Lidové noviny: Eliška Wagnerová: Tak ještě jednou, pane ministře

V nedělních Otázkách Václava Moravce (OVM) porovnal ministr Blažek tvorbu poslední amnestie z 1. ledna 2013 s první amnestií prezidenta Václava Havla z roku 1990, když odmítal výtky, že se na tvorbě této amnestie nepodílel legislativní odbor Hradu ani (oficiálně) jeho ministerstvo, a kdyžvyvracel informaci Lidových novin, že amnestii napsal ministerský stážista Koudelka.

Obhajoval také hradní odmítání poskytnout informaci o skutečném tvůrci amnestie. Přitom se odvolal na má slova o tom, že prezidentu Havlovi pomáhali s jeho první amnestií pánové Motejl a Rychetský, kteří ovšem dle něj jednali jako soukromé osoby, neboť členy vlády nebyli. Inu, ne tak docela, pane ministře.

Pavel Rychetský se již týden nato, dne 8. 1. 1990, stal generálním prokurátorem, který byl v tehdejší ústavní koncepci tvůrcem trestní politiky státu. Lze tedy důvodně předpokládat, že v průběhu porad s ním bylo jeho následující působiště již známo, a proto šlo o osobu nanejvýšpovolanou.

Otakar Motejl se stal předsedou federálního Nejvyššího soudu asi za tři týdny po vyhlášení amnestie, avšak jeho odborný přínos jasně spočíval v dlouholeté praxi obhájce v letech nesvobody (zákonný název období od února 1948 do listopadu 1989), který z praxe věděl, jaké obecné skutkové podstaty trestných činů byly předchozím režimem nejčastěji využívány ke kriminalizaci politických odpůrců. Jinými slovy, oba pánové nebyli vybráni jen z pouhého rozmaru, nýbrž s pečlivým rozmyslem. Navíc jsem nikdy neprohlásila, že by konzultace s oběma pány nahradily spolupráci prezidenta s jeho legislativním odborem. O tom nic nevím. Avšak i kdyby, vzhledem k načasování amnestie lze předpokládat, že odbor se v novém složení teprve rodil. Ve vztahu ke stávajícímu, ze starého režimu zděděnému personálu byla nasnadě samozřejmá opatrnost.

Avšak především, a v tom ministrovo srovnání nejvíc kulhá a postrádá, žel, odbornost, šlo v případě první Havlovy amnestie o naprosto odlišné ústavní prostředí, než je to dnešní, jímž byl limitován Václav Klaus, premiér a vláda. V roce 1990 upravoval oprávnění prezidenta udělovat amnestii čl. 61 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci v dobovém znění. K amnestijnímu rozhodnutí nepotřeboval prezident žádnou součinnost vlády a tím méně kontrasignaci takového rozhodnutí vládou. To je zásadní rozdíl oproti dnešní ústavní úpravě. Tehdy byl ústavní koncept navázán na formu vlády, shromáždění a prezident byli odpovědní federálnímu shromáždění; dnes máme parlamentní formu vlády s neodpovědným prezidentem, avšak odpovědnou vládou, což, jak ukázal případ amnestie, v naší realitě dobře nefunguje.

Moje připomínka porad prezidenta Havla s oběma pány měla jen prokázat Havlův věcně odůvodněný výběr osob, s nimiž se před přijetím amnestie radil, ač takčinit vůbec nemusel. A zde vyniká kontrast s dneškem, kdy projednání amnestijního rozhodnutí ve vládě je ústavně obligatorní, avšak jsme konfrontováni s absencí řádné konzultace i jen na úrovni politicko-odborné, tj. na ministerstvu spravedlnosti. A to je ten zásadní rozdíl, pane ministře, který vám unikl…

Projednání amnestijního rozhodnutí ve vládě je ústavněobligatorní, dnes jsme konfrontováni s absencí řádné konzultace i jen na úrovni politicko-odborné, tj. na ministerstvu spravedlnosti

 

Zdroj: Lidové noviny, 22.1.2013, str. 11-Názory.