parlamentnilisty.cz: Wagnerová vážně: Soudci chtěli žalobu na Klause rychle sprovodit ze světa

Ústavní soud zastavil řízení ve věci žaloby vůči prezidentu republiky, kterou schválila většina Senátu, a na jejímž základě měl být nyní už bývalý prezident Václav Klaus obžalován z velezrady. ParlamentníListy.cz se proto zeptaly bývalé ústavní soudkyně, nyní senátorky a signatářky návrhu této žaloby, Elišky Wagnerové, jak vnímá vynesený verdikt a jeho zdůvodnění.

Očekávala jste podobný verdikt?

Nemohu říct, že bych podobný výrok očekávala. Byla jsem si ale vědoma toho, že možné je úplně všechno. Variant rozhodnutí bylo několik, mezi jinými i tato. Ostatně, toho si musel být vědom každý, kdo věděl o této ústavní záležitosti. Takže i tuto variantu jsem předpokládala. Jen mě trochu zamrzelo, že to byla vlastně taková ta nejjednodušší cesta, kterou Ústavní soud použil. Na druhou stranu se mu ale nedivím, protože to je také nejjednodušší cesta, jak se této věci zbavit. Myslím si, že ta věc by si zasloužila poněkud hlubší zamyšlení, protože v tomto rozhodnutí žádné hlubokomyslné úvahy zrovna neshledávám.

S čím vlastně nesouhlasíte v rozhodnutí Ústavního soudu?

Nesouhlasím s odůvodněním rozhodnutí, že se tak jednostranně akcentoval kvazitrestní charakter toho řízení. Soud ale nevzal vůbec v úvahu kontext důvodové zprávy, která hovoří o nutnosti pokračovat i po skončení mandátu prezidenta. Ta zpráva naznačuje, že účel není primárně trestní či kvazitrestní ve smyslu – odstranění prezidenta z úřadu, ale že jde o účel ochrany právního státu, demokracie a demokratického řádu. Myslím si, že právě tento aspekt soudci hodně odbyli a pominuli. Moc si s tím nehráli. Ústavní soud konstruuje, že v právu je jakási mezera ve smyslu, že ten zákon nestanovil výslovně, zda pokračovat nebo nepokračovat v té věci, když prezidentova funkce skončí. Já to za mezeru nepovažuji. Jsem přesvědčena, že toto ustanovení bylo schopné výkladu a bylo ho třeba vyložit. Ale pokud to bylo vyloženo izolovaně, dospělo to tam, kam to dospělo. Pokud by se ustanovení vykládalo trochu šířeji a v kontextu oné nové úpravy, mohlo to dopadnout třeba jinak. Ta úprava ale podle mého nic nového nepřináší. Jen implicitně říká to, co plynulo už z té staré úpravy.

Můžete tu novou úpravu upřesnit?

Ta nová úprava říká, že v řízení lze pokračovat, i když uplyne prezidentův mandát. Ono to vlastně ani nemá příliš význam komentovat, protože právě proto, že se mezitím Ústava změnila, nejde už ani o precedens. Přesto si myslím, že i když se ústava změnila, bylo možné pokračovat v dalším šetření. To nebyla prostě žádná mezera, ale nedobře zformulované ustanovení, které mohlo být interpretováno jak ve smyslu, že může být pokračováno, tak ve smyslu, že pokračovat po ukončení mandátu prezidenta nelze.

Nová úprava říká – může se pokračovat, a přitom nepřináší vůbec žádné změny té samotné skutkové podstaty jako takové. Ano, je tam přidáno také „hrubé porušení Ústavy“, ale to je opět pouhé zpřesňování toho pojmu původního, není to ale rozšíření samotné skutkové podstaty. Nemění se ani sankce. Takže tou novou úpravou se vlastně nic nezměnilo. Přesto se ta nová úprava měla brát v potaz při výkladu té původní. No, a to neudělali. Kdyby to dělali pečlivěji, tak by to museli udělat. A oni to neudělali. Dobře, nevadí. Výsledek je tak dnes takový, že vlastně ani nevíme, jestli se tehdejší prezident dopustil jednání, které porušovalo základy demokratického řádu, nebo nedopustil.

Nesehrálo například svou úlohu i to, že těch věcí v žalobě bylo víc?

Tak to určitě ne. V tom příčina určitě není.

Když se podíváte zpět, bylo to podání žaloby na odstupujícího prezidenta vůbec zapotřebí?

Tak to si musíme nejprve ujasnit, co je to „zapotřebí“. My jsme si prostě mysleli, a já jsem o tom přesvědčena stále, že to, co se vytýkalo prezidentovi v oné ústavní žalobě, už skutečně bylo ukročením za hranu Ústavy. Že šlo skutečně o porušování demokratických základů, respektive aspektů právní státnosti. Že se těmi akty, přesněji jejich nekonáním, dosažená úroveň právní státnosti snižovala.

Teď máte na mysli jmenování nejmenování ústavních soudců.

Ano, mám na mysli nejmenování ústavních soudců nebo také nerozhodování o soudci Petru Langerovi, ale i další věci. Víte, u některých věcí, například u nepodpisu té smlouvy (doplněk Lisabonské smlouvy o záchranném fondu eurozóny, pozn. red.), přece v této věci už dokonce Ústavní soud rozhodl, že prezident nesmí takto jednat. Přesto tak jednal.

Neumím si proto představit, že kdyby tu žalobu Ústavní soud nezamítl, ale projednával, že by mohl říct, že je to všechno v pořádku.

Co tedy podle Vás bylo příčinou, že Ústavní soud dospěl k tomuto verdiktu?

Co bylo příčinou opravdu nevím, ale tímto způsobem to bylo prostě nejrychleji sprovozeno ze světa. Tečka. Mají tam toho moc.

Jak vnímáte v České republice politickou kulturu obecně?

Jak bych ji vnímala? U mne je to setrvalé. Řekněme, nic moc. Tím, že se tyto věci tolerují u státních orgánů, a prezident je státní orgán, tak může-li si dovolit státní orgán porušovat Ústavu, zcela určitě to vývoji politické kultury neprospívá.

Kde nebo v čem byste hledala nápravu?

To je třeba hledat u lidí, kteří volí jiné lidi do oněch různých funkcí. Dnes už volí prezidenta, senátory, poslance, a tím vlastně i vládu. A právě voliči musejí vznést a nastavit ten požadavek politické kultury. Ten se nedá vnutit. Voliči musejí chtít a podle toho také volit a jít k volbám. Nebude-li tento požadavek vznesen a lidé budou volit bez rozmyslu, nebo k volbám nepůjdou, tak se těžko dočkáme zlepšení.

 

Zdroj: Parlamentnilisty.cz, 30.3.2013