Lidové noviny: Misogynní metropole

V Brně se dějí i zajímavější věci než protesty „slušných lidí“ proti jedné divadelní hře. Například projekt „I žárovka má sochu“, který v rámci festivalu Meeting Brno upozornil na to, že v moravské metropoli chybí pomníky a sochy žen. Jedenáct aktivních žen, od senátorky Elišky Wagnerové až třeba po ředitelku Muzea romské kultury Janu Horváthovou, v krátkých šotech prezentuje jedenáct významných žen spjatých s Brnem, které by si pomník zasloužily.
V Brně má prý dnes pomník jen jediná konkrétní žena, studentka Marie Kudeříková, popravená nacisty v roce 1943 za činnost v odboji. Praha je o něco méně mizogynní, i když ani v hlavním městě to není s pomníky žen žádná sláva: spočítáme je na prstech. Karlovo náměstí zdobí Karolina Světlá (od Gustava Zouly) a Eliška Krásnohorská (od Karly Vobišové-Žákové) a na Žofíně najdeme Boženu Němcovou (od Karla Pokorného). Nesmrtelnosti v podobě sochy se v Praze dočkaly i dvě herečky: pomník Hany Kvapilové (od Jana Štursy), který zároveň ukrývá její urnu, stojí v Kinského zahradě, Otýlii Sklenářovou-Malou zase zvěčnil Ladislav Šaloun v Čelakovského sadech. A když k tomu připočteme tři pomníky Miladě Horákové (čtvrtý se buduje), jsme pomalu u konce. Ještě je tu socha novinářky Jožky Jabůrkové, umučené v Ravensbrücku, stojící původně v Košířích, ale pro nevhodný kádrový profil odsunutá po roce 1989 nejprve do depozitáře a pak na Olšany. Pomineme-li světice Anežku a Ludmilu, pak všechny ostatní sochy žen v Praze ztělesňují nikoli konkrétní historické postavy, ale ženskou krásu.
Ze všech těch brněnských žen, které by si zasloužily pomník, je mi nejbližší Zdenka Wiedermannová-Motyčková (1868–1915). Tato zakladatelka Jednoty učitelek moravských (1902), Dívčí akademie v Brně (1904), vydavatelka a redaktorka Ženské revue (1905) patřila od konce předminulého století k předním bojovnicím za ženská práva. Byla to žena nevšedně moderní: v roce 1898 podnikla cestu z Moravského Krumlova do Přerova na sjezd Ústředního spolku jednot učitelských na kole, což by i dnes byl mimořádný sportovní výkon. Na sjezdu pak šokovala své kolegy požadavkem rovnoprávnosti učitelek s jejich mužskými kolegy. Odpovědí jí byl bouřlivý výsměch, zvláště starší učitelé se prý smáli jako nepříčetní. Nešlo jen o platovou rovnost, ale hlavně o nucený celibát učitelek, který byl zrušen až v roce 1919.
Přestože Zdenka Wiedermannová-Motyčková byla v kontaktu s předními osobnostmi své doby, Masarykem, Macharem, Úlehlou, Drtinou apod., nemá dnes v Brně nejen pomník či pamětní desku, ale ani vlastní heslo ve Wikipedii. To nemá ani její starší sestra Ludmila Konečná (1862–1935), neméně významná představitelka brněnského ženského hnutí a manželka senátora Aloise Konečného. Možná by Zdenka a Ludmila mohly dostat pomník společný, třeba na Konečného náměstí.