Neovlivní: Vlivní Česka prozradili, zda s ohledem na ekologii změnili svůj životní styl

Redakce Neovlivní.cz přináší pravidelné profilové rozhovory s lidmi, kteří se řadí mezi vlivné osobnosti Česka. Všichni dostávají na závěr interview stejnou sadu otázek. Jednou z nich je, zda nějak změnili svůj životní styl s ohledem na ekologii, trvale udržitelný rozvoj.

Eliška Wagnerová, senátorka, bývalá ústavní soudkyně: „Ekologická témata jsem si začala uvědomovat už v době, kdy jsem žila v Německu, kde to už v 80. letech téma bylo. A začala jsem u sebe: neplýtvat vodou, neplýtvat elektřinou, neplýtvat vůbec energiemi a tak dále. Nejsem odborník na životní prostředí, až tak příliš se do toho nepouštím, ale je pro mě zcela samozřejmé, že právě ty činnosti, které člověk dělá sám ve své domácnosti, podřizuji myšlenkám úspory.”

Dalibor Dědek, zakladatel společnosti Jablotron, filantrop: „Průběžně měním svůj náhled na život. Když mi bylo nějakých 33, 35 let, měl jsem na všechno odpověď a myslel si, že je mi všechno jasné. V dnešní době mám možná víc otázek, než odpovědí. Co se týká ekologie a udržitelného rozvoje, myslím si, že to je do určité míry lidská přirozenost a z té by se neměla dělat jakási modla, kdy se to zase přehání druhým směrem. Vnímám to tak, že člověk má příležitost poznat přírodu vždycky jenom na hrozně krátkou dobu. A ona žije v milionech a miliardách let. Prostě naše závěry bývají příliš ukvapené a pak se snažíme přírodu chránit a konzervovat, ale ona se vždycky měnila a vyvíjela. Místo snah zasahovat do globálního oteplování bychom se mohli věnovat něčemu užitečnějšímu.”

Marian Jurečka, ministr zemědělství: „Řekl bych, že názor mám od studia vysoké školy celkem ustálený. A ani teď, se vstupem do politiky, jsem své postoje v této oblasti nezměnil.”

Libor Winkler, mecenáš, odborník na kapitálové trhy ze společnosti RSJ: „Všechno by mělo být trvale udržitelné. Kdybych měl vnímat všecko, co dělám, měl bych být přesvědčený o tom, že to je trvalé, že to není jenom krátkodobé, nejde o to něco vyždímat. Jednoznačně. Trvalá udržitelnost, to vždycky skloňuji ve všech pádech, je to naprosto klíčový prvek v podnikání. Ekologie se taky dá „spočítat”, je to vidět na dnešní Číně. Když produkujete za jakýchkoliv podmínek, zničíte si životní prostředí, spotřebujete zdroje. Třeba Velikonoční ostrovy, kde stavěli a stavěli a pak najednou vyčerpali přírodní zdroje a skončili. Rozvoj, který není trvalý, nemá smysl.”

Petr Pavel, předseda Vojenského výboru NATO: „Udržitelný rozvoj, ekologie – to jsou moderní trendy a já velice nerad podléhám módním trendům. Byl jsem vychován v prostředí, které mě vedlo k úctě k přírodě, k šetření, k životu v umírněnosti. Myslím si, že takový přístup je asi rozumnější než extrém jedním či druhým směrem. Pokud bych se například rozhodl žít naprosto v duchu některých moderních trendů a opustil všechny moderní vymoženosti, vrátil se do lesa, tak to asi ničemu neprospěje. Stejně jako by lidstvu neprospělo, kdyby teď hned chtělo kompletně přejít třeba na elektromobily. Myslím si, že umírněnost v tomto směru je asi nejlepší přístup.”

Jiřina Šiklová, socioložka: „Podporovala jsem zelené a jejich názory převzaly i jiné politické strany. To považuji za správné. A to, že třídím papír, odpad, to mám ještě z domova. To bylo dané tím, že celá ta léta moje maminka vždycky říkala – no mohli jsme to dělat kvůli Hitlerovi, můžeme to dělat i kvůli sobě. Bez ohledu, jaký tady byl politický režim. Takže já to dělám v tomto směru taky. Občas řeknu německy ‘Spare Strom’, jak jsem byla zvyklá. Dokonce mi vadí lidi, kteří na to kašlou.”

Josef Baxa, předseda Nejvyššího správního soudu: „Ve svých dvaceti, třiceti letech jsem takové věci nevnímal jako důležité. Ale jak roky přibývají, uvědomuji si, že ve svých rukou máme nejen osud našeho vlastního života, ale i života společenského i toho kusu země, který obýváme. Když někam přijedu a vidím nádhernou krajinu, snažím si za ní představit lidskou práci. Lidskou práci a trpělivost, kdy lidé vysazovali parky, lesy a věděli, že až za 150, 200 let to bude vypadat jako dnes a oni věděli, že se výsledku nedožijí. Věděli, že dávno budou prachem, a přesto to dělali. To mi chybí. Dělat něco, přestože vím, že musím zasít, ale určitě nebudu sklízet.
Když projíždíte Evropou, tak vidíte, že naše prostředí je stejně hezké. Co ale tady tolik nevidíte, je péče o přírodu, o krajinu. Dokážeme asfaltovat, dláždit, betonovat nebo naopak nechat věci spadnout, rozbořit. I když se to postupně zlepšuje, pořád je ještě vidět stopa lidské práce v krajině, v prostředí – a je jedno, jestli ve městech, na venkově nebo ve volné přírodě. V tomto směru je ještě hodně hodně práce před námi a žádný stát to nezařídí. A začíná to tím, že si zameteme před vlastní prahem, doslova i obrazně. Když to udělá každý, tak celkové prostředí bude kultivovanější, příjemnější.”

Michaela Marksová, ministryně práce: „Už z dob komunismu mám ze své rodiny zafixované některé věci typu ‘zhasínej’, ‘neplýtvej vodou’. My jsme se za komunismu pohybovali v takových poloalterntivních kruzích, tehdy byla ekologie v podstatě disidentské téma, a naši se snažili žít šetrně, byť se samozřejmě netřídil odpad, nebylo kam. To ve mně zůstalo. Plus teď se snažím ten odpad třídit. I když musím přiznat, že tohleto zhasínání a neplýtvání vodou se v rodině dost často nesetkává s úplným pochopením. Na druhou stranu bych asi nešla nikdy tak daleko, abych kupovala jen výrobky nějaké bio kategorie. Já jsem upřímně ráda, když se vůbec dostanu do nějakého obchodu a stihnu nakoupit. Ani se nevyhýbám nadnárodním fast food řetězcům.”

Daniel Kroupa, vysokoškolský učitel, filosof, bývalý předseda ODA: „Na počátku 90. let jsem měl přátelské i pracovní styky s Josefem Vavrouškem, se kterým jsme vedli velkou polemiku o pojmu trvale udržitelný rozvoj. Já jsem mu namítal, že není řečeno, čeho je to rozvoj. A mluvit o rozvoji společnosti může znamenat, že rozvoj je buď negativní, nebo pozitivní. On nakonec tuto námitku uznal a přišel se skvělým pojmem trvale udržitelný život. I když šťoural by i v tomto pojmu našel nějaké problémy. Mně se ten pojem docela líbí a myslím si, že vyjadřuje právě odpovědnost člověka vůči prostředí, ve kterém žije. A odpovídá to i mému konzervativnímu založení. Totiž, že společnost je třeba vnímat nejenom z hlediska těch, kteří jsou momentálně přítomní, ale i těch, kteří tu byli před námi a něco vybudovali, a těch, kteří přijdou po nás, vůči nimž právě neseme odpovědnost jim ten svět předat ne stejný, jaký je, ale pokud možno lepší.”

Alexander Ač, klimatolog: „Jak člověk v průběhu dlouhodobého výzkumu nabývá nové poznatky, jeho pohled se mění. Protože pokud se nic nemění, tak to znamená, že člověk se nic nenaučil. Dokonce bych řekl, že každý den by se člověk měl naučit něco nového. A to samozřejmě může nějakým způsobem trošku jeho pohled měnit. Tím, jak se osobně snažím víc a víc poznávat okolní svět a i lidi, nebo obecně chování lidí, tak se dá říct, že můj pohled, nebo vnímání okolí, je něco, co by většina lidí nazvala pesimistickým pohledem na svět. Kdysi jsem byl optimističtější, měl jsem vizi budoucnosti, že lidi dokážou současné problémy překonat a dokážou z nich ‘vybruslit’. Ale tím, jak se poznatky navyšují, tak mám pocit, že jsme v nějakých mantinelech, které nám nastavil proces evoluce a nedokážeme se z těchto okovů vymanit. I když lidé mají informace o negativních jevech, tak na ně nedokážou reagovat, odbijí je tím, že to třeba není tak špatné, nebo že to tak být nemusí. Snažím se na to reagovat svým životním stylem, snažím se minimalizovat negativní dopady, který můj život má.”

 

Zdroj: neovlivni.cz, 28.9. 2016