MF Dnes: Co je psáno, to je dáno. Zápis do katastru už nelze zpochybnit

Co je psáno v katastru nemovitostí, to je pravda. Včera to jasně řekl Ústavní soud a na české poměry nezvykle tvrdě zkritizoval Nejvyšší soud za to, že se tímto principem moc neřídí a spory protahuje. Znamená to, že lidé i firmy budou mít nyní mnohem větší jistotu – pokud si něco přečtou v katastru, nemůže jejich „dobrou víru“ nikdo zpochybnit. „Spory se tím zkrátí,“ říká senátorka a bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová.

– Jak si má člověk přesně vyložit to, o čem včera Ústavní soud rozhodl?

Dosavadní stav si představte třeba takto: dva lidé uzavřou kupní smlouvu na nějaký dům, jenže kupující ho následně prodá ještě dál, někomu třetímu. To všechno se zapíše do katastru nemovitostí. Ale pak vyjde najevo, že ta původní kupní smlouva byla neplatná. Tím vzniká spor – je-li to pravda, pak to vlastnické právo nikdy nebylo převedeno na toho druhého a vlastnické právo ztrácí i ten třetí vlastník. Ústavní soud však jasně řekl, že jednáli ten třetí vlastník při nákupu v dobré víře (dle veřejného katastru – pozn. red.), dům je jeho.

– Dosud se tedy stávalo, že ten poslední kupující byl soudy znevýhodněn a o dům mohl přijít, ačkoliv nic nezanedbal?

Ano, ale jak ten k tomu přijde? Zaplatil peníze, má smlouvu a prodej byl zapsán na katastr, ale najednou zjistí, že mu nemovitost nepatří. Ve všech demokratických státech to přitom funguje tak, že co se zapíše do katastru, to platí. Tato otázka se rozhodováním Ústavního soudu táhne už opravdu dlouho. Nakonec se však judikatura ustálila na tom, že je třeba zajistit, aby lidé mohli tomu, co je v katastru zapsáno, důvěřovat.

– Soudy se tím tedy dosud neřídily?

V praxi jde jen o pár soudců, kteří se s tímto postojem Ústavního soudu odmítají smířit. Až mě svrbí jazyk, abych řekla, že by bylo zapotřebí tyto soudce snad postavit i před kárný senát.

– Čím je vůbec ten jejich odpor vůči „dobré víře“ dán?

Je to pro ně samozřejmě dokazování navíc. Víc práce. Ústavní soud už dříve řekl, že dobrá víra musí být zkoumána. Soudy se tomu nemohou vyhnout. Jenže ty soudy názor Ústavního soudu trvale porušují, ač jeho nálezy jsou podle ústavy závazné. A protože tímto názorem se ne vždy řídil Nejvyšší soud, dostávaly se některé spory až k Ústavnímu soudu, který to pak musel vrátit na začátek. Za to všechno po letech stát zaplatí spoustu peněz. To je podle mě velmi pobuřující.

– Jaké má tento rozkol dopad například při uzavírání smluv?

Nedůvěru. Když jsem já byla zpravodajkou Ústavního soudu, tak jsem tu judikaturu definovala jako jeden z projevů právní jistoty – jeden ze základů právního státu. Jde vlastně o princip důvěry ve styku mezi lidmi, který je základním předpokladem pro fungování společnosti.

 

Zdroj: MF Dnes: 19.2. 2016