Moravskoslezský deník: Gentleman přece nemá bojovat za něco, co je vyhrané

„Jsem nespokojený s tím, jak se vykonává funkce prezidenta republiky, a nemyslím tím jen pana prezidenta Zemana,“ říká kandidát na funkci hlavy státu Michal Horáček
Dobrá nálada. Úsměv. Spontánnost. Pevný stisk ruky. Takto se dá shrnout můj první dojem ze setkání s Michalem Horáčkem v ostravském Hotelu Imperial, kde u šálku čaje se zázvorem a medem začalo naše povídání…

– Pamatujete si na první okamžik, kdy jste si připustil myšlenku, že budete kandidovat na prezidenta? Kdy to bylo? Při jaké příležitosti?

To nebyl jeden okamžik. Ono to narůstalo a nazrávalo v čase. Jsem nespokojený s tím, jak se vykonává funkce prezidenta republiky, a nemyslím tím jen pana prezidenta Zemana, myslím tím nejméně pana prezidenta Klause, výhrady bych měl i proti Havlovi. Mám zato, že se to dá z hlediska občanů republiky dělat lépe. V tom jsem byl kritický, zmínil jsem se na Facebooku. Ve virtuálním světě se objevily různé profily, kdy mě lidé k tomu začali spontánně vyzývat. Byli z různých míst, já je neznal a neznám dodnes. Pak jsem to připustil v dubnu v televizi DVTV, že možné by to bylo. Během deseti dnů jsem dostal množství žádostí o rozhovor. Říkal jsem si, že to není zanedbatelné, ten zájem asi je… Ale potřeboval jsem zjistit, zda tomu opravdu tak je. A tak jsem se rozjel do různých měst naší země a ptal jsem se lidí, jak by si představovali, že se má naplňovat funkce prezidenta a současně, zda si myslí, jestli bych i já snad mohl rozšířit přinejmenším relevantně nabídku pro příští volbu. Nechal jsem tomu půl roku.

– Koho byste si vy sám představoval jako hlavu státu?

Svěřil jsem se, že i já mám představy o tom, kdo by byl po mém soudu dobrým prezidentem. A navrhl jsem tři: doktorku Elišku Wagnerovou, Šimona Pánka a profesora Přibáně, sociologa z Cardiffu. Kdokoliv z nich bude kandidovat, toho podpořím a sám kandidovat nebudu. Uplynulo půl roku, s každým z nich jsem se spojil a ptal se jich, jestli budou nebo nebudou kandidovat, že bych je podpořil. Nikdo z nich nechtěl. Oznámil jsem jim, že já tedy kandidovat budu. A zanedlouho jsem svou kandidaturu ohlásil, ačkoliv musím říct, že jsem kandidátem na kandidáta.

– Jak to myslíte?

Kandidátem se totiž stáváte teprve v okamžiku, kdy vás ministerstvo vnitra zaregistruje jako kandidáta, a to je tak dva měsíce před volbou. Musíte splnit nějaké zákonné podmínky. Ale hlavně – nechtěl jsem být nominován parlamentem, protože volba je přímá, a tudíž není ani potřeba, abyste byla nominantkou nějaké politické strany nebo hnutí. V tom případě ovšem musíte sesbírat 50 tisíc podpisů. Navíc každý podpis musí být doložen číslem občanského průkazu nebo cestovního pasu. Nevím, jestli budou lidé ochotni tento údaj poskytovat. Je to dobrodružné, a to se mi na tom líbí. Je to těžké, a čím jsou těžší věci, tím jsou pro mě atraktivnější. Gentleman nemá bojovat za něco, co je vyhrané, ale má bojovat za to, co je asi prohrané. A to je teprve zajímavé.
A i když se to prohraje, možná to přinese pro lidi něco blahodárného v tom smyslu, že jsem svou volbu učinil radikálně otevřenou.

– Máte na mysli své daňové přiznání, lékařské zprávy a další, které jste zveřejnil na svých webových stránkách?

„Zveřejnil jsem celou svou minulost a taky přítomnost. Stále se volá po majetkových přiznáních, dal jsem ho tam do poslední garáže. Mluví se o tom, že by se mělo vědět co nejvíce o každém kandidátovi, proto na webu najdete mé tři obsáhlé lékařské zprávy, aby lidé mohli posoudit, zda jsem schopen vydržet nejen brutální patnáctiměsíční kampaň, ale pak také případně ve funkci. Lidé přece do volby investují své rozhodnutí, stát peníze. Vítěz byl měl být člověk plný síly.

– Co říkáte na konkurenci textařů z našeho regionu: Nohavica, Klus, Krajčo…

Takto to nevnímám. To není soutěž o nedostatkové místo. V srdci je nekonečně místa. Mám rád Paula Gauguina, to neznamená, že by neměl mít rád Josefa Čapka, a to neznamená, že bych neměl mít rád dalších sto malířů. Všichni se tam vejdou. A když se objeví někdo nový, tak i ten v něm najde místo. Jsem rád za každou pěknou báseň, za každý dobrý text, za píseň, která se mne dotkne. Ale je jich málo. Byl bych rád, kdyby těch takzvaných konkurentů bylo víc. Stokrát víc. To by bylo dobré pro nás všechny. A pak dostat se mezi ně, mezi ty, kteří umějí oslovit třeba jenom jednou za rok, jednou písničkou, je pak veliký úspěch.

– Nelze opomenout, že jste spoluvlastnil sázkovou společnost. Nemáte obavu, že vám právě tento druh podnikání může v kandidatuře uškodit?

Také toto téma mého života je otevřené. Vždyť jsem o něm napsal tři knihy, nic jsem nezatajil, je to legální podnikání a legitimní. Lidé si to musí zvážit sami, je to jejich svaté právo.

– Jste věřící, jaký je váš názor na církevní restituce?

Myslím, že to bylo potřeba pojednat v zákoně i kvůli našemu vztahu s Vatikánem a s mezinárodní scénou. Tam by nám právem vyčítali, že jsme nevrátili to, co církvi bylo ukradeno. Ostatně církve dostaly jen zlomek toho, o co přišly. Kromě toho stát je celá ta komunistická léta vyplácel z našich prostředků, a nebylo to levné. Program je nastaven tak, že stát postupně přestane církve platit a konečně dojde k oddělení státu a církve. Což se mělo stát už před sto lety. Takže si myslím, že to bylo správné, že jsme to měli udělat. A pro danění bych nebyl. Přál bych si, aby církve plnily svou pastýřskou úlohu, aby se staraly o ty nejpotřebnější. Víme, kolik práce odvedly sestry různých řádů v nejrůznějších projektech, dělaly ty nejtěžší věci a vždycky pokorně.

– Tvrdíte, že pokud se stanete prezidentem, že budete chtít, aby politické strany dodržovaly svá předvolební prohlášení. Když ne úplně, tak alespoň, cituji: „co nejvíc“. Jak to chcete dokázat? Zní to jako pohádka…

Technicky je to nemyslitelné, protože prezident nemá ústavní pravomoci, nemá ani zákonodárnou iniciativu. Ale má nesmírnou symbolickou moc. Pokud chce prezident splnit tuto ambici, musí být energický, důsledný a mít velkou autoritu. Nesmírně si přeji, aby volba prezidenta byla rozhodnutá v prvním kole. Bude-li rozhodnuta ve druhém, znovu se naše společenství rozpůlí, někteří nebudou schopni přijmout vítěze, a to nás zdrží. Ostatně to druhé kolo je jenom pojistka, když se to v prvním nepovede. Pokud bude prezident autorita, bude mít silný hlas a politické strany ho musejí zohlednit. Přece se znovu budou ucházet o hlasy voličů. A pokud prezident bude pořád připomínat, že sliby stran se neplní, tak to jistě přispěje k tomu, aby se politické strany bály. A raději aspoň do nějaké míry plnily to, co neplní. Zní to pohádkově, to máte pravdu. Zdá se to být neuskutečnitelné, ale já si myslím, že to do určité míry uskutečnitelné je. Ale to nesmíte strávit v prezidentském úřadu deset let, jezdit po světě a mluvit o globálním oteplování… Je potřeba se tomu věnovat. A řekněme si to na rovinu, prezident nepobírá malý plat. Dostává 400 tisíc, je to manažer vysokého typu, tak za to musí odvést nějakou práci. Ne na vlastním egu, ale ve službě. Pro lidi.

Vizitka Mgr. Michal Horáček, Ph. D. Spisovatel, esejista, novinář, textař, básník, producent, antropolog. Narodil se v roce 1952 v Praze, nyní žije v malém městečku pod Řípem – Roudnici nad Labem. Proslul spoluprací se skladatelem Petrem Hapkou, napsal přes tři stovky písňových textů. Z manželství s Rut Horáčkovou má syna Filipa (1978) a dceru Ruth (1987), ze současného manželství s Michaelou Horáčkovou Hořejší dceru Julii (2011). Z českých měst se rád vrací do Olomouce, má rád Manhattan v New Yorku pro, jak říká, myšlenkový kvas a Bangkok kvůli lidem, kteří nekřičí a neustále se usmívají. V knihovně má deset tisíc knih, nejčastěji se vrací k Bibli. Líbí se mu pásovec a maďarský film Pátá pečeť.

 

Zdroj: Moravskoslezský deník, 14.12. 2016