Lidovky.cz: Dobrý vkus, pro Zemana plus

Kateřina Šimáčková, Ludvík David a dva veteráni aneb Co čekat od druhé várky kandidátů na ústavní soudce

Půl hodiny před začátkem středeční právní konference LN se ukázalo, že v sále jsou hned dva ze tří oznámených kandidátů na ústavní soudce. Vúterý 14. května si prezident pozval na Pražský hrad justiční špičky a připravil jim dvě překvapení. Nejprve jim představil tři právníky, jež hodlá nominovat na Ústavní soud: Kateřinu Šimáčkovou z Nejvyššího správního soudu, dosavadního ústavního soudce Miloslava Výborného a Ludvíka Davida z Nejvyššího soudu. (V srpnu se však na Ústavním soudu uvolní nikoli jen tři, ale čtyři místa. Posledním z čtveřice by proto měl být předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jemuž Miloš Zeman slíbil druhý mandát.)   Když mu představitelé justice gratulovali k výběru, Miloš Zeman je překvapil vlastní úvahou. Přemýšlí i o nominaci Jana Sváčka, končícího předsedyMěstského soudu v Praze, jehož loni nominoval Václav Klaus, ale Senát ho neschválil. Zemanovi se však zdálo odmítnutí těsné, navíc mu Sváčka podle jeho slov doporučil vlivný pražský advokát Jan Kříž.

Po srpnové čtveřici se uvolní další místo mezi soudci až v listopadu. Co čekat od nynějších kandidátů? Nejsme tu jen pro střední třídu Když Kateřina Šimáčková (46) ve středu mluvila na sympoziu LN o ochraně osobnosti a médiích, jako první ji napadl případ, který vystihuje její právní uvažování – tzv. kuřimská kauza týraných dětí.   Směly televize vysílat záběry krutého týrání a ponižování? I Nejvyšší správní soud byl rozpolcen, například libertariánský soudce Karel Šimka zde hájil právo na svobodu projevu. Kateřina Šimáčková byla v přesně opačném táboře: přednost musí mít ochrana lidské důstojnosti, zvlášť u dětí.   Když byla hostem na známém blogu Jiné právo, její první článek se jmenoval Nejnespravedlivější rozsudky – a měla na mysli případy, které nikdy nepřišly k soudu, protože poškození nevěděli, jak na to.   Kateřina Šimáčková je v mnohém nová Eliška Wagnerová. Profesní dráhy a životy obou právniček mají až nápadnou podobnost – od advokacie přes asistentství na Ústavnímsoudu až po katapultování na nejvyšší instanci. (Obě mají dokonce podobně výrazné manžely coby rovnocenné partnery – to platí o exilovém novináři Arnoštu Wagnerovi i brněnském dramatikovi Jiřím Šimáčkovi.)   Minulý týden senát Kateřiny Šimáčkové vytkl ministerstvu životního prostředí, že příliš lehce udělilo výjimku pro bytovou výstavbu na pražském Jižním Městě, ačkoli zde v oblasti Milíčovské rybníky žijí kriticky ohrožení skokani skřehotaví nebo chránění ledňáčci, čolci a slepýši. Výjimka je možná, ale musí se přesvědčivě zdůvodnit veřejným zájmem na výstavbě bytů, nestačí ziskem developera. Dnešní senátorka za Stranu zelených Eliška Wagnerová by to neřekla lépe.

Na rozdíl od razantní Elišky Wagnerové je Kateřina Šimáčková mírnější. Předloni v rozhovoru pro Právo & Justici LN mluvila o dilematu mezi nejlepším právním řešením a právní jistotou: „Uvědomit si tuhle dvojí odpovědnost – empatii vůči lidem a loajalitu k právnímu systému – mi nějaký čas trvalo.“ V rozhovoru mluvila i o sklonu soudců ztotožnit se s lidmi ze střední třídy: „Proto nemusejí pocítit, že ani developer, který staví sto domů a chce je mít kvalitní, to nemá lehké. A že pro komunitu není dobře, když zkrachuje. Být Romem a bydlet v brněnském Bronxu je těžká věc. Ale být manželem Caroliny zMonaka taky.“ V levicovém Senátu by její schválení mohlo ohrozit to, že pokud jde o církevní restituce, stojí na opačné straně než ČSSD (jako advokátka zastupovala církve). Ústavní soud ale rozhodne o restitucích ještě před schvalováním. Soudce, který hodně čte Zatímco o Kateřině Šimáčkové se mluví už od podzimu, nominace Ludvíka Davida (62) je nečekaná – ale dává smysl. Ne náhodou se jeho nedávná kniha esejů jmenuje Na hranicích práva (Leges 2012).   Jsou to leckdy spíš výpisky z četby – ale z dobré četby (z autorů jako Zdeněk Kühn, Pavel Holländer, Aharon Barak nebo Richard Posner). Z knihy je patrné, že soudce Davida baví složité, zatím neřešené problémy. Ale není úplně jasné, jakou k nim volí metodu.

V zásadě vyzývá k tolerantnímu výkladu smluv a vstřícnosti vůči žalobcům. Chválí Ústavní soud za pragmatický přístup, s nímž zastavil určovací žaloby dnes už zesnulého knížete Kinského (na tento svůj nález je Pavel Rychetský zvlášť hrdý, považoval Kinského přístup za obcházení restitučního zákona). Ale stejně tak David chválí i principiální nález v kauze Melčák. Vyzdvihuje ekonomické vidění Richarda Posnera, ale o kus dál se vyznává z obdivu k vyprávěcímu stylu anglického lorda Denninga.   Tuto eklektičnost postřehli i akademičtí komentátoři. Senát Ludvíka Davida sice viděl možnost soudního přezkumu dění v občanských sdruženích a spolcích, ale nikoli už v politických stranách. Když loni Ústavní soud rozhodl, že dění uvnitř stran naopak přezkoumávat lze, s údivem v nálezu citoval Davidovo vyjádření na toto téma (ten tvrdil, že je „expanze lidských práv v současnosti spíše za zenitem“).   Možná že klíčkDavidovu rozhodování je v jeho knize na str. 136: „komplexně uvažující soudce“ má podle něj přihlížet u společenských otázek – například u potratů – k aktuálnímu mínění společnosti.   Pozor na personální korupci Miloslav Výborný (61) a Pavel Rychetský (69) se zdají jako sázky na známou jistotu. Výborný se po značně rozpačitých začátcích chytil a dnes patří mezi tři nejrychleji pracující ústavní soudce. I v procentu vyhovění se drží na průměru (kolem pěti procent), blýskl se několika nálezy na obranu svobody projevu – smetl ústavní stížnost někdejšího Zemanova poradce Miroslava Šloufa na ironickou karikaturu na titulní straně Respektu.

Pavel Rychetský dnes patří dokonce mezi čtyři ústavní soudce, kteří žadatelům vyhoví nejčastěji (7,1 %). Ale jejich druhý mandát nebude postrádat ironii. Pavel Rychetský opakovaně navrhoval – třeba předloni v rozhovoru pro Právo&Justici LN –, aby ústavní soudci nebyli jmenováni opakovaně.   Miloslav Výborný zase hlasoval pro nález Pl. ÚS 39/08, který zrušil možnost opětovného jmenování soudních funkcionářů kvůli riziku „personální korupce“ (Rychetský tehdy zaujal nesouhlasné menšinové stanovisko: podle něj takové podezření automaticky předpokládá „zlou vůli“). Možná by mohli dostat v Senátu otázku, proč u sebe změnili názor.
Možná že klíč k Davidovu rozhodování je v jeho knize na str. 136: soudce má přihlížet například u potratů k aktuálnímu mínění společnosti.

 

Zdroj: lidovky.cz, 18.5. 2013