parlamentnilisty.cz: My nic, to Ústavní soud nařídil restituce… Vzkaz exsoudkyně politikům

Koaliční poslanci rádi argumentují tím, že z nálezu Ústavního soudu z roku 2010 plyne povinnost vyrovnat se s církvemi za to, co jim bylo zabaveno. Ve skutečnosti ale v naší ústavě není stanovená obecná povinnost státu odpovídat za to, co se stalo před padesáti lety. Stejně tak nepodstatná je shoda s církvemi na objemu majetku a výši náhrad, protože když stát něco vydává, je to jen jeho rozhodnutí. 

Jako výmluvy školáků občas vypadají zdůvodnění politiků, proč dělají to či ono. Klasickou ukázkou jsou argumentace pro zvyšování platů ústavních činitelů. Například premiér Petr Nečas prohlásil, že kdyby nebylo rozhodnutí Ústavního soudu, vláda by se vůbec platy nezabývala. Přitom ve skutečnosti se verdikt Ústavního soudu týkal výlučně soudců a vůbec ne ústavních činitelů. 

Z podobného soudku je i přesvědčování veřejnosti koaličními politiky, že je nutné přijmout zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi navzdory složité ekonomické situaci státu, protože to vyplývá z nálezu Ústavního soudu z 1. července 2010. Ve skutečnosti ÚS ve svém nálezu pouze označil dlouhodobou nečinnost parlamentu, spočívající v nepřijetí zákona o restituci církevního majetku, za protiústavní.

V mnoha postkomunistických státech se restituce neuskutečnily vůbec.

“Výrok Ústavního soudu je nutno posuzovat s dopadem na náš právní řád. Nikde v ústavě se nestanoví, že k restitucím musí dojít. V mnoha postkomunistických státech se restituce neuskutečnily vůbec, anebo nebyly v takovém rozsahu, jako jsou u nás. Takže nějaká obecná povinnost státu, že musí odpovídat za to, co se stalo před padesáti lety, v naší ústavě stanovena není,“ říká pro ParlamentníListy.cz docent Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Zdeněk Koudelka.

Stejně tak tvrzení koaličních politiků, že se dokázali s církvemi dohodnout na objemu vraceného majetku a výši finančních náhrad, nevypovídají o ničem jiném než o tom, že stát vyšel církvím maximálně vstříc. “Když stát něco vydává, je to především jeho rozhodnutí, dohodnout se nemusí,“ upozorňuje Zdeněk Koudelka.

ÚS chce po zákonodárci úpravu, je ale už na něm, jaká bude

Otázkou tedy je, jak lze zmíněný nález Ústavního soudu vykládat a k čemu vlastně zákonodárce v této věci zavazuje. “S rozhodnutími Ústavního soudu je to složité, protože mnohdy jim nerozumí ani soud a v dalších nálezech ani samotný Ústavní soud. Jestli budou církevní restituce stejné, jako byly restituce předchozí, to je pouze rozhodnutí parlamentu, nakolik se rozhodne vydávat dříve zabavený majetek,“ tvrdí právní expert Zdeněk Koudelka. 

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová dává nález Ústavního soudu do souvislosti s možnými žalobami církví. “Ten nález řekl, že nelze chodit cestou individuálních žalob a že je potřeba k této věci přistoupit zákonnou úpravou, aby soudy nenahrazovaly vůli zákonnou a že je tedy na zákonodárci, aby tuto záležitost upravil,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz Eliška Wagnerová, k čemu měl nález Ústavního soudu především sloužit. 

Nález prošel u Ústavního soudu jen o vlas 

“Ústavní soud sice judikoval, že na restituce není ústavní nárok, ale dodal, že nečinnost zákonodárce je protiústavní v těch případech, kdy ta nečinnost vyvolává protiústavní následky. Těmi se rozumí to, že vztah státu a církví se odehrává v kooperačním modelu, přičemž jde o kooperaci více na sobě vzájemně nezávislých subjektů,“ uvádí Eliška Wagnerová s tím, že účel realizace restitucí spočívá v materiální záruce výkonu náboženských svobod. 

Nález Ústavního soudu, který je silným argumentem pro zákonodárce, aby konečně rozhodli, jak se s církvemi vypořádat, přitom v tomto znění doslova visel na vlásku. A to proto, že nález musí být schválen minimálně devíti hlasy z patnácti ústavních soudců. Při hlasování však chyběli právě Eliška Wagnerová a místopředseda Pavel Holländer, čtyři hlasy byly nesouhlasné. Stejně jako nepanuje shoda na politické scéně, nenašla se v otázce církevních restitucí ani u Ústavního soudu. 

V právu je většinou rozhodující výsledek, nikoli snaha 

Může se také stát, že Senát zákon sněmovně vrátí a koalice nenalezne pro jeho schválení potřebnou většinu 101 poslanců. Pak by se stav, který ÚS nazval jako protiústavní, mohl z tehdejších devatenácti let protáhnout na kdovíjak dlouho. Přestože tedy zákon projednáván byl a prošel oběma komorami, z pohledu ÚS by u parlamentu šlo stále o dlouhodobou nečinnost. “Rozhodující v právu je většinou výsledek, nikoli snaha,“ podotýká pro ParlamentníListy.cz Zdeněk Koudelka.

Pokud by se v případě neschválení zákona začaly církve obracet se žalobami na vydání těch majetků, o které přišly v padesátých letech, k obecním soudům, šlo by zcela jistě o běh na dlouhou trať. “To by se mohlo týkat nejen lesů a zemědělské půdy, ale i budov, které se podle stávajícího návrhu zákona nemají vracet. A to nejen těch, které patří státu, ale jsou i ve vlastnictví obcí. To by pochopitelně znejistělo současné vlastníky a vedlo by to k tomu, že by do takového majetku zřejmě neinvestovali, a ten by dále chátral,“ poukazuje Zdeněk Koudelka na možný vývoj.

 

Zdroj: parlamentnilisty.cz, 15.8.2012