel Němec, zdiskreditovaný nejen kauzou katarského prince. Kontakty má mít ale i s pražským kmotrem a lobbistou Tomášem Hrdličkou. Sám tuto kritiku odmítá. „Exministra Němce znám jako znám asi dalších patnáct ministrů spravedlnosti, které jsem jako soudce zažil. Nic víc a nic méně.“ S Hrdličkou se pak podle svých slov seznámil při projektování stavby justičního areálu na Míčánkách. „Areál byl v obvodu Prahy 10. Vedli jsme řadu jednání s touto městskou částí, kde to měl na starosti tehdejší místostarosta Tomáš Hrdlička. Pak byla jednání ukončena a investorství převzal ministr spravedlnosti. Pana Hrdličku jsem asi devět nebo deset let neviděl. Až pak, za přítomnosti nějakého novináře, mě při odchodu z kavárny pozdravil od vedlejšího stolu. Já jsem na jeho pozdrav odpověděl. To je všechno,“ vysvětluje s tím, že jde podle něj o bulvární záležitosti a chtěl by raději řešit důležitější témata.

Pokud jde o kontakty a jejich využívání, soudci by podle Sváčka neměli žít ve skleněné kleci. „Jsem velký odpůrce toho, aby se uzavírali před světem. Aby přestali komunikovat se svými přáteli, kteří například působí v jiných právních profesích. Je to především otázka sebevědomí toho soudce,“ popisuje Sváček s tím, že jde o osobní úvahu každého. Nezávislý pozorovatel by pak měl mít jasno především podle soudcových rozhodnutí. „Pokud soudce ví, že ho káva s kamarádem advokátem neodchýlí ani o milimetr od jeho nezávislého rozhodování, pak si ji může dovolit. Pokud ale toto sebevědomí nemá, tak ať se těm lidem vyhýbá,“ vysvětluje. Jediným případem, kdy Sváček nevylučuje, že by se chtěl angažovat i z Ústavního soudu, je otázka nezávislosti justice. „Soudnictví potřebuje instituci, jejíž fungování nebude odvislé od pádu vlády nebo výsledku voleb,“ tvrdí Sváček s tím, že je především potřeba dlouhodobá koncepce fungování českých soudů.

Proč zrovna on?

Bez ohledu na osobní kontakty zůstává zásadní otázkou, díky jakým kvalitám by se právě Sváček měl stát strážcem dnes tak těžce zkoušené české ústavy? Sám připouští, že své funkcionářské zkušenosti by mohl přímo zužitkovat jen stěží. V oblasti právních dovedností a expertizy se pak sám prezentuje hlavně jako trestní soudce s tím, že na začátku své kariéry soudil sedm let i rodinné záležitosti. Jeho znalosti a zkušenosti ale podle kritiků na takovou pozici nestačí. „Prakticky několik desetiletí vykonává předsednické, dříve místopředsednické funkce a prakticky nesoudí. Není známé jediné rozhodnutí, které by připravoval jako zpravodaj, jež by řešilo nějaký významný ústavně-právní problém. V oblasti ústavního práva nepublikuje, jeho krátké články a stati se zabývají organizačními aspekty soudnictví a v poslední dekádě neuvádí ani žádnou stať z oboru trestního či rodinného práva, jež mají být jeho odborností,“ vypočítává bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu a současná senátorka Eliška Wagnerová.

Sváček uznává, že dnes se už souzení tolik nevěnuje a vysloveně ústavním právem se neživí. „Myslím ale, že každý soudce, který rozhoduje o vině a o trestu, ústavní právo jako vyšší princip aplikuje,“ říká. Podle něj by u Ústavního soudu měli být jak lidé, kteří se ve svých předchozích činnostech přímo specializovali na ústavní právo, tak i soudci, kteří s ním přicházeli do styku jen zprostředkovaně. „Kombinace profesí by soudu měla prospět,“ dodává. V konkrétních otázkách je stejně jako ostatní kandidáti zdrženlivý. Pokud by ale Senátem prošel, připojil by se minimálně svým názorem na regulační poplatky k těm, kteří k Ústavnímu soudu už letos zamířili. „Můj pohled je ten, že by svobodný a pokud možno bezplatný přístup ke zdravotnictví měl být co nejširší,“ vysvětluje. Sváčkovi, kterému v září končí funkce předsedy soudu, nepřidává ani to, že je na ústavního soudce nominován již podruhé ve velmi krátké době – loni Senátem těsně neprošel na návrh Václava Klause. Nyní Miloš Zeman spoléhá na to, že se Senát obměnil a Sváček tím pádem může projít. „Považuji to za pohrdání Senátem jako institucí. Argument o personální obměně neplatí, jde o vážnost instituce jako takové,“ říká senátorka Wagnerová. A podobně mluví i další ze Sváčkových kritiků, Jiří Dienstbier, který argumentuje obdobně jako Wagnerová. Šance Sváčka jsou proto přibližně vyrovnané – část senátorů se přikloní k mínění Zemana, druhou část odradí jeho kontroverzní pověst. Ústavněprávní výbor jej sice na začátku srpna podpořil, ale s nejtěsnějším poměrem – prošel o jeden hlas. Rozhodování Senátu tak bude zítra zatím vůbec nejnapínavější. Mimo jiné ukáže, jak silný je Miloš Zeman vlastně hráč.

 

Zdroj: Hospodářské noviny, 20.8. 2013