Lidové noviny: Žena, kterou nenávidí muži

Cesta Elišky Wagnerové ze zubní laboratoře na justiční vrchol

Mirek Topolánek ji nesnášel. Jaroslav Bureš chtěl překazit její jmenování. Miroslav Kalousek o jednom jejím nálezu prohlásil, že „Ústavní soud snad zešílel“. Petr Nečas její odchod označil za svátek demokracie. Tak se konečně dočkali: nejobdivovanější i nejnenáviděnější ústavní soudkyně tento týden skončila.

Jeden zatím nezveřejněný příběh je výmluvný. Na podzim 2002 uvažoval těžce nemocný předseda „prvního“ Ústavního soudu Zdeněk Kessler, muž s úctyhodnou minulostí politického vězně, o rezignaci. Dokonce už s prezidentovou emisarkou dojednával termín -mělo se tak stát poté, co dostane státní vyznamenání na Den republiky. Ale starého muže nakonec přemluvil jiný, dodnes činný ústavní soudce: Musíš zůstat, jinak Václav Havel jmenuje předsedkyní Elišku Wagnerovou. Kessler, který ze zdravotních důvodů už vůbec na soud nedocházel, proto rezignoval až deset dní poté, co Havel opustil úřad.
Tak silně ji mnozí nesnášeli – tehdy. Její budoucí životopisec bude mít zajímavou práci: vyjasnit dráhu, na jejímž konci je dnes obecně respektovaná největší osobnost „druhého“ Ústavního soudu.

Havlova kandidátka

Když prezident Havel oznámil na počátku roku 2002 její nominaci na Ústavní soud, politici ČSSD a ODS (obě strany měly tehdy uzavřený mocenský pakt) začali hlasitě protestovat. Jako první ministr spravedlnosti Jaroslav Bureš, sám bývalý soudce: „Myslím si, že kandidátem by měla být vynikající soudcovská osobnost, jež je nezpochybnitelným odborníkem. Tyto kvality ale podle mého názoru paní Wagnerová neprokázala.“ Ivan Langer z ODS prohlásil, že návrh bez konzultace s vládou by byl možný leda v monarchii. Tehdejší vicepremiér Pavel Rychetský si ještě přisadil: „To by nebylo možné ani v monarchii. Já si nedovedu představit moderní monarchii, kde by se tak zásadní rozhodnutí dozvídali nejvyšší ústavní činitelé ze zpráv ČTK.“
Korunoval to Miroslav Beneš z ODS, podle něhož prezident zavádí „diktátorské praktiky“. Ironií osudu byl jediným politikem mocenského dvojbloku, který se Havlova postupu veřejně zastal, poslanec Zdeněk Koudelka, který je dnes navržen jako nástupce Wagnerové. Připomněl, že prezident postupoval přesně podle ústavy – v této věci nemá co jednat s vládou, ale se Senátem.

V Senátu měly silné slovo malé středopravé strany, které s kandidátkou sympatizovaly; Wagnerová byla v 90. letech právní expertkou jedné z nich – ODA. Slyšení ve výborech ale bylo neobyčejně osobní a důkladné. V dochovaném zápise z jednání senátního výboru pro lidská práva stojí, že předseda František Mezihorák z ČSSD ji kupříkladu žádal o vysvětlení jejího kanadského exilu, „kdy byla lecčíms“ – živila se i jako zubní laborantka nebo servírka. „Odpověděla jsem, že jsem se zamilovala, provdala do Kanady a snažila se přispět k rodinnému rozpočtu, jak jen to v počátcích šlo. Senátorky po té odpovědi celkem roztály, ale i tak hlasování o mně dopadlo v tomto výboru nerozhodně,“ vzpomínala později Eliška Wagnerová.
Při hlasování Senátu 14. března 2002 ji přijel osobně podpořit sám Václav Havel. V apelu na členy horní komory označil kandidátku za příklad právničky, která „nezdeformována pobytem ve vyšších strukturách staré justice“ ztělesňuje přirozenoprávní pojetí. Prezident ho vyložil takto: „Už nikdy nesmí zákon sloužit zločinu či ho chránit jen proto, že je málo odvahy pohlédnout do tváře jeho nedobrému úmyslu, nedobrému znění či nedobrým důsledkům. Už nikdy se nesmí zbabělost či rezignace odívat do vznešeného roucha slepé úcty k zákonu. Rutinu, mechaničnost a strojový výkon práva by měl nahradit lidský rozmysl, který právo vnímá jako jeden z nedokonalých instrumentů ochrany důstojného lidského bytí a slušného společenského soužití.“ Apel zapůsobil, v tajném hlasování dostala 40 ze 72 hlasů.

Emigrantka Eliška Wagnerová pochází z Kladna, kde vystudovala i střední hutní průmyslovku. Na práva se dostala v 21 letech, na sklonku pražského jara v roce 1969. Advokátka Dagmar Burešová (pozdější porevoluční ministryně spravedlnosti), která tehdy zastupovala matku Jana Palacha, si ji z té doby vybavuje jako „mladičkou studentku právnické fakulty, která mi už tehdy imponovala svým zaujetím pro právo, svou schopností sama se o sebe postarat – a hlavně svým charakterem“. Sama Eliška Wagnerová na rychle normalizovanou fakultu nevzpomínala nikdy s žádným velkým nadšením; snažila se spíš co nejrychleji získat diplom.

Od poloviny 70. let pracovala jako advokátka – až do své emigrace. V roce 1982 se jí podařilo dostat do západního Německa.
V rozhovorech o tom mluvila vlastně málo a spíš nerada. „Nechci si pěstovat image emigrantky,“ vysvětlovala Luďku Navarovi v červenci 2002 v rozhovoru pro MF DNES. „Ne že bych se za to styděla, to vůbec ne, ale z druhé strany nechci vypadat, že si na tom stavím kariéru. (…) Pokud jsem na to dotazována v novinách nebo v různých rozhlasových relacích, vždycky jsem se snažila nějak zcivilnit, zlidštit jak své rozhodnutí emigrovat, tak svou práci v zahraničí. Celý ten zážitek emigrace je ovšem civilními slovy nesdělitelný. To jsou náměty na existenciální romány.“

Přispívala do Rádia Svobodná Evropa a pracovala v táboře pro uprchlíky.
Těsně před pádem komunismu se přestěhovala do Kanady za svým nynějším mužem, známým exilovým novinářem Arnoštem Wagnerem. Vliv obou zemí na její pozdější práci soudkyně je obecně známý a dobře patrný. Eliška Wagnerová postupně propracovávala koncept lidské důstojnosti, která je základním principem německé ústavy (článek 1: „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Respektovat a chránit ji je povinností veškeré státní moci.“). A v Kanadě, kde prodělala dvě operace za sebou, se pro ni tamní zdravotnictví stalo ideálem, jímž poměřovala české poměry: „Kanada nemá vůbec žádné poplatky,“ vzpomínala. „Pacient například může jet do nemocnice taxíkem a proplatí mu to pojišťovna.“

Obojí se propojilo o mnoho let později, když v roce 2008 vášnivě nesouhlasila s těsnou většinou ústavních soudců, kteří potvrdili třicetikorunové poplatky ve zdravotnictví: „Poplatky jsou útok na lidskou důstojnost, že už si větší neumím představit. Dokonce útok na život.“

Mluvit nahlas

Eliška Wagnerová po návratu do vlasti začala psát do Lidových novin, přičemž čtivě a živě popularizovala západní témata: Špinavé peníze a nehotový zákon (LN 26. ledna 1994), Potírání korupce a princip proporcionality (LN 14. dubna 1994). Na Ústavním soudu jí nabídli místo asistentky.
V roce 1996 ji jmenoval prezident Havel na Nejvyšší soud. Tehdejší premiér Václav Klaus váhal s kontrasignací – „všiml si vmém životopisu, že jsem byla emigrantkou, a také si všiml zmínky o mém ročním působení v zubní laboratoři“ -, ale předseda soudu Otakar Motejl ho přesvědčil.
Ani jako soudkyně nejvyšší instance nepřestala psát do novin, a to s otevřeností neobvyklou i na dnešní dobu, natož 90. léta. Například označila za „mocenskou aroganci“, když Vrchní soud v Praze zastavil stíhání Miloše Jakeše a Jozefa Lenárta za pomoc sovětským okupantům – v rozporu se závazným výkladem Ústavního soudu označil čin za promlčený.
„Obávám se, že ta část předmětného usnesení vypovídá o právní kultuře svých tvůrců,“ napsala o vrchních soudcích, „jakkoli si samozřejmě uvědomuji, že rozhodovali v rámci nezpochybnitelné a mnou nikdy nezpochybňované soudcovské nezávislosti. Dodávám, že k problému se vyjadřuji jako soudce, kterému dle rozvrhu práce na Nejvyšším soudu kauza, o které se mluví, nemůže být předložena k rozhodování, tj. nemohu v ní být zákonným soudcem, který může promluvit až svým případným rozhodnutím.“ (Arogance vrchního soudu a kompetence Ústavního soudu, LN 16. října 1997)

Její ochota mluvit nahlas jí později mnohokrát způsobila problémy. Nejzávažnější důsledek to mělo v létě 2003, kdy ji dočasný předseda Ústavního soudu Miloš Holeček vyzval k rezignaci. V této trapné a dnes už pozapomenuté aféře šlo o to, zda se Wagnerová „zachovala nečestně“, když se už jako ústavní soudkyně podílela na přezkumu zákona o soudech a soudcích, který před nástupem do funkce hlasitě kritizovala. Šlo by o banalitu (samotná kritika ještě nezakládá podjatost, navíc celá záležitost byla v té době už víc než rok a půl stará), Holeček ale naneštěstí neprobral věc ani s Wagnerovou, ani s ostatními soudci, nýbrž poslal dopis prezidentovi a šéfům obou komor parlamentu. V té době mu přitom končil desetiletý mandát a nový prezident Václav Klaus vybíral příští složení soudu…
Miloš Holeček to vysvětloval tím, že dřív to nešlo. Reagoval prý na to, že mu v pražské redakci BBC pustil moderátor rok a půl staré rozhlasové interview, kde Wagnerová říká: „Já sama sebe prohlásím podjatou ve vztahu k tomu zákonu právě proto, že jsem se k té věci už jednoznačně vyjadřovala (…) Jsem podjatá a vím to.“ Událost značně pošramotila vztahy mezi ústavními soudci. Končící profesoři Klokočka a Čermák sepsali ostré stanovisko, kde Holečkovi připomněli, že Wagnerová své výroky přiznala, ale že je plénum nepovažovalo za důvod podjatosti.

Pachuť ale už zůstala – tento otevřený dopis podepsali všichni soudci až na dva, kteří se u Václava Klause ucházeli o znovujmenování, totiž Vojena Güttlera a Pavla Holländera. Oba se ho dočkali. (Při senátním slyšení Holländer řekl, že měl o jednání Wagnerové pochyby a že by ji pohnal před kárný senát, byť jen k čistě akademickému výroku; senátoři upřímnost ocenili 63 hlasy. Güttler ujišťoval, že jen nesouhlasil s „emotivní formou“; prošel těsně se 40 hlasy.)

Tři tváře

Eliška Wagnerová byla a je nejčastěji disentující soudkyní v historii Ústavního soudu. S většinou nesouhlasila 61krát (tomu se blíží jen Ivana Janů s 55 nesouhlasy, jinak Pavel Holländer jich má 33, Stanislav Balík 31 a například předseda Pavel Rychetský 16).

Sama o sobě důrazně říká, že je „v každém případě liberál“ (její hlavní vzpomínkou na život v Kanadě je „základní pocit volnosti: nasednete do auta a jedete, nikoho nepotkáte, nikdo vás neotravuje“). Když ale mluví o autonomii rodiny vůči státu nebo když důrazně připomíná vládám, že církve nejsou jen hlásání slova, ale i konání skutků, jako bychom slyšeli bytostného konzervativce. Užuž si komentátor myslí, jak ji má přečtenou, pochopenou a předvídatelnou -a pak ho zaskočí vášnivým útokem proti poplatkům u lékaře, nad jakým by uznale pokyvoval každý sociální demokrat.
V rozhovoru pro LN v dubnu 2011 řekla: „Názory se vyvíjejí, a tudíž i interpretace práv. Ještě před pěti lety bych přísahala, že autonomie vůle je svatá. Řekla bych, že není možné, aby se prohlásila za neplatnou smlouva podepsaná ze svobodné vůle. Šla bych za to na barikádu. Když ale teď vidím ty příběhy kolem rozhodčích doložek, kde se lidé dostali do hrozné situace a vzdali se práva na soud, tak to vidím jinak. Uvědomuji si, žemě realita posouvá. O to víc kladu důraz na to, že stát se nesmí k lidem chovat špatně, stát nesmí dělat chyby.“ Vsaďme se, že tomu vývoji ještě není konec. A že Eliška Wagnerová nezůstane pasivní emeritní soudkyní na penzi. Letos jí bude 64 let, to šel teprve Masaryk do exilu.

Tomáš Němeček

 

Zdroj: Němeček, T.,Lidové noviny, 24.3.2012