Newsweek: Povedu Čechy ke hvězdám

Michal Horáček
Pracuje 19 hodin denně, aby se stal prezidentem. Tvrdí, že jeho jediná strategie je poctivost. A stejně si věří, že vyhraje. Portrét milionáře, básníka a hazardního hráče, který chce pohnout Českem.

Pár týdnů před tím, než oficiálně ohlásil prezidentskou kandidaturu, přijel Michal Horáček na besedu s obyvateli České Skalice. Místem konání byla tamní proslulá Vila Čerych, kde v létě 2010 režíroval Václav Havel svůj filmový debut Odcházení. Havel si tenkrát v tomto domě splnil svoji poslední velkou životní ambici: kromě politika, spisovatele, dramatika a disidenta se stal i filmařem.
Horáček sem přijel o šest let později s neméně impozantním resumé. Vynikající textař. Mimořádně úspěšný podnikatel. Proslulý hazardní hráč. Spisovatel bestsellerů. Doktor antropologie. Na rozdíl od Havla, který tu odcházel z politické scény, sem Horáček přijel proto, aby na politickou scénu vstoupil.
„Chci pochopit tuhle zem. To nejde udělat jinak než potkávat se lidmi tváří v tvář,“ řekl Horáček několika desítkám Skaličáků.

Česká Skalice byla 42. městem, kam se Horáček od července letošního roku vypravil. Otázky z publika se i tady točily vesměs kolem stejných témat, která doprovázejí Horáčka všude, kam poslední dobou přijede.
„Jaký máte, pane Horáčku, názor na ovlivňování našich životů starými strukturami? Jak to, že ti komunisti pořád mají moc?“
„Jste vášnivý hráč. Berete to jako výhodu?“ „Jak se díváte na migraci?“ Horáček odpovídá víc jako básník než politik. Mluví krásně, květnatě a komplikovaně. I sebevíc pragmatická nebo přízemní otázka jej inspiruje k odpovědi, jež se košatí do metafor a pokouší se o nadčasovou výpověď o stavu společnosti spíš než o politickou agitku, která je z definice omezena momentální politickou situací.
Když se ho o tři týdny později na besedě v Klatovech zeptají, co si myslí o červených trenýrkách vlajících na Pražském hradě, dostane se do míst ve starozákonní Knize Izajáš, která inspirovala Masaryka k tomu, aby na prezidentskou vlajku mladého československého státu nechal napsat Pravda vítězí.
„Všimněte si toho: pravda vítězí.
Nikoli: pravda zvítězí. Ctíme pravdu jako intenci,“ přednáší zaníceně a gesty rukou se podobá dirigentovi, který řídí symfonii myšlenek a slov.
Publikum mu visí na rtech.

A Horáček vysvětluje, že ta vlajka vyjadřuje hodnoty, které daleko přesahují úřadování jednoho špatného prezidenta. Proto se mu nelíbí, když ji nějací aktivisté sundají a vymění za trenýrky.

Nějaké ukotvení v nadčasových pravdách najde i v odpovědi na otázky spojené s jeho láskou k sázení a hazardním hrám („Vážím si hry, protože má jasná pravidla…“), s migrační politikou, („Odmítat migraci je jako odmítat tmu…“) a dokonce i s problémy, které trápí ženy („Víte, pro ženu je čtyřicítka takový zvláštní věk…“).

Zdá se, že není nic, na co by Horáček neměl názor. Není problém, nad kterým by se už někdy nezamyslel.
Není společenský trend, který by nedokázal pojmenovat.

A jaké to bylo s panem Hapkou?

V momentě, kdy v České Skalici dokončoval svoji úvahu o dobru a zlu, se v publiku přihlásila žena středního věku. Omluvila se, že zlehčuje debatu, ale prostě se musela zeptat na to, kvůli čemu sem opravdu přišla: „Pane Horáčku, mohl byste nám říct, jaké to bylo pracovat s panem Hapkou?“

Pan Horáček se odevzdaně usmál. Někde už sice prohlásil, že nebude objíždět republiku a vyprávět veselé historky z natáčení, aby dostal hlasy, ale zároveň slíbil, že bude debatovat s národem. A národ chce Hapku.

„Hapka byl dobrej. Žít se s ním nedalo, ale pracovalo se s ním dobře,“ rozpovídal se Horáček. „On měl takovou romskou představu o pravdě. Říkal, že pravda je pro lidi bez fantazie.“
Publikum bylo nadšené. Hltalo každý další bonmot o zesnulém skladateli, té kultovní postavě českého showbusinessu.

Na rozdíl od Horáčka lze postavu Hapky uchopit, jednoduše kategorizovat a necítit přitom pocit vlastní méněcennosti. Hapka byl totiž postava nedokonalá. Hapka byl bohém, motorkář a hudební génius. Byl ale taky nezodpovědný a údajně dost líný. Byl to sukničkář. Byl politicky nekorektní. Přinejmenším. Prý nerozuměl slovu práce. Zatímco Horáček pracoval, Hapka čekal, až „pánbůh pošle“. Zatímco Hapka „dostával“, Horáček dřel. Horáček dře stále.

Jestli je něco, co nemohou Horáčkovi vytknout ani jeho největší kritici, pak je to jeho houževnatost.
Vzorem pracovitosti mu byl vždycky jeho otec, divadelní dramaturg a překladatel Vladimír Horáček, který mluvil plynně 12 jazyky. Jeho syn si dodnes vyčítá, že se nenaučil tolik řečí jako táta.
„V dětství den co den, noc co noc, jsem byl svědkem toho, jak táta pracuje. Ten klapot psacího stroje přes dveře nebo přes zeď… To se nedá vymazat, z pocitů, z ustrojení. Že se musí pracovat. A musí se pracovat dobře. Že je to poslání.“

On sám prý poslední dobou pracuje kvůli kampani 19 hodin denně. Posledních pětadvacet let pracoval průměrně 12.  „Mám dobrý trénink. To je jako když navzpíráte hodně železa a máte svaly z toho bench pressu. Začínáte na 40 kilech a pak se dostanete k 150. V tom mám obrovskou výhodu, protože takto pracuje málokdo. Snad jen moje žena,“ vysvětluje nám a z jeho hlasu uniká špatně skrývaná spokojenost se sebou samým.

Důvodů, aby ho člověk podezříval z narcismu, je víc. Třeba když při konverzaci s oblibou sáhne po citátu z vlastního textu. Přednese ho slavnostně a procítěně a přitom se na vás zkoumavě dívá.
„Já jsem napsal takovou písničku, S poduškou Řípu pod hlavou se to jmenuje. Zpívá se tam,ozvěnu ozvěn vlnobití někdy k nám vítr zanese‘.

I my Češi toužíme po moři a dálkách. Ale kdybychom se tam měli opravdu vydat přes ty nezměrné dálky, to bychom říkali: počkejte, já jsem radši tady. A pěkně mi dejte lipový čaj, a do toho med. Jděte mi někam s vlnobitím,“ rozpovídá se, když přijde řeč na tuzemskou zálibu ve švejkovské a hrabalovsko-menzelovské poetice.

Vedle Horáčka je lehké propadnout pocitu nedostatečnosti. Jeho život zní jako ukázkový případ amerického snu, ve kterém chudý chlapec z totalitní země svojí vlastní pílí, kreativitou a čestností k bohatství a slávě přišel. Ke šťastnému konci chybí už jen to, aby se stal králem.

Otázkou zůstává, jestli se dají vyhrát české volby s americkým snem.

Zvlášť když to vypadá, že s americkým snem už nelze vyhrát ani ty volby americké. Je dost možné, že dnešní optikou je americký sen zkrátka moc velká práce. Dneska se cení jednoduchá řešení.

Horáček si i přesto stojí za tím, že práce je to, co dává životu smysl.
Že člověk má za úkol tvořit, aby po něm něco zůstalo. „Cítím silně, že lidský život je jenom lhůta. Že jsme ho dostali jako dar a že ho tak musíme použít. Protože by to byla urážka toho dárce,“ říká. „Já jsem věřící člověk.
A čím jsem starší, tím tu lhůtu cítím silněji.“
A tak v něm uzrálo rozhodnutí, že se v té vyměřené lhůtě ještě zkusí stát prezidentem.

Doktor Horáček vs. Inženýr Zeman

Všechno to začalo takovou náhodnou poznámkou na DVTV 21. dubna, kdy na otázku, zda by uvažoval o kandidatuře, odpověděl, že „možné to je“. Zároveň ale jmenoval v novinách tři osobnosti, které by si představoval v roli příštího českého prezidenta on sám: senátorku Elišku Wagnerovou, Šimona Pánka z humanitární organizace Člověk v tísni a právníka a sociologa Jiřího Přibáně. A dodal, že pokud někdo z nich ohlásí kandidaturu, on proti nim nepůjde. Naopak, podpoří je.

„Nepovažuji se za nějakého spasitele nebo archanděla Gabriela nebo jediného, kdo by to mohl dělat,“ prohlašuje, když se s ním sejdeme v kavárně na pražské Národní třídě, a zní to, jako by se dopředu hájil proti obvinění, které ještě nepadlo.

Když tyto své tři favority pojmenoval v novinách, počkal půl roku, jestli někdo z nich skutečně neoznámí prezidentskou kandidaturu. Pak je ještě všechny tři kontaktoval, aby se přesvědčil, že to žádný z nich opravdu nechce udělat. Nechtěli.

„Čili jsem cítil, že jsem dostál pravidlu, které jsem sám zveřejnil. To je pro mě důležité,“ říká s důrazem na slova pravidlo a důležité. „Vždycky zohledňovat pravidla, zejména ta, která jsem sám vyhlásil.“
Rozhodnutí kandidovat v něm prý zrálo delší dobu. Horáček říká, že se „cítil povinován“ zeptat se nejdříve lidí v různých regionech Česka na to, jak se má funkce prezidenta nejlépe naplňovat.
„Navštívil jsem za posledních několik let třeba 200 měst, v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. A jsou to ti voliči, kterých si vážím nejvíc.“

Na svých cestách za „obyčejnými lidmi“ v regionech se dozvěděl, že mnozí z nich mají pocit, jako by neměli vliv na to, co se děje. Že si připadají odsunuti z demokratického rozhovoru, přehlíženi a nerespektováni. „Mnozí mi sami řekli: Já jsem volil pana inženýra Zemana, poněvadž jsem přece nemohl volit toho pana Schwarzenberga. A to bylo všechno. Vlastně mi tím říkají: Možná že budu volit znova pana inženýra Zemana, ale zvážím nabídku.“

A tak se rozhodl, že jim tu nabídku učiní sám.

Na otázku jestli si pamatuje den, kdy se definitivně rozhodl, že do toho půjde, odpoví jako ryzí šansoniér. „Takový okamžik není jeden. To se sčítá z nesčetného počtu malých střípků. Ta mozaika z těch kamínků se vytváří. Ale trvalo to půl roku.“
Že se bude ucházet o post prezidenta republiky, oznámil světu v bývalé čističce odpadních vod v Bubenči. Přišlo mu to symbolické.

Nejhorší byly pondělky

Horáčkova mimořádná pracovitost a výjimečná schopnost používat obě části mozku, jak uměleckou, tak analytickou, se projevila už v dětství. V první třídě si nadepsal sešit: Michal Horáček – spisovatel. Byl přesvědčen, že jeho posláním je psát.

„Věřil jsem, že jednou budu vypravovat velké příběhy. A vlastně tomu věřím dodnes,“ píše o svém dětství v knize Kdo víc vsadí, ten víc bere aneb Pravdivé příběhy a jiné výmysly o Michalu Horáčkovi, kterou napsal s Ladislavem Vereckým.

Jako dítě se ale nakonec spíš proslavil svým analytickým podnikatelským talentem. Na základní škole například přemluvil spolužáky, že hrát čáru o desetníky nemá cenu a že pořádní frajeři hrají o koruny.

Aby měl peníze do hry, vydělával si sezonními pracemi všeho druhu. V létě sbíral a prodával léčivé byliny. Na Mikuláše sehnal Mikuláše a k němu anděla s čertem a jako producent nabízel toto trio k pronájmu. Ve volném čase pak trénoval čáru, respektive nejméně hodinu před vyučováním cvičil v parku házení na cíl korunou. Záhy vynalezl nový styl házení zvaný sekera, který měl tu výhodu, že mince zůstala po dopadu ležet jak přibitá a mladý Horáček díky ní obvykle všechny „voříz“.

Bylo mu patnáct, když se poprvé ocitl na závodišti v Chuchli, kde se běželo československé derby. Tam uzavřel svoji první kurzovou sázku u černého bookmakera na klisnu jménem Siesta a vyhrál šedesát korun.
Od té doby chyběl v Chuchli o nedělích jen málokdy a brzy stál na druhé straně, mezi černými bookmakery.

Zároveň se v 18 letech stal i nejmladším pražským „valchařem“ čili bankéřem hazardní hry, konkrétně karetní hry zvané teta. V té době už studoval na Fakultě žurnalistiky, ale studiu moc nedával. Žil valchou a dostihy.
„Nejhorší byly pondělky,“ píše.

„V neděli večer skončily dostihy v Chuchli, pak vyplatit výhry, spočítat peníze, rychle na večeři a po ní dávat karty na valchu, ta trvala tak do tří do čtyř, člověk vyhrál patnáct tisíc, nebo deset prohrál, ale před šestou ráno jsem za poloviční jízdné směřoval navlečený do kopřivového stejnokroje k cvičišti vojenské gardy v Motole.“

Tou dobou už mu bylo jedno, jestli školu dodělá. Na svém vysokoškolském studiu oceňoval především to, že mu poskytlo malý sešitek zvaný index, tedy doklad o tom, že je studentem, a mohl se věnovat valše, aniž by ho otravovala policie. Jinak by mu jako profesionálnímu hazardnímu hráči bez řádného zaměstnání v socialistickém hospodářství hrozilo obvinění z příživnictví. A to se trestalo vězením.
Tehdy měl tolik peněz, že se jednou nechal vyfotografovat zasypaný hromadou stokorun.
„Memento imbecílie,“ líčí v knize své mladické okouzlení bohatstvím.

Plavčík, StB a valcha

V roce 1974 mu fakultní vedení Socialistického svazu mládeže, do kterého nikdy nevstoupil, odmítlo dát doporučení pro cestu do USA.

Potřebné razítko proto zfalšoval, výjezdní doložku získal a do USA vycestoval. Při cestě zpátky byl ale zatčen komunistickou Státní bezpečností, strávil dva měsíce v base, dostal čtyřletou podmínku a vyloučili ho z fakulty.

StB mu od té chvíle věnovala pozornost. Vydrželo jí to až do pádu režimu. On jí ale prý nikdy nepodlehl.
„Na to jsem hrdý. Že jsem vedl autentický život. I za nejnepříznivějších okolností. Nevstoupil jsem do SSM. Nebyl jsem v KSČ. Odolal jsem silnému nátlaku StB. Nikdy jsem se tím nevytahoval, ale teď, když jsem svůj spis u StB zveřejnil na webu, tak to můžu říct,“ odpoví nám bez rozmýšlení, když se ho zeptáme, na co je v životě nejvíc pyšný.

Od vyhazovu ze školy se pohyboval v různých dělnických profesích, myl nádobí, dělal plavčíka a neoficiálně se dál věnoval sázkám a valše. Ale stejně chtěl především vyprávět příběhy. Pokoušel se psát ještě za svobodna, od roku 1974. A pokračoval po svatbě se svou první manželkou Rut.

„Vozil jsem syna v kočárku do parku na Kampě. Měl jsem s sebou blok, a jakmile syn usnul – no a kolikrát řval, ale to mně v některých momentech bylo jedno -, psal jsem na lavičce texty. Dlouho se mi zdálo, že to neumím,“ vzpomíná. „Ale jedno říct můžu: když jsem se rozjel, šlo to ráz na ráz.“
V roce 1984 zazvonil úplně naslepo u dveří Petra Hapky. Že mu ukáže pár svých textů. Toho dne už u něj zůstal. Často říká, že odtamtud vlastně až do Hapkovy smrti před dvěma lety nikdy neodešel.

Vždy o dekádu napřed

V devadesátých letech, kdy první ambiciózní podnikatelé prožívali svá vlastní mementa imbecílie, Horáček už neměl zapotřebí ukazovat své bohatství nebo někomu něco dokazovat. Byl vlastně vždycky nejmíň o dekádu před ostatními. Sametová revoluce ho zastihla v době, kdy už byl slavným textařem. Rychle se stal významnou figurou Občanského fóra. Vstoupit do politického života by bylo logickým pokračováním děje.

„Tak co, jdeš do tý politiky?“ zeptal se ho v den svého zvolení prezidentem Československa Václav Havel. Horáček přikývl. Pak z toho vycouval.

Prý se tehdy ještě nedokázal pro politiku nadchnout. A tak se rozhodl, že zůstane u psaní a u sázení. Vydal o svém angažmá v sametové revoluci knihu Jak pukaly ledy, z níž se stal bestseller.

Na jaře 1990 pak přišla příležitost využít své zkušenosti z herního prostředí a založit spolu se třemi partnery akciovou společnost Fortuna, první sázkovou kancelář ve východní Evropě, která postupně získala miliardovou tržní hodnotu.
„Už jako malý kluk jsem věděl, že budu bohatý,“ říká. Ačkoli netušil, že cesta k opravdovému bohatství se tak protáhne.
„V příšerné dřině, kdy jsme všichni pracovali dvanáct patnáct hodin denně sedm dní v týdnu, uběhlo pět let… Má dcera najednou nebyla tříletým batoletem ale osmiletou školačkou.
A taky jsem viděl, že jsem za těch pět let nenapsat jediný text.“

V roce 2004 svůj podíl ve Fortuně prodal, utržil za něj zhruba 600 milionů a od té doby se věnuje umělecké tvorbě a vzdělání. Debutoval jako básník vydáním sbírky villonských balad Český kalendář. Dokončil si doktorandské studium sociální antropologie. A podruhé se oženil.

Do prezidentské kampaně vstoupil pracovitý Michal Horáček s nejpropracovanějším programem, jaký kdy český prezidentský kandidát zveřejnil.
Je rozdělen do devíti základních bodů a zabývá se dopodrobna i takovými tématy, jako je genderová rovnost nebo výstavba silnic a dálnic.

Musíme poslat děti do světa

K čemu je ovšem takový propracovaný politický program kandidátovi na českého prezidenta, který ve skutečnosti nemá kompetence, aby cokoli z toho uskutečnil?
„Publikoval jsem své vize v oblastech, které považuji za důležité. A prezident by je měl vnášet do veřejného prostoru k usilovnější debatě. To je, myslím, pro prezidenta ta správná pozice.“ Zároveň chce být zástupcem občanů, který přidrží politiky u jejich slibů.

Hlavní politické téma dnešní doby už podle Horáčka není ve střetu pravice a levice, ale v souboji otevřenosti a uzavřenosti

Na jedné straně stojí uzavřený svět tradičního národovectví a na druhé otevřený svět širších perspektiv.
A ten národovecký pohled zatím vítězí.

Tento souboj světů je zároveň i generačním střetem.
„Mladí umí, na rozdíl od svých rodičů a prarodičů, dobře cizí jazyky. Takže je jim přístupná celá světová literatura a zdroje, které ti staří neměli. Najednou se stalo něco zvláštního. Ti mladí jsou moudřejší, chytřejší, vzdělanější nežli staří. To nikdy v historii nebylo.“ Potíž je v tom, že mladí nechodí volit.
„Proto je jeden z mých úkolů navštěvovat gymnázia a tam o tom mluvit. Vy jste budoucnost této země, vy jste první, kdo musí jít volit. To je pro vás občanská povinnost, převzít aktivně odpovědnost za osud této země,“ prohlašuje důrazně, jako by kdesi za našimi zády seděla v lavicích celá mladá generace.

Michal Horáček totiž chce být prezidentem otevřeného světa.
„My Češi jsme někdy příliš uzavření, chybí nám velké gesto. Per aspera ad astra – přes překážky ke hvězdám. My ke hvězdám vůbec nechceme, stačí nám mít se aspoň o maličko líp, nebo aspoň stejně jako teď. Naše národní obrození je plné těch děl o tom, jak ten Švanda dudák bláhově vyrazil do světa, a tak. A že to se vlastně ani nemá. Jenže v dnešním globalizovaném světě už uzavřenost vlastně není možná,“ vysvětluje.
„Musíme posílat naše nejchytřejší děti do světa, na Erasmy a Fullbrighty, na Sorbonnu a do Cambridge.
Musíme se otevřít,“ říká s jakousi zasněnou naléhavostí.
Per aspera ad astra!

 

Zdroj: Newsweek, 1.12. 2016