Parlamentnimagazin.cz: Eliška Wagnerová: Slovo velezrada je v tomto případě nešťastné

Někdejší předsedkyně Nejvyššího soudu, bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu a nynější senátorka zvolená v Brně na kandidátní listině Strany zelených, Eliška Wagnerová má až dosud za sebou na události i profese velmi bohatý životopis. V loňském roce zvažovala, kde bude působit po skončení svého desetiletého mandátu na Ústavním soudu. V úvahu přicházel návrat do advokacie, nebo jít učit. Nejdříve vyloučila práci v advokacii a poté i trvalé pedagogické působení na vysoké škole. S doktorkou Wagnerovou jsem se setkal v její senátorské kanceláři na Malinovského náměstí v Brně.

Jako soudkyně Ústavního soudu jste často dost ostře kritizovala naši politickou scénu. Co Vás vedlo k tomu, že jste sama nakonec vstoupila do velké politiky?

V osmdesátých letech jsem v exilu pracovala pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa, na Masarykově univerzitě v Brně jsem si po revoluci udělala doktorát z politologie. V současné době externě na Fakultě sociálních studií přednáším. Z toho je patrno, že se vedle práva intenzivně zajímám o politiku, o politické dění u nás i ve světě. Cítím se plná energie, a proto jsem zvažovala, co budu dělat po odchodu z Ústavního soudu. Po vyloučení stálé práce v advokacii i na akademické půdě jsem logicky dospěla k rozhodnutí kandidovat do Senátu.

Proč jste se ale rozhodla kandidovat právě do Senátu?

Do Poslanecké sněmovny bych určitě nekandidovala. Ve sněmovně se dělá čistě stranická politika, a to je samozřejmě v pořádku, protože dolní komora našeho parlamentu jsou společně s vládou tvůrci té politiky, zatímco Senát má v našem systému, podobně jako Ústavní soud, kontrolní funkci, a to je mi samozřejmě a zcela logicky blízké.

V loňských senátních volbách jste hladce zvítězila. Potěšilo Vás to, očekávala jste takový jednoznačný výsledek?

Samozřejmě, že jsem byla potěšena, ale zároveň musím konstatovat, že mne samotnou tak hladké zvolení překvapilo a nepočítala jsem s tím. Svou praxi z Ústavního soudu mohu v Senátu využívat. Nicméně jsem zjistila, že je to přece jen jiný styl práce. U Ústavního soudu se na vás denně valilo mnoho textů, ale když již máte praxi v těch ústavních stížnostech, tak je člověk relativně rychle probere a pak si může sednout na jednu věc a důkladně do hloubky se zamyslet. To v Senátu není možné.

Můžete být konkrétnější, z jakého důvodu to není možné?

Mám konkrétně na mysli třicet dnů pro projednání těch věcí z materiálů, které máte k dispozici. V Senátu procházejí věci nejprve výbory a pak o nich rozhoduje plénum. Mám ale určitou výhodu, že jsem členkou ústavně-právního výboru, kterým prochází spousta věcí. Tento výbor je v mnoha případech garančním výborem, a pokud není, přicházejí k němu i mnohé jiné případy k posouzení.

Byla jste ve skupině osmadvaceti senátorů, která podala žalobu k Ústavnímu soudu pro údajnou velezradu bývalého prezidenta Václava Klause. V čem se podle Vás pan Klaus dopustil velezrady?

Samozřejmě, že slovo velezrada je v tomto případě nesmírně zavádějící a nešťastné. To se tam nikdy nemělo vyskytnout. Pokud by tam bylo napsáno, že prezident byl Ústavním soudem souzen pro ústavní delikt, tak by nevznikl žádný problém. Strašně to celou věc zatěžuje. Skutky, jež jsme ve stížnosti popsali, se týkají možného narušení demokratického řádu, který je základem našeho ústavního systému.

Většina naší veřejnosti ale pojem velezrada vnímá jako něco mimořádně špatného, odstrašujícího.

Máte pravdu, protože ten opačný názor mají ti, kteří opravdu lpí na slovech a pojmech a odmítají vidět ústavní pořádek v jeho funkci. Jde o přístup hledání funkce jednotlivých institutů. Jsem zastáncem toho, že v právním státě by žádné rozhodnutí jakéhokoliv orgánu veřejné moci nemělo být vyňato z ústavního přezkumu, protože všechna takováto rozhodnutí musí být ústavně konformní. A pokud nejsou, tak zde existuje speciální instituce, kterou je Ústavní soud, která zasáhne.

Ústavní soud se ale Vaší stížností týkající se údajné velezrady Václava Klause odmítl zabývat.   

To je sice pravda, ale Ústavní soud se odmítl v podstatě zmíněnou stížností zabývat z důvodů, řekla bych, toliko procesních, a toto rozhodnutí je svou povahou jedinečné a nevytváří žádný precedent do budoucna.

To je ale přece také určitý signál.

Není to žádný signál. Ústavní soud se věcí odmítl zabývat z toho důvodu, že Václav Klaus již není prezidentem. Ústavní soud se přiklonil s odpuštěním k tomu, co bylo pro něj jednodušší. Myslím, že si zvolili tuto cestu, protože byla snadná. Jich tam také bylo v té době jen dvanáct.

Nelitujete nyní toho, že jste se vůbec v žalobě o velezradě Václava Klause s dalšími senátory angažovala?

Nelituji, protože nelze pominout to, jak zejména široká veřejnost zareagovala na amnestii a jak potom i odborná veřejnost reagovala na další skutky, které jsme tam uváděli. Mám na mysli zejména odmítnutí podpisu Eurovalu prezidentem Klausem. Když čtete v odborné literatuře články, které to nesmírně kritizovaly a kritizují a volají po změně ústavy, pak si myslím, že prezident, který by chtěl být věrný ústavnímu pořádku, to nikdy neudělá. Nově zvolený prezident ostatně Euroval hned podepsal.

Již v předvolební kampani jste ostře vystupovala proti sKartám. Proč?

Jedna moje námitka se týká toho, že sKarty jsou nedůstojné. Ta druhá se týká toho, že v zákonech nenajdete nikde zmocnění pro vládu k tomu, že tyto sKarty mají vydávat soukromé subjekty čili, že se má tato agenda vyvést na soukromý subjekt. V tom je velký problém, protože jde o stálý přítok peněz jednomu soukromému subjektu. Je to prostě agenda, k jejíž realizaci musí mít vláda zmocnění zákonem. O tom se musí nejdříve diskutovat v parlamentu, neboť se bezpochyby jedná o agendu, která podléhá tzv. výhradě zákona. Jedná se vlastně o privatizaci veřejné moci či služby. Prostě tady chybělo zmocnění zákonem.

Angažujete se také ve věci většího zapojení žen do politiky. Mají být podle Vašeho názoru stanoveny kvóty pro účast žen v politice?

To je dost obtížná věc. Já jsem s tím také dlouho bojovala a tvrdila, že nemají být kvóty. Pak ale z druhé strany vidíte realitu, že se ženy, které jdou do politiky, nedostanou na volitelná místa ve svých stranách. Nyní se tedy spíše přikláním k tomu, že přijetím kvót by se politické strany mohly přestat chovat k ženám tak macešsky. Jistě jsou ženy, které si umístění na volitelná místa vybojují, ale od nich vím, že jsou přitom nuceny vyvinout třikrát větší úsilí než jejich mužské protějšky, které nakonec skončí také na dobře volitelných místech. A to si myslím, že by se změnit mělo. Samo o sobě se to určitě nezmění. Musí k tomu přistoupit i další změna, řekněme celého sociokulturního vnímání ženy. Já jsem byla první ženou na postu předsedkyně Nevyššího soudu. Kdyby ale nebyl Václav Havel, tak bych nikdy v té funkci nebyla. Všichni ostatní, kteří na to číhali, jsou vždy připraveni dělat nejrůznější skrčky, jen proto, aby se sami do funkcí dostali. Ti by mne tam nikdy nepustili.

Určitě sledujete dost vyhrocené spory o Ústav pro studium totalitních režimů. Jaký máte na tuto záležitost názor?

To není na krátký rozbor. Objektivně řečeno, situace je tam neutěšená. V Senátu máme projednávat výroční zprávu za loňský rok. Jak jsem sledovala debaty účastníků sporu, tak mi to připadá z obou stran jako zákopová válka. Očekávala bych věcnou debatu ve smyslu my vám vytýkáme to a to. Pojďme se bavit konkrétně a až to vyřešíme, tak se pojďme bavit o dalším sporném konkrétním bodu. Tak, jak nyní postupují obě strany, se nikam a k žádnému rozumnému řešení nedostaneme. Agenda Ústavu pro studium totalitních režimů je důležitá a obtížná, proti sobě stojí mnoho konkurujících si zájmů. Nemám z celé věci radost. Uvidíme.

 

Zdroj: Parlamentnimagazin.cz, 17.5. 2013