Lidové noviny: Senátory už ústava moc nezajímá

Přehlídka silných kandidátů v Praze 6 je výjimkou, na venkově bodují lékaři a starostové, říká ústavní expert Jan Kysela.

Za týden se kromě krajských zastupitelstev obmění i třetina Senátu. Do horní komory parlamentu zřejmě opět přijdou zejména lékaři a úspěšní starostové. Ty ale příliš nezajímají témata, ve kterých je Senát silný, tedy ústavní otázky, mezinárodní politika nebo evropská agenda, říká Jan Kysela, dlouholetý tajemník senátní komise pro ústavu a parlamentní procedury.

– LN Blíží se senátní volby, které mají tradičně nízkou účast. Jak byste občany nalákal, aby k nim šli?

Demokracie je unikátní v tom, že ti, kteří vládnou, se těch, kterým vládnou, ptají na to, jak podle nich vládnou. Může-li tedy občan ovlivňovat svůj osud chozením k volbám, tak by to spíše měl dělat než nikoliv. Nejde ale jen o senátní volby. Když si vezmete, jaká pozornost byla věnovaná přímé volbě prezidenta a že volební účast byla nakonec kolem šedesáti procent, tak je to unikátní, protože zhruba čtvrtina těch, kdo o přímou volbu údajně tolik stáli, k ní vůbec nepřišla. Snad nejcitelnější dopad na životy lidí mají volby do obecních zastupitelstev, a přesto účast v nich nepřekračuje padesát procent. Obecně se dá říct, že čím menší význam lidé přisuzují instituci, do které se volby konají, tím méně se jich účastní. Nejvíce patrné je to u voleb do Evropského parlamentu.

– LN Je oprávněný pocit, že dění v Senátu životy Čechů bezprostředně neovlivňuje?

Senát má důležitou roli v ústavním systému, ale z hlediska přímého dopadu na životy Čechů logicky není institucí nejsilnější. Senátní volby jsou takzvanými volbami druhého řádu, nejde v nich o sestavení vlády ani o rozpočet. Navíc je zde specifické, že část občanů Senát nemá v lásce a nevolí do něj ani tehdy, když se souběžně konají volby obecní či krajské, v nichž svůj hlas odevzdají. A hovoří se také o voličské únavě, což je pro mě zvláštní, ale pro někoho je asi obtížné dojít jednou do roka k volební urně… Je to zkrátka škoda a prohra pro toho, kdo volit nechodí, protože nechává ležet to, co mu demokracie nabízí – podíl na kolektivním sebeurčení. Vsenátních volbách má navíc výjimečnou možnost volit reprezentanta svého obvodu přímo.

– LN Hlavní úlohou Senátu je dočišťovat legislativu a podílet se na ústavních změnách. Dají se v poslední době ukázat příklady, kdy horní komora sehrála dobře svou roli?

To asi nejsem schopen říci. Obecně tu jde o šanci na druhé zvážení zákona, v čase posunutou reflexi. Může se objevit chyba, nedomyšlenost anebo se věci jeví jinak odlišné politické reprezentaci. Faktem je, že existuje za ta léta několik set případů úspěšných zásahů do podoby zákonů, ať už v podobě přijatých pozměňovacích návrhů, nebo zákonodárných iniciativ Senátu, sem tam není nějaký zákon přijat kvůli senátnímu zamítnutí. Nikdo ale asi není schopen změřit, v jaké míře se v legislativním procesu zohledňuje hlas Senátu neformálně. V některých sněmovních rozpravách z minulosti najdeme tvrzení, že některý pozměňovací návrh by neměl být přijat, protože by mohl mít problémy v Senátu. Některé legislativní návrhy také bývají připravovány na společných platformách poslanců a senátorů. Trochu se do toho promítá i vztah k vládě, respektive vztah mezi politickými většinami v obou komorách. Senát zafungoval pozitivně po rozpuštění Poslanecké sněmovny v roce 2013, kdy přijal několik zákonných opatření. To byla pravomoc, která se dlouho považovala za mrtvou. Co se týče podílu na ústavních změnách, tam je evidentní, že se postupem času se Senátem cosi stalo. Původně byl aktérem klíčovým a mělo se za to, že nemá smysl vést debatu o změnách ústavy bez senátorů, ostatně tyto debaty se obvykle vedly na senátní půdě. Toto výsadní postavení Senát ztratil.

– LN Ukázalo se to na přímé volbě prezidenta?

Nepochybně ano. Na oficiální úrovni žádné konzultace se senátory neprobíhaly a zdá se mi, že ani na úrovni vnitrostranické. Návrh navíc obsahoval až „facku“ Senátu, jenž přišel o monopol v podání ústavní žaloby na prezidenta republiky. Bylo jasné, že s přímou volbou Senát přijde o pravomoc volit prezidenta, ale ztráta možnosti iniciovat „impeachment“ bez souhlasu Poslanecké sněmovny z této ústavní změny neplynula.

– LN Je ústup z ústavní agendy dán tím, že noví senátoři mají stále menší zájem o tuto problematiku?

Asi se to dá říci, ale jen za předpokladu, že tam není kritický osten. Soustavně kutat na ústavě je nezdravé, protože tím podrýváte její legitimitu. Je namístě být si vědom silných a slabých stránek a mít připravené koncepční změny, ale chrlit nové a nové novely ústavy smysluplné není. V dobách opoziční smlouvy byla uvnitř Senátu poptávka vytvořit koncepční novelu ústavy, která by posílila postavení horní komory a zároveň byla protiváhou snahám ČSSD a ODS o změnu ústavy v jejich prospěch. Tehdy se všechno takříkajíc potkalo a výsledek byl pozitivní. Konaly se semináře, senátoři diskutovali. Od té doby se ale bohužel snížila jejich informovanost o ústavních problémech a spolu s tím i schopnost a chuť udávat agendu v této oblasti.

– LN Je to i změnou profesního složení Senátu, kdy v čase stále přibývá lékařů a starostů?

To je pravda. Od počátku mělo mnoho senátorů také mandáty v komunální politice, ale nebyli to nutně starostové či později hejtmani. Souběh mandátů ale nemusí vadit, například Petr Pithart v roce 1999 řekl, že starostové jsou jako štiky v rybníce, propojují centrální a komunální politiku. Ale jde o míru a zejména přístup. Záleží na tom, zda to berou jako obohacení výkonu celostátního mandátu díky své zkušenosti, že vědí, jak zákony dopadají na lidi. To je žádoucí, na rozdíl od případu, kdy senátní mandát chápete jen jako další způsob, jak efektivně vykonávat funkci starosty. To je klasické dilema známé od 18. století, k čemu slouží parlamentní mandát. Reprezentuji celý národ, nebo jen voliče ve svém obvodu? Zobecnit to proto úplně nejde, musíte sledovat práci konkrétního senátora. Obecně ale je problém, když máte silné kompetence v oblastech, kde nemáte lidi, které by to zajímalo. A naopak máte lidi, které zajímají věci, kde je Senát komorou slabší.

– LN V čem je Senát nejsilnější?

Hlavně jde o ústavní otázky, mezinárodní politiku a evropskou agendu. Tam všude se bez Senátu vůbec nehnete z místa. Ale jak si opatříte lidi, které to zajímá a kteří to budou dělat dobře? V roce 1996 byli v Senátu bývalí ministři, velvyslanci, profesoři, odboroví předáci, zatímco dnes systém generuje typicky lékaře a komunální politiky, jejichž zájem však rozhodně nebývá v těchto oblastech.

– LN Může to fungovat i tak?

Malým zázrakem je výtečné fungování evropské agendy. Tam Senát podává unikátní výkony a dlouhodobě patří mezi tři nejaktivnější parlamentní komory v celé Evropské unii. A to navzdory tomu, že je to na okraji zájmu, nekouká z toho voličská přízeň a málokterý senátor se tím před příchodem do politiky zabýval. Vždy se ale našel schopný předseda – nyní je to Václav Hampl, bývalý rektor Univerzity Karlovy – a skupina senátorů, která byla ochotna se scházet častěji než jiné výbory a diskutovat nad tématy, která jsou zdánlivě velmi odtažitá. Nic neměníte viditelně, složitě komunikujete s českou vládou a Evropskou komisí o připravovaných regulacích EU, ale je to práce, která má hluboký smysl.

– LN Dá se říci, že obecně ubývá senátorů se zaměřením na ta témata, kde je Senát nejsilnější?

V každých volbách vyhraje nějaká celostátně známá osobnost, kterou měli primárně před očima lidé, kteří v roce 1992 prosazovali Senát do ústavy. Vždy jsou to ale jen jednotlivci. Nemusí to ale vadit, spoustu věcí se totiž můžete naučit, pokud chcete. Měl jsem zkušenost s lidoveckým senátorem Pavlem Janatou, který tu byl v letech 2000–2006. Byl to inženýr, s právem přicházel do styku v zásadě jen jako komunální politik, ale v ústavně-právním výboru dostal na starost agendu trestního práva. A ač neprávník, během šesti let se stal autoritou v oblasti trestního práva, a to nejen v Senátu, ale i ve sněmovně na společných jednáních nad novelami. Podobný byl i Jiří Stodůlka, také inženýr, který si vybudoval velmi silnou pozici v ústavněprávní agendě.

– LN Letos se sešlo několik výrazných osobností v senátním obvodu Prahy 6. Kandiduje tam filozof Václav Bělohradský, disident František „Čuňas“ Stárek, známý ředitel gymnázia Jiří Růžička, baletní mistr Vlastimil Harapes nebo Aleš Hušák, bývalé šéf Sazky. Na co to ukazuje?

Takhle si volby do Senátu asi jeho tvůrci představovali. Je to ale možné realizovat jen ve velkých městech, kde v menší míře záleží na tom, odkud jste. Na venkově totiž lidé daleko více vnímají, nakolik je kandidát „jejich“ a chápe jejich problémy. Je tam velká obezřetnost proti kandidátům dosazených centrálním vedením, v Itálii se jim říká parašutisté. Je tedy logické, že tam vyhrávají úspěšní starostové, a kdokoli má na venkově před jménem MUDr., jeho šance na postup do druhého kola se rapidně zvyšuje. (smích) Ve velkých městech na tom ale záleží méně, lidé totiž mají větší identifikaci s celostátní politikou v Praze, která je centrem republiky, než na Zlínsku, odkud je to do hlavního města daleko. Na té Praze 6 je škoda, že se tolik zajímavých kandidátů střetne v jednom obvodu, když z hlediska profilu Senátu by si tu zasloužilo zasednout přinejmenším několik z nich.

– LN Když jste zmiňoval úspěšné komunální politiky, jaká je pro ně zkušenost s příchodem do Senátu? Neberou to trochu jako post, ze kterého nemohou nic ovlivnit, a proto jsou pasivní?

To je hodně individuální. Evidentně je ale skupina lidí, kteří mají pocit, že senátní mandát není to, co si mysleli, protože vše tu trvá dlouho. Najednou nejsou v pozici starosty, který v obci může rychle věci dát do pohybu, ale je jen jedním z 81 členů horní komory, která je slabší součástí zákonodárného sboru. A také se to mění s časem. Po roce 1996 v Senátu panovala zvláštní zakladatelská atmosféra spojená s určitým étosem a patosem, které pěstovali třeba Jaroslava Moserová nebo Petr Pithart. Zároveň tu byl pocit jakéhosi ohrožení, kdy si Senát musel vybojovat své místo v ústavním systému. Vždyť ještě krátce před prvními volbami v roce 1996 se projednávaly dva návrhy na zrušení Senátu. Tato atmosféra vedla k tomu, že zde lidé trávili daleko více času, mluvili spolu a místo aby se bili na stranické bázi, tak se semkli. Tato identita začala mizet spolu s pocitem ohrožení a také s proměňováním senátorského sboru. Postupně ubývalo lidí z roku 1996, kteří tehdy plni pokory a úžasu vstupovali do barokních paláců, a naopak přibývalo politických profesionálů, na které to prostředí nijak zvlášť nepůsobilo. Senát se zkrátka normalizoval.

– LN Do Senátu často kandidují silné osobnosti, za poslední roky byli úspěšní například Eliška Wagnerová, Václav Láska, Libor Michálek nebo Ivo Valenta. Může něco jednotlivý senátor bez vazby na silnou stranu ovlivnit?

Stojí ho to více úsilí, ale vyloučeno to není. Bývalo to snazší do doby, než se v roce 2004 zformovaly velké stranické bloky a nejprve ODS a poté ČSSD získaly v horní komoře většinu. V tu dobu se hodně snížila pravděpodobnost, že jedna výrazná osobnost svou řečí nebo autoritou zlomí pravicový nebo levicový většinový monolit. Dnes už ale opět žádná ze stran v Senátu většinu nemá, takže prostor pro jednotlivé osobnosti se otevírá. Ale člověk musí chtít, snažit se a intenzivně diskutovat s ostatními.

 

Zdroj: lidovky.cz, 1.10. 2016