Info.cz: Ústavnímu soudu se krátí čas. Bude v příštích pěti letech čelit Babišovi? Komentář Jana Januše

Nejen Pavel Rychetský oslavil včera půlkulaté výročí svého druhého jmenování předsedou Ústavního soudu. Společně s ním zamířili do Joštovy ulice 7. srpna roku 2013 i Kateřina Šimáčková a Ludvík David. Znamená to také to, že už sedm z celkem 15 ústavních soudců je nyní za polovinou svého mandátu. Hlavní soud v zemi se i díky nim vyprofiloval v těleso, které věří zejména na přirozené právo a nenechává se svázat jen psanými a mnohdy formálními pravidly.

Milada Tomková, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vladimír Sládeček a od včerejšího dne i Pavel Rychetský, Ludvík David a Kateřina Šimáčková. Všichni už strávili u Ústavního soudu více než pět let. V listopadu pak oslaví stejné výročí i Radovan Suchánek. V tu chvíli už bude mít takzvaný třetí Ústavní soud za sebou ve většině polovinu svého funkčního období. Uteče to a začneme debatovat o tom, kdo by měl stávající ústavní soudce nahradit či zda by měl někdo z nich pokračovat ještě v dalším období.

Prvních pět let jasně dokázalo, že u třetího Ústavního soudu se potkaly výrazné osobnosti, nezpochybnitelné právní autority s jasným názorem na spravedlnost, optimální chování i morálku. Své vidění světa promítají do svých nálezů a případných disentů. Většina z nich často a pravidelně vystupuje na odborných konferencích a dalších fórech a posouvá tak právní diskusi novými směry.

Kdy přijdou politicky vyhrocené kauzy?

Třetí Ústavní soud zatím nemusel řešit tolik vyhrocených politických kauz jako ten druhý, který rovněž vedl Pavel Rychetský a jehož místopředsedy byli Eliška Wagnerová a Pavel Holländer. Takzvaný Topolánkův batoh, zejména bezplatnost zdravotní péče, Ústav pro studium totalitních režimů či předčasné volby – to byly kauzy, v nichž se šlo skutečně na dřeň. Kauzy, v nichž byl Ústavní soud v centru pozornosti a rozhodoval o dalším směřování země.

Uvidíme, co dostane Ústavní soud na stůl v příštích letech a nakolik se případně postaví třeba některým záměrům vlády Andreje Babiše (ANO). Už na konci loňského roku vydal klíčový nález, kterým silně zasáhl do elektronické evidence tržeb a mimo jiné minimálně na určitý čas zastavil náběh jejích dalších fází.

Může ústavní soudce mluvit dopředu o politických kauzách?

To, jak by navržení kandidáti rozhodovali jako soudci Ústavního soudu politicky citlivé kauzy, se snažili před pěti lety zjistit i senátoři, kteří měli nominanty prezidenta Miloše Zemana schvalovat.

K tomu se na plénu Senátu vrátil například Ludvík David, soudce Nejvyššího soudu, který vysvětloval, že jim nemohl odpovědět na vše: „Soudce to má totiž horší než akademik. Je poznamenán nejen svým vlastním profesním způsobem argumentace, ale i svými předchozími rozhodnutími, precedenty a každopádně velmi citlivě vnímá, na co nemůže dát nyní úplnou odpověď, nemá-li být jako soudce Ústavního soudu podjatý v budoucnu. Měli byste tedy zvažovat také jinou stránku našeho obrazu. V soudním řízení jsou nám lidé schopni prominout drobnosti. Neprominuli by nám však, pokud bychom nebyli přesvědčiví. Za našimi slovy musí stát myšlenka. Na nás musí být patrné poctivé hledání pravdy a spravedlnosti ve sporu.

Mohu s čistým svědomím říci, že se právě o to každý den pokouším. Vy sami posuďte, zda ze mne máte stejný dojem. Rozhoduje-li soudce na prvním stupni o vyměření výživného na nezletilé dítě a naproti tomu ústavní soudce o zrušení zákona nebo o individuální stížnosti, má to pro každého soudce jeden společný rozměr. Soudce soudí také sebe sama. Nesmí zradit své svědomí, aby si mohl sám sebe vážit.

Co je však rozdílné, to je celospolečenský dopad rozhodnutí Ústavního soudu. Věřte mi, že vaše tázání se v minulých dnech je jednou důležitou modelovou zkouškou. Definitivní soudcovský názor se však ve složitých věcech rodí po hodinách a dnech studia spisu, po dlouhých konzultacích a společných poradách. A až tam se precizuje do konečné podoby.”

Vlastně jsou tato slova, zachycená senátním stenozáznamem z 20. června roku 2013, ukázkovým vyjádřením kvalitního ústavního soudce a soudce jako takového.

Nejvýraznější ústavní soudkyně? Kateřina Šimáčková

Tehdejší vystoupení Pavla Rychetského jsme připomínali už včera, podívejme se ale podrobněji ještě na to, co říkala senátorům Kateřina Šimáčková, soudkyně Nejvyššího správního soudu, která měla k tomu Ústavnímu následovat svou kolegyni Miladu Tomkovou.

„Ať už jsem byla advokátkou, ať už jsem byla soudkyní, ať už zastupuji Českou republiku v mezinárodní organizaci, v orgánech těchto mezinárodních organizací, vždycky jsem se snažila hledat spravedlnost pro obyčejné lidi a současně chránit systém, který jim zabezpečuje svobodu, rovnost a rovné postavení všech osob, všech lidí, všech občanů, kteří v demokratické společnosti žijí,” čteme ve stenozáznamu.

Šimáčková vysvětlila i to, proč ji připadá tak důležité zabývat se právě problematikou základních práv a svobod. „Když se ohlédneme na 20. století, tak zjistíme, že všechny velké souboje vyhrály země, které byly silné. A silné byly ty země, které byly demokratickými právními státy založenými na úctě k základním právům a svobodám.”

Svoboda a rovnost podle ní nejsou ve vzájemném rozporu. „Je potřeba dát si pozor, aby rovnost nebyla zástěrkou pro lidskou závist. Současně nemůžeme žít v silné a legitimní zemi, pokud nezajistíme určitou sociální kohezi. Pokud každý příslušník naší společnosti nebude mít důvěru v to, že si může svobodně hledat svou cestu za štěstím, ale také důvěru v to, že pokud na té cestě upadne, tak mu pomůžeme. Já si myslím, že pomáhat lidem je vlastně to nejkrásnější, co může člověk v životě udělat.

Současně bych vám ráda řekla, jak já jako soudce, jako právník můžu pomoci vybudovat tuto silnou, legitimní, spravedlivou společnost. Mohu se zasadit o to, jako už se léta zasazuji, aby tato společnost byla spravedlivě spravována. Nikoliv jakousi hypotetickou, ideální, vzdálenou spravedlností, ale aby to byla férová pravidla pro každého, aby každý měl důvěru v to, že tato pravidla budou uplatňována proti každému stejně a budou pomáhat každému také stejně.

Je to samozřejmě těžký úkol. Já si vzpomínám, jak mi říkávala moje maminka – víš, život není černobílý, život, to jsou takové jemné valéry šedi a nejvyšší životní moudrost je, vždycky v konkrétní situaci poznat, na které straně je dobro.”

Kateřina Šimáčková v prvních pěti letech svého mandátu dokázala, že nešlo o prázdná slova a že hledat dobro se snaží v každém svém rozhodnutí. Je každopádně nejvýraznější ústavní soudkyni a patří i k vůbec nejviditelnějším ústavním soudcům. Právě její nálezy budí často tu největší pozornost. S některými můžeme nesouhlasit, můžeme je mít minimálně za hraniční. Postoje Kateřiny Šimáčkové i její nesmlouvavost byly ale zcela jasné už před lety, a tak se není čemu divit.

Soudci se nesmí bát o své další kariéry

Na ty nejtěžší politické kauzy tedy možná teprve dojde. Jak už i z předchozích citovaných vyjádření jasně vyplývá, jak budou soudci rozhodovat, se teprve uvidí. Třeba rozhodnutí o elektronické evidenci tržeb, byť v mnoha ohledech diskutabilní, však vypadá jako dobré znamení, a to včetně souvisejících disentů.

Mimochodem, můžeme si připomenout ještě jedno výročí. Společně s Pavlem Rychetským, Ludvíkem Davidem a Kateřinou Šimáčkovou navrhl prezident senátorům také Miloslava Výborného, který měl mandát ústavního soudce opakovat.

Už dříve tak rozhodl například o církevních restitucích, což mu patrně někteří senátoři nemohli zapomenout. Podobně jako později Jiří Nykodým tak Miloslav Výborný Senátem neprošel.

Ani něčeho takového by se ale současní ústavní soudci, ať už jsou jejich další kariérní záměry jakékoliv, neměli leknout.

URL| https://www.info.cz/clanek/35224/ustavnimu-soudu-se-krati-cas-bude-v-pristich-peti-letech-celit-babisovi-komentar-jana-januse