Lidové noviny: Migranti zasáhnou i do ústavy

Většinu nového osazenstva Ústavního soudu tvoří spíše teoretici než praktici a tak trochu papíroví soudci, říká Vlasta Formánková, která Brno po deseti letech právě opustila. Odešla s čistým stolem, nezůstala po ní totiž jediná nedodělaná kauza.

LN Nemrzí vás, že jste nedostala nabídku opakovat mandát?

Je to záležitost několika rovin. Iracionálním chtěním – protože se mi v Brně líbilo a navázala jsem tu skvělé vztahy–možná ano. Ale racionálně je správné to, co říká bývalá místopředsedkyně soudu Eliška Wagnerová: Mandát se nemá opakovat. Pokud máte hlasovat podle svého vědomí a svědomí, nemáte mít za sebou vypočítavost, kalkul a snahu zalíbit se, kdybyste ještě mohl. To je velmi nesoudcovské, neprofesionální a soudce Ústavního soudu takovýto způsob uvažování degraduje. Proto byměl být mandát neopakovatelný. Samozřejmě až na výjimky kvůli kontinuitě. Jsme ale snad jedinou zemí, která kapacitu ústavních soudců a to všechno, co se naučili, odhazuje. Emeritní ústavní soudci nemají žádnou rentu, nejsou povoláváni k hodnocení věcí. Mohli by přitom působit na řadě míst i v obecné justici jako poradci. Někteří by měli mít právo obsazovat místa u Nejvyššího soudu. Deset let se totiž díváte na justici sice zvenku, ale velmi zblízka. Je mi líto, že se tyto zkušenosti odhodí, nastoupí jiní lidé a za deset let se to zase opakuje. Nemyslím, že by Česká republika na to měla takovou kapacitu.

LN Pozorovala jste generační obměnu Ústavního soudu. V čem je současné plénum jiné?

K Ústavnímu soudu přicházejí nové osobnosti, s jinými návyky, s jinou schopností komunikovat a argumentovat. Projevuje se tu převaha lidí, kteří působili nebo působí v akademické sféře a já obdivuji teoretický rozsah jejich vědomostí. Opravdový soudce by však měl projít jednací síní a sdílet osudy lidí. Nebo spíše účastníků, nemusí to být jen fyzické osoby. Jsou to tak trochu papíroví soudci, ale neodsuzuji je tím. Vycházejí ze spisu a jsou to spíše teoretici než praktici. Pléduji ale za to, aby po mně i doktoru Kůrkovi, jemuž mandát končí v prosinci, přišli lidé ze soudní praxe, ideálně z oblasti soukromého práva – i kvůli jeho nedávné rekodifikaci. Z této oblasti je ostatně také drtivá většina ústavních stížností.

LN Čím se liší „papírový soudce“, jak vy říkáte, a praktik?

Pravý soudce by měl projít soustavou. Měl by začít u prvního stupně, poté se dostat k soudu odvolacímu a někteří k Nejvyššímu soudu. Tito lidé mají zkušenost ze všech typů soudů a znají pak dokonale jak justiční prostředí, tak i prostředí jednací síně. Znají osudy lidí a chápou, že jen některé věci jsou možné, reálné či zakázané. Jsou více spojeni s realitou i se životem.

LN Jak současné složení ovlivní rozhodování „třetího“ Ústavního soudu?

Nyní je na politické scéně relativně klid. My, soudci druhé dekády, jsme se ocitli v politicky vyhrocenějším období. Současný prezident má Ústavní soud rád. Jeho předchůdce Václav Klaus míval k jeho rozhodování výhrady, tyto přestřelky už dnes neprobíhají. Třetí plénum však bude postaveno do složité situace vzhledem k mezinárodnímu dění, zastihuje nás totiž jen málo připravené. Soud třetí dekády tak musí chránit jak bezpečí, tak soukromí občanů. Bude to těžký úkol.

LN Půjde o otázky související s migrací a udělováním azylu?

Ano, když se podíváme, jak se svět mění a roste počet teroristických útoků, jak se zeměkoule neustále zmenšuje a všechno je na dosah a za našimi hranicemi, měli bychom si přestat namlouvat, že nás se to netýká. Musíme být připraveni umět zachovat naše základní práva a svobody. Pokud bychom je omezovali, tak proporčně a v míře nezbytně nutné ve prospěch jiných práv a svobod. Právo na bezpečí je bezesporu důležitým právem. Tohle bude úkol pro třetí dekádu soudců, správně vyvážit roli jednotlivce a státu a toho, kam stát může zasáhnout.

LN Předseda soudu Pavel Rychetský mluví také o tom, že třetí plénum bude muset vymezit jasný vztah českého práva k právu evropskému. Souhlasíte?

Už druhá dekáda tak trochu některými nálezy vykolíkovala hřiště. Zdá se však, že se třetí dekáda hodlá více obracet k evropskému soudu. Uvažuje se o pokládání předběžných otázek, druhá dekáda byla v tomto ohledu zdrženlivější.

LN Měl by Ústavní soud někdy předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU?

Neumím si představit, čeho by se to mělo týkat. Ústavní soud by si měl poradit sám, pokud je ochráncem ústavnosti na daném území. Ptát by se měly obecné soudy.

LN Odkloní se třetí plénum od některých dosavadních názorů? Podobně jako se to už víceméně stalo u regulačních poplatků ve zdravotnictví?

Vždy když někam přijdou noví lidé, mají v sobě určité nadšení a entuziasmus a zvenku vidí něco jinak než ti lidé vevnitř. Chce se něco měnit. Slovo změna je obecně v České republice slovem velmi populárním, i když za tím slovem nemusí být žádný obsah. Většinou to tak i bývá. V lidech ale slovo změna zřejmě vyvolává velmi libé a příjemné pocity. Ti, kteří o změně mluví a kteří ji provádějí, se pak možná někdy diví, co všechno napáchali. Justice i judikatura obecně potřebuje ukotvení, klid a změna za změnou je velmi nežádoucí. Nicméně každý má svoji představu, takže si myslím, že při současném složení Ústavního soudu bude ke změnám docházet častěji. Druhá dekáda se snažila navazovat na dekádu první a velmi její odkaz respektovala. Bude-li tomu tak v třetí dekádě, to nevím.

LN Jeden z vašich posledních nálezů se týkal toho, zda má notářka vydat, či nevydat závěť policii. Notářku, jež to neudělala, jste podpořila. Směřuje k vaší životní filozofii, že stát má sahat do soukromí co nejméně?

Ano, ale nesmí se také bránit účelu trestního řízení. A tyto dvě hodnoty je třeba poměřit, kterou je možné ve prospěch druhé omezit a jak moc. Abyste ty obě hodnoty ještě zachoval, abyste je nezmrzačil. V obecné justici tak trochu intuitivně, u Ústavního soudu sofistikovaněji.

LN Jaké ze svých nálezů považujete vy sama za nejdůležitější?

Soudím celý život a každá kauza pro mě byla stejně důležitá, protože byla důležitá pro toho kterého účastníka. Nemůžete spoléhat na to, že podá opravný prostředek nebo se bude domáhat práva u vyššího soudu. To ve mně zůstalo. Považuji tak za důležité i všechny své případy u Ústavního soudu. Zmínila bych ale například kauzu týkající se neziskových nemocnic, která proběhla hned v prvním roce mého mandátu. Nicméně to nebyl jediný zajímavý nález. Od roku 2006 probíhaly ekonomické reformy, o kterých jsme také rozhodovali. Šlo třeba také o kauzu týkající se Ústavu pro studium totalitních režimů, ale rovněž o případy spojené s Lisabonskou smlouvou a naším vztahem k Evropě.

LN Soudě dle vzpomínek Pavla Rychetského to vypadá, že v dobách nálezů o Ústavu pro studium totalitních režimů a regulačních poplatků nebyla u Ústavního soudu moc dobrá atmosféra. Soudci se totiž rozdělili na dvě skupiny. Byly to těžké časy?

Nesdílím pohled doktora Rychetského. Jsem mladší, přistupovala jsem k tomu bez vazeb jeho generace a hlasovala jsem s tou těsnou většinou, která ÚSTR podpořila. Někteří kolegové možná vnímali tuto kauzu trochu osobně, z mého pohledu to tak ale nebylo. Neměla jsem tedy problém s nimi dál komunikovat. Všech čtrnáct soudců byli lidé, kterých jsem si odborně, ale také lidsky vážila, a to bez rozdílu. Tak dramaticky bych to tedy neviděla. Bylo to podobné jako v jiných kauzách, kde se tvoří těsná většina. Lišili jsme se názorově, ale neměli jsme problém spolu zajít na večeři nebo do kina. Třeba ne hned ten den, ale domluvit se. Byli jsme k sobě velmi kolegiální a velmi jsme se navzájem respektovali.

LN Je to pro Ústavní soud atypické, nebo to takto funguje i na jiných soudech?

Bylo to jedinečné i ve srovnání s první dekádou Ústavního soudu, která byla alespoň podle vzpomínek pamětníků více atomizována. Ale prezidentu Klausovi se podařil z mého pohledu optimální mix praktiků a teoretiků a každý jsme do mozaiky vždy něčím přispívali. Myslím, že tady nebyl nikdo, kdo by měl pocit, že je zbytečný, že nezvládá svoji agendu. Každý názor, i když třeba nakonec nezískal podporu, byl akceptovatelný. Je totiž potřeba, aby názorů zaznívalo hodně a z nich se pak vytvořil po hlasování ten většinový. Mezi námi byly postavy výraznější a méně výrazné, ale tak je to v každém kolektivu. Vždy jsem ale měla pocit, že každý hraje tu roli, kterou chce hrát. Jiná mu není vnucována a on je s tou svou rolí – protože si ji vybral – spokojen. Lídry byli především oba místopředsedové, doktorka Wagnerová a profesor Holländer. A jim sekundovaly další výrazné postavy, ať už svými souhlasnými, nebo oponentními názory.

– LN Podporujete samosprávu justice. Jaký ale máte názor na poslední dění kolem ní?

Myslím si, že je dobře, že se práce na Nejvyšší radě soudnictví pozastavily. V justici mezi soudci – vyjma Soudcovské unie – vůbec neprobíhá vnitřní diskuse o představách a požadavcích a řešení vnitřní nezávislosti soudců. My jsme službou pro lidi, sloužíme spravedlnosti a od toho musíme začít. Nemá to být nic nabubřelého, je to náš prostý úkol, ale velmi těžký. I my sami bychom se tak měli zamýšlet nad tím, jak tuto službu co možná nejlépe provádět. Nelíbí se mi, že by to vznikalo u zeleného stolu kdesi v Brně. Vždyť jsou soudy také v severních Čechách, v Chebu nebo na severní Moravě. Nemohou to být jen nejvyšší soudy ve spolupráci se spolkem, které si to zařídí. Bez diskuse uvnitř justice by žádná nejvyšší rada vytvářena být neměla. Právě u okresních a krajských soudů je totiž těžiště práce.

– LN Co vás nyní čeká?

Vracím se k plzeňskému krajskému soudu. Jsem velká patriotka a Plzeň je teď městem kultury, které se rozvíjí všemi směry. Do toho patricijského města na soutoku čtyř řek se vlastně těším.

Vlasta Formánková * Emeritní soudkyně Ústavního soudu, v současnosti soudkyně Krajského soudu v Plzni. * K Ústavnímu soudu ji v srpnu 2005 jmenoval Václav Klaus. Desetiletý mandát jí vypršel letos. * U soudu například podpořila existenci regulačních poplatků ve zdravotnictví či vznik Ústavu pro studium totalitních režimů. * Stála u založení plzeňské právnické fakulty, kde rovněž působí. Dříve byla předsedkyní Okresního soudu Plzeň-město.