Mladá fronta DNES: Ženu na Hrad, ta se nezhroutí

Miloš Zeman. Pro někoho idol, pro jiné ztělesnění zastaralé politiky. Rozhodně prezident a nejsilnější hráč na politické scéně. V demokracii však platí, že skončí-li jedny volby, začínají další. Kdo tedy vyzve Zemana za pět let na souboj? A které vlastnosti jsou pro to vhodné? V seriálu MF DNES hledají osobnosti toho, kdo může konkurovat Zemanovi, bude-li znovu kandidovat.

Trapno a obskurní okolnosti, které doslova po litrech kapaly z poslední volby prezidenta republiky oběma komorami parlamentu, neztělesňovaly jen výhrůžky ministra „kmotrů“ Ivana „Íčka“ Langera z ODS či záhadné zmizení „Tmavě zelené a dnes logicky Suverénní“ Olgy Zubové.

Pro mne to nejlépe ztělesňoval dnes již zapomenutý lidovecký senátor Josef Kalbáč. Tomuto dobrému muži ze Strakonicka se prý na toaletě jinak obklíčeného Pražského hradu v roce 2008 zjevil neznámý mladík a nutil ho k volbě Jana Švejnara. Kdo to byl a jak takové nucení postaršího lidovce k volbě na záchodcích probíhá, jsme se nikdy nedozvěděli. Senátor Kalbáč se však tak rozrušil, že ač byl raněn infarktem, úspěšně odřídil automobil až na jednotku intenzivní péče do Strakonic – aby již za dva dny zdráv jako rybička a pobouřen brutálním nátlakem, kterému byl na záchodcích vystaven, dal svůj hlas Václavu Klausovi. Když se pak vynořil jako placený poradce Václava Klause, nikdo se nedivil. „Co radíte panu prezidentovi?“ tázali se novináři. „Konkrétně už si nevzpomínám, ale občas mi zavolá pan Jakl a já mu poradím… V čem panu prezidentovi radím? Jak jde život, tak nás tajemník prezidenta osloví, abychom napsali k věci své názory, a pan prezident si vybere.“

Útok na zesnulou hlavu státu

Přímá volba prezidenta měla dílem umenšit tuto trapnost, veřejné uplácení a zastrašování a dílem dát občanům šanci užít si nástroj přímé demokracie. V tomto smyslu byla volba vynikající zkušeností. Už jen pozorováním metod, které nabízel volební tým čerstvě zvoleného prezidenta (ano, velkého politického hráče) ve spolupráci s rodinou prezidenta odstupujícího. Chtělo by se napsat „prezidenta Kalbáčů“, kdyby tento vtip nepokazil sám Václav Klaus po ukončení prezidentské volby výrokem o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Vzápětí jej doprovodil nízkou poznámkou o tom, že Václav Havel možná ve svém úřadě rozkradl Pražský hrad. Neinaugurovaný prezident útok na čest mrtvého prezidenta okořenil typicky populistickou poznámkou, že už má nastudován audit Hradu a že manko a počet „ukradených věcí“ se za panování Václava Klause snížily na nulu. Na Hradě mají zkrátka zmatky při inventarizaci!

Balvan populismu a předsudků

Symboličtější završení volebního boje a předávání žezla a trůnu snad ani nemohlo být. Tento typ politických nástrojů kombinujících lež, nenávist, demagogii, nacionalistické a šovinistické vymývání mozků známe z nejtemnějších kapitol moderních českých dějin. Každý, kdo se jejich prostřednictvím prodral k moci, se musel u ní dále udržovat stejnými prostředky nebo jejich stupňováním. Nastupující protikandidát za pět let bude mít před sebou tento balvan veřejných předsudků, populismu, národovectví a cynických manipulací. Kdo ho dokáže odvalit a dát z cesty, aniž se sníží k užití obdobných páčidel, má šanci být dobrým prezidentem.

Žena politického vězně padesátých let, smýkaná s vysokoškolským vzděláním a talentem někde u pásů fabrik při lepení podrážek, mi napsala po volbách: „I lidé, jichž si cením, pláčou po komunistické éře a v jakési divné omezenosti tvrdí, že se nepronásledovalo náboženství, že se netrýznila zvířata, neokrádali lidi. Být novinářem z USA, soudím, že tady byl ráj na zemi, klid, všichni měli práci… já to zažila, i můj muž, i naše děti! Pamatuju ty hrůzy. To se ti dnešní naučili u nich. Nikoliv, jak pravil Marx, náboženství není opiem lidstva, jest jím socialismus. Celá ta krize světová dnešní není ničím jiným než krizí socialismu. A to v Písmu stojí strašlivá věta: Chudé budete mít vždycky s sebou!“ V Čechách je průměr vždycky podprůměr, tvrdil Ivan Medek. Rozhoduje většina, a ta není ani duchaplná, ani vděčná. Touží po příslibu jistoty, zdá se, že dnes už jakékoliv. Sleduje-li člověk chování politických elit, zleva doprava, nemůže se příliš divit. Zápas idejí je zapomenut. Co je dnes pravicového na Václavu Klausovi a co levicového na Miloši Zemanovi, prosím pěkně, abychom se přidrželi trůnu?

Nestáli jsme ve volbě před dvěma druhy hanby, dvojím zlem, dvěma branami Mordoru, nebyl to občanský kýč. Tento typ hnidopišské, úzkoprsé a nezodpovědné pýchy je selháním, pohrdáním občany i výdobytkem přímé volby. To je ten Kalbáčův syndrom. Byla to volba mezi zmrtvující krizí socialismu a strašáky národovectví a pohybem vzhůru. Nebylo to depresivní, demokracie ukázala, že je živým organismem, umí se vzepřít zaběhaným představám i předsudkům.

Nebožtík Jaroslav Šabata měl tezi, že společnost se musí štípnout, aby vznikl pohyb. Rád dodával, že se společnost také musí dostat na dno, aby se mohla odrazit. Toho všeho jsme si užili v míře vrchovaté. Zůstal zde silný potenciál nelhostejných občanů se zájmem o svobodu naší volby. Volbu svobody. Oněch 45 procent „poražených“ neslo v sobě tváří v tvář utilitaristickému používání mechanismů moci, kombinovaných se strašením občanů a pofiderním slibem jakýchsi sociálních jistot, étos občanské společnosti.

Mám dva solidní tipy

Troufám si tvrdit, že za pět let sjednocování levice v podání Miloše Zemana a díky personálnímu bohatství české pravice to nebude pravolevá volba. Doznívá éra těch dnešních, co se učili u „nich“. Čeká nás hledání humanistické ideje, obsahu demokracie a věrohodného a odvážného nositele tohoto spojení. Napadají mě dvě ženy: Zuzana Roithová a Eliška Wagnerová.

Obě jsou političky v tom profesionálním slova smyslu. Umějí pravdivě, žensky věcně a dosti jasně argumentovat, ručí svou osobností.

Eliška Wagnerová má navíc ještě jakýsi až strhující, věrohodný zápal. Ctí právo a ústavu, je neúplatná a spravedlivá, její sociální cítění má jasné zakotvení v humanismu, nikoliv v pomateném vydávání komunismu za projev sociálního cítění. Ví, že naši chudí budou vždy s námi. Způsob, jakým v Otázkách Václava Moravce odkázala do patřičných mezí prolhaného a nevychovaného státního úředníčka Ladislava Jakla, byl přesně tím, co Karel Schwarzenberg se svou vrozenou noblesou a důvěrou v hodnotu cti nikdy nechtěl a nemohl Miloši Zemanovi udělat.

Pro začátek této pětiletky konzervativní poučka pro politiky i občany z Písma: Ten, kdo žije bezúhonně, Ten, kdo jedná spravedlivě, Ten, kdo ze srdce zastává pravdu, Nemá pomlouvačný jazyk, Druhému nedělá nic zlého, Na svého druha nekydá hanu, Váží si těch, kdo se bojí Hospodina, Nemění, co odpřisáhl, i ke své škodě, Nepůjčuje na lichvářský úrok, Nedá se podplatit proti nevinnému.

Ten, kdo takto jedná, Nikdy se nezhroutí.

 

Zdroj: Mladá fronta DNES, 9.2.2013, str. 11, Názory, autor: Břetislav Rychlík