MF Dnes: Před dvaceti lety válčily soudy

Tak se tomu tehdy říkalo: válka soudů. Ve skutečnosti se přetahoval Nejvyšší soud s Ústavním. Tahanice „o poslední slovo“ trvala čtyři roky. Ústavní soud si tím upevnil prestiž.

Na začátku byl vlastně spor, kterému by dnes málokdo věnoval větší pozornost. A nejen proto, že povinná vojenská služba už je dávno zrušená. Ale snad více proto, že ve válce soudů šlo o věci, které jsou dnes úplně samozřejmé.
Třeba kdo má mít poslední slovo: Ústavní soud? Nebo ten Nejvyšší? Dnes ovšem zapomínáme, že někdy i nejsamozřejmější věci je třeba (si) vybojovat.
Vše začalo před dvaceti lety jedním klíčovým verdiktem Ústavního soudu, který zformuloval soudce Pavel Varvařovský, pozdější ombudsman. Rozhodl, že za opakované odmítání nástupu na vojnu není možné opakovaně trestat.
Dnes se jeho postoj zdá naprosto jasný. Mohlo to snad být jinak? Mohlo; ještě z komunistických časů jsme zdědili docela brutální tradici: kdo odmítl jít na vojnu, dostal podmínku nebo šel do vězení. Když pak po čase dostal nový povolávací rozkaz a odmítl znovu, byl odsouzen znovu. A pak zase. A zase. Teoreticky tak takový nešťastník mohl strávit za mřížemi víc času než brutální vrah.
Tohle nesmyslné pravidlo Ústavní soud právě před dvaceti lety zrušil a rozhodl, že jedno odsouzení stačí. Soudce Varvařovský tehdy předvídal, že kolem toho bude ještě spousta řečí.
Nepletl se.
Soudci Nejvyššího soudu (a obecných soudů samozřejmě také) totiž dál rozhodovali postaru a Ústavní soud přehlíželi.
Přestože rozhodnutí Ústavního soudu jsou podle ústavy pro všechny závazná (i pro soudce Nejvyššího soudu), respektována v tomto případě nebyla. Proč?

Bylo jasné, co hrozí

Přece jen byla tehdy v něčem situace jiná. Ústavní soud byl totiž svým způsobem jakýsi nováček – začátečník na české justiční scéně. Ačkoli se formálně s jeho existencí počítalo, ve skutečnosti byl zřízen až po pádu komunismu (nejdříve federální, pak český) a do té doby se s ním soudci vůbec nesetkávali, a nemuseli tedy jeho rozhodnutí ani respektovat.
Ani to tedy svým způsobem neuměli.
Ostatně tehdy na soudech bylo ještě docela dost těch, kterým ústava a Listina práv a svobod moc neříkaly.
Tím spíše, že do Ústavního soudu prezident Václav Havel poslal ty, kteří byli zárukou prosazování demokratických principů a (naštěstí) za sebou neměli praxi u „komunistických“ soudů, takže se na ně ostatní (ti s tou praxí) dívali s nedůvěrou.
To vše vedlo ke sporům mezi Nejvyšším a Ústavním soudem a nakonec i k tomu, že dva soudci Nejvyššího soudu odmítli rozhodnutí svých kolegů z Ústavního soudu respektovat. A oznámili to veřejně, a co víc: aby je k tomu nikdo nemohl donutit, prohlásili se v tom sporu za podjaté. Odmítli tedy soudit.
Jeden ze soudců k tomu tehdy řekl: „Ústava? Já musím vykládat zákon. Trestní zákon na úseku práva trestního je konkretizací ústavy.“
Ale představitelům justice už bylo jasné, co hrozí. Kdyby takhle postupovali další soudci a odmítali respektovat rozhodnutí výše postavených institucí, justice přestane fungovat. Takže tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová pohrozila oběma soudcům kárným senátem a tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl poslal na postoj obou soudců stížnost. Zafungovalo to.
A soudci se z rozhodování nevyvlékli a podřídili se.
Celá taškařice ovšem vyvolala mimořádnou pozornost a doplatil na ni především onen konkrétní odpírač vojenské služby (Josef Choděra), jehož neuvěřitelná osmiletá soudní anabáze se tak ještě více prodloužila. A to možná měl ještě štěstí: jeho advokát Lubomír Müller totiž svou vytrvalostí a neodbytností nejspíš jasnému rozhodnutí napomohl – a kdo ví, jak by to také vypadalo, kdyby se o válku soudů nezajímal tisk a veřejnost.

Nechuť k novým pravidlům

Válka soudů ovšem svým způsobem skončila dobře. Možná dokonce velmi dobře.
Ukončila totiž spor o postavení Ústavního soudu, které bylo sice výlučné, ale jen na papíře, v praxi to leckdy vypadalo trochu jinak: nebylo výjimkou, že se na Ústavní soud vrátil stejný případ, který ústavní soudci už jednou rozhodli. Jen proto, že soudci nižších stupňů rozhodnutí jednoduše nerespektovali.
Prostě minulosti se nejde zbavit ze dne na den.
Tím spíše, že za nedůvěrou k nové soudní instituci nemusela být jen síla zvyku, ale také jakási nechuť k novým, demokratickým pravidlům, neboť mnozí soudci především na vyšších instancích byli v minulosti členy komunistické strany – režim si totiž dobře hlídal, komu dá svou důvěru.
Až mnohem později – a zase o tom rozhodl Ústavní soud – byla jména soudců s rudou knížkou zveřejněna a ukázalo se, že jich není vůbec málo. I když sám o sobě zápis nějakého jména v nějakém seznamu neznamená nic, neboť každý osud je jiný, za připomínku stojí, že se některé kauzy spojené přímo s (totalitní) minulostí nesmyslně vlekly a soudci si s nimi evidentně nevěděli rady.
Říká se, že změnit režim může trvat šest měsíců, změnit společnost šedesát let. Ale nezáleží také na tom, co a jak (rychle) si sami vybojujeme? Čím dřív, tím dřív se nám to může zdát tak úplně samozřejmé.

 

Zdroj: MF Dnes, 21.9. 2015