Parlamentní listy: Vystrčil (ODS): Předpoklad, že se dvě zvolené komory nebudou schopny dohodnout, není hodný a důstojný Senátu

Projev na 9. schůzi Senátu dne 17. srpna 2017 k zákonu o o zásadách jednání a styku Poslanecké sněmovny a Senátu

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, mám trochu strach vůbec vystoupit, ale věřím, že ho překonám. Na začátek několik faktických poznámek. Prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, my jsme v našem výboru žádné usnesení nepřijali, tak nevím, jak vás mohlo zaskočit. My jsme jenom o tom jednali a pak jsme se neshodli, co je správně. Druhá věc, zase prostřednictvím pana předsedajícího, pane předsedo Štěchu, věřím, že věříte tomu, a nakonec i vystoupení paní senátorky Wagnerové to dokazuje, že pokud v nějaké podobě, já to nepopírám, například na našem výboru zazněla domněnka, že tento zákon aby mohl napomoci tomu, abychom na projednávání zákonů měli 60 dní, že to určitě paní senátorka Wagnerová byla schopna vysvětlit, že tomu tak není. A věřím tomu, že jste schopen i akceptovat, že bychom to následně byli schopni jako členové výboru pochopit. To znamená, že před hlasováním výboru díky vysvětlení paní senátorky Wagnerové jsme všichni už věděli, jak to je. Přesto nám to tady dnes znovu třikrát bylo vysvětleno. Za to děkuji, neboť opakování je matka studia. Nyní k samotné materii, jak ji máme před sebou a jak ji popisovala paní senátorka Wagnerová. Skoro si málokdy dovolím z hlediska obsahu nějakého zákona doplňovat, neboli opravovat, ale v případě člunku nebylo zmíněno, že člunek také končí v okamžiku, kdy některá z komor zamítne zákon, resp. nepřijme usnesení. To tam řečeno nebylo. A jak to tady někdo edukativně asi sedmnáctkrát říkal, že tento zákon se netýká prodloužení lhůty, tak si tady dovoluji poznamenat jednu věc, kterou tady paní předkladatelka nezmínila; jestli úmyslně nebo neúmyslně, si netroufám odhadovat. Další věcí, kterou si dovolím říci – a já to tady z vystupování cítím – je, že každý z nás má rád své děti. A v okamžiku, kdy začneme posuzovat to, jak se chovají, vypadají nebo jaké vlastnosti mají naše děti, tak objektivita a schopnost zachovat si objektivní přístup někdy kulhá. A ať se na mě nezlobí – zase prostřednictvím pana předsedajícího – jak paní senátorka Wagnerová, tak pan senátor Štěch, trochu cítím, že oni se cítí být matkou nebo otcem tohoto zákona, aspoň ve smyslu toho, že to pro ně bude jakási osobní satisfakce, něco, co se předtím nepodařilo a co, když se teď podaří, bude to věc, bude to čin, který následně bude někde oceňován a bude znamenat v jednom případě legitimizaci Senátu, v druhém případě poměrně významný právnický počin nebo skutek. Tak to aspoň na mě působí a říkal jsem si, že to tady řeknu. Někdo u vás má možná jiný pocit, ale já mám pocit tento. Nyní k vlastnímu významu. Myslím si, že vycházet z toho, že některé věci je nutné upravit proto, že dvě komory volené občany České republiky se nebudou schopné dohodnout a jedna druhou bude zašlapávat do země a proto je potřeba mít jistotu v případě obsazení některých pozic někde, není přístup hodný a důstojný Senátu. A já osobně za celou dobu, co funguji v Senátu, jsem nepocítil, kromě dlouhého čekání, jakési řekněme opovrhování nebo cokoliv, co mi zabraňovalo jakkoliv se vyjadřovat v případě obhajování zákonů, které jsme vrátili ze Senátu do sněmovny, při vystupování v Poslanecké sněmovně, a zrovna tak, pokud jsem byl členem nějakých skupin, tak tam nějaké problémy nebyly, neboť se komory vždycky dohodly. Tím neříkám, že to vždycky bylo jednoduché, ale nakonec většina věcí stejně je na dohodě, protože nikdy žádným zákonem nepopíšete úplně všechno a přesně a prezentovat to jako hlavní nebo důležitý výsledek toho, co se děje, mi nepřipadá v Senátu důstojné. Pak tady mám jednu poznámku, koho si vážím a koho si nevážím. Myslím si, že pokud něco chceme a víme, proč to chceme a jsme tady proto, abychom nějakým způsobem pracovali pokud možno co nejlépe pro to, aby legislativa v České republice byla kvalitní, měli bychom být schopni pro to přinášet i nějaké oběti a měli bychom být schopni si trvat na svém. A jsem přesvědčen, že není možné nadále strpět nerovnoprávné postavení Poslanecké sněmovny a Senátu z hlediska materiálů, které máme k dispozici při studiu, při přípravě na vystupování na výborech a na plénu obou komor. Pro poslance je naprostou samozřejmostí, že v okamžiku, kdy projednávají návrh zákona, dostanou důvodovou zprávu, dostanou návrh změn zákona a dostanou návrh zákona s vyznačením změn, které navrhuje navrhovatel. Oni si to mohou přečíst, připraví se na jednání a následně projednají zákon. A kdyby jim náhodou vláda, která bývá nejčastějším navrhovatelem zákona, návrh zákona předložila v podobě, že mění třeba zákon o zaměstnanosti tím způsobem, že v § 32 se slovo a mění na slovo nebo, v § 37 se slovo případně mění na slovo možná a v § 85 se věta – bylo by lepší – mění na – bylo by horší, tak si myslím, že Poslanecká sněmovna by řičela a v žádném případě by nebyla ochotna akceptovat tímto způsobem projednávání návrhů zákonů, které se mají změnit. Přesto naprosto nelogicky se sněmovna poté, co zákon projedná a velmi často přijímá v tomto volebním období komplexní pozměňovací návrhy, není ochotna nám poskytnout stejný servis. Jinými slovy, také nám dát, kromě toho, že se a mění na nebo a případně na možná, i text, kde jsou vyznačeny změny, které ona provedla při projednávání zákona v Poslanecké sněmovně. Na rozdíl od pana předsedy Štěcha si nemyslím, že to je způsobeno jenom neochotou Kanceláře Poslanecké sněmovny. Myslím si, že v některých případech je to záměr, protože kdyby se tak dělo, tak by mnohem lépe nejen pro senátorky a senátory, ale i pro veřejnost bylo zřejmé, kdo co kdy a jak měnil. A pokud se někdy změní třeba 800 korun na 1000 korun a pokud se to týká například kilowatthodiny nebo megawatthodiny, a pokud těch megawatthodin jsou miliony, tak potom tyto miliony se násobí rozdílem 200 korun a vznikají obrovské škody nebo obrovské zisky. A je pak daleko obtížnější dohledat, když není k dispozici návrh zákona s vyznačením změn, kdo 800 korun změnil na 1000 korun nebo slovo případně na slovo možná, či slovo nebo na slovo a, než kdybychom tento text měli. To znamená, to není otázka věcná, to není otázka jenom věcná, ale to je i otázka politická. My jako strážce transparentnosti legislativního procesu bychom na této věci měli trvat, měli bychom trvat na tom § 6, který Poslanecká sněmovna z pro mě nepochopitelných důvodů vyškrtla. Opravdu si nemyslím, že je správné, abychom z této věci ustupovali. Myslím si, že do jisté míry, pokud ustoupíme a budeme hlasovat pro ten zákon, tak se zbavujeme části své hrdosti, části své autority, svébytnosti. Protože my bychom si měli trvat na svém. Měli bychom trvat na tom, co je pro tuto zemi správné a dobré. A správné a dobré pro tuto zemi je, aby senátoři měli stejné podmínky při projednávání zákonů, jako mají poslanci. A my je dneska nemáme, při vší úctě k tomu, co dělá pro nás organizační odbor. Takže to je ten hlavní důvod, proč já si myslím, že bychom pro ten zákon hlasovat neměli. Vůbec si nemyslím, že potom budeme my těmi viníky. Těmi viníky bude ten, kdo neodsouhlasil, abychom tam měli § 6, který zajišťuje stejnou možnost projednávání, omlouvám se, že se opakuji, zákonů jak ve sněmovně, tak v Senátu. Mimochodem, v tom § 6 byla samozřejmě i reciprocita, že my bychom potom samozřejmě do Poslanecké sněmovny vrácené zákony také dodávali včetně vyznačených změn, toho, co jsme změnili. A poslední věc, mě docela překvapilo, jak to paní senátorka Wagnerová lehce přešla, je, že Poslanecká sněmovna si k zákonu, který se projednává, nebo který patří k zákonům vyjmenovaným v čl. 40 Ústavy, přidala zákon, který nepatří nebo není zmiňován v čl. 40 Ústavy, jinými slovy ke schválení jednacího řádu Poslanecké sněmovny není potřeba souhlasu obou komor, může si to klidně Poslanecká sněmovna, pokud bude mít 101 hlasů, schválit, aniž my budeme proti. Přesto Poslanecká sněmovna z nějakých důvodů, kterým nerozumím, to přilepila k tomuto stykovému zákonu, my o tom taky dneska hlasujeme, myslím si, že z hlediska čistoty, resp. kultury toho legislativního procesu to není nic, co by stálo za pochvalu, nebo čeho bychom si neměli všímat, nebo říkat, že to je maličkost. To je o těch dětech, kdy se na to dívám přísně, a kdy se tedy nedívám přísně, když to je to moje dítě. Děkuji za pozornost.

 

Zdroj: parlamentnilisty.cz, 17.8. 2017