Podnikatel: Kdo je na vině

Problémem ČR není špatná Ústava, ale politická kultura. Senátorka Eliška Wagnerová je známou a pro některé snad i poněkud kontroverzní osobností. Její rozhled a zkušenosti z oblasti ústavní praxe a soudnictví však mohou být inspirativní i v oblastech, které se Základním zákonem zdánlivě nesouvisejí. Požádali jsme ji proto o rozhovor.

Paní senátorko, Ústava ČR byla sepsána před víc než dvaceti lety, vyhovuje ještě zcela současnému stavu vývoje české společnosti (i v mezinárodním kontextu)?
Řekla bych, že Ústava ČR je v zásadě dobrá. Dvacet let není pro existenci ústavy dlouhá doba; americká platí bez větších změn už přes dvě stě let. Ústavy, které mají opravdu relevanci ve státě a lidé je berou vážně, jsou obvykle ty letité, s nimiž se lidé mohli sžít po několik generací. Během jedné, jako je to u nás, to prostě není dost dobře možné. Proto jsem příznivkyní opravdu minimálních změn v ústavě. Jde samozřejmě o lidské dílo, a jako takové nemůže být zcela dokonalé, a nikdy nebude. I naše ústava však byla v průběhu dvaceti let novelizována a největší zásah, který dostala, byla přímá volba prezidenta.

Považujte jej za dobrý?
Domnívám se, a nejen já, i Ústavní soud to naznačil při rozhodování o stížnostech neúspěšných kandidátů, že byl udělán špatně. Bude proto nutné změnit prováděcí zákon, ale i samotnou ústavu, promyslet, zda těch 50 000 podpisů pro „nestranické“ kandidáty není příliš mnoho, zda by jich nemohlo být méně, ale zato hodnověrně ověřených, projevujících pravou vůli konkrétních osob. Tak, aby nevznikaly oprávněné pochybnosti.

V zásadě jste ale proti častým změnám ústavy?
Ano, i v USA byly názory, že každá generace má právo upravit si ji podle svých potřeb, nakonec ale převládl většinový názor, že by se měla měnit co nejméně. Podíváme-li se například do Německa, tam ani nemají výslovně ústavu, ale Základní zákon, který byl přijat v roce 1949 jako provizorium, a přesto platí v podstatě dosud, protože se osvědčil a plní dobře základní funkce.

Ale je to i případ naší ústavy?
Myslím, že i ona dobře plní základní funkce. Pokud jsou tu v poslední době nějaké třecí plochy, je to především proto, že se v politice, ale i v právní vědě dostávají bohužel ke slovu lidé, kteří nejsou oddáni ústavnímu pořádku, nehledají řádná řešení, ale naopak přicházejí s účelovými teoriemi, které jsou spíš nepoučenostmi.

Můžete být konkrétní?
Jsou to například lidé, kteří interpretují různá oprávnění prezidenta naprosto izolovaně. Z poslední doby šlo třeba o dohady kolem obsazení místa velvyslance na Slovensku. Někteří právníci, i sám prezident, interpretují ustanovení o tom, že prezident schvaluje velvyslance, úzce jazykově. Ale takhle izolovaně se ústava interpretovat nedá, dokonce nesmí, je to funkční celek, který stojí na určitých principech, jež je nutno zachovávat. V tomto případě je nutné dát přednost takovému výkladu, který víc odráží věcnou znalost a zvyklosti. Tuto skutečnost, tedy že ustanovení Základního zákona nelze vykládat izolovaně, vyjádřil německý ústavní soud už v roce 1953. Takže tam to vědí už šedesát let, a my se po dvacetiletém víceméně dobrém „nažívání“ s ústavou najednou ocitáme ve fázi, kdy se dostává ke slovu generace konstitucionalistů, zejména (ale nejen) mladých, které kdovíkdo vychoval a kteří přicházejí s různými nepoučenými názory. Navíc ani Hrad v posledních letech nedisponuje dobrými právníky, takže tím vznikají problémy, které jsou problémy reálného života, ale nikoli ústavy.

Jste tedy přesvědčena, že naše ústava dostatečně reflektuje vývoj (do značné míry krizový) u nás i v západním světě, zejména pokud jde o postavení a roli politických stran, uplatnění tzv. přímé demokracie apod.?
Krizi politických stran, resp. parlamentarismu, můžeme pozorovat všude v rozvinutém světě. Problém je v tom, že kandidáty do parlamentu zhusta podporují podnikatelské subjekty a v zásadě si předkupují právo na lobbing ve svůj prospěch. To ale z právního hlediska není prioritně problém ústavy, jako spíš navazujících zákonů, zejména volebních, kde by se mělo limitovat, kdo a v jaké výši může poskytovat příspěvky na volební kampaň, zajistit jejich transparentnost, zastropovat výši výdajů atd. Naše strany si usnadňují život tím, že inkasují vysoké částky za hlasy a mandáty od státu. Na tuto problematičnost upozornil Ústavní soud už v 90. letech min. stol.; kritizoval zejména vysokou výši státního příspěvku a to, že jsou znevýhodněny malé strany, ačkoli systém voleb do Poslanecké sněmovny má být poměrný.

Politické strany u nás připomínají spíš podnikatelské skupiny, i ty tzv. velké mají málo členů. V této souvislosti se objevují i snahy změnit systém voleb do Poslanecké sněmovny z poměrného na většinový. Jak se na ně díváte?
Tato snahy, zvlášť z velkých stran, mají za cíl především usnadnit vládnutí. Jenže ústava tu není proto, aby usnadňovala vládnutí, ale aby mu naopak dávala meze, pravidla, aby politiky mírnila. Je pravda, že politická kultura je v této zemi prachbídná, ale to nenapraví ústava. To je problém lidí – voličů i politických subjektů, a případné nedostatečnosti tzv. podústavních zákonů. Naše politická scéna se stále ještě tvoří, zdaleka není usazená, proto by bylo naprosto nevhodné měnit teď systém voleb do poslanecké sněmovny z poměrného na většinový. Tento krok by vedl k tomu, že by se zablokovalo utváření politické scény, k němuž u nás stále dochází. To vidíme na pravici, třeba na příkladu TOP 09, ale může k tomu dojít i na levici, kde v pozadí číhají nové subjekty. Kromě toho tady budou vždy nikoli nevýznamné skupiny obyvatel, které se neztotožní zcela s žádnou stranou a pro něž mohou vznikat nové strany. Většinový systém by jim to znemožnil. A jak jste správně upozornil, protože i ty velké mají málo členů, byl by zločin tu scénu uzavřít proti vzniku těch dalších.

Garantem dodržování ústavy by měl být Ústavní soud. Plní tuto roli úspěšně?
Jsem ráda, že máme model ústavního soudnictví, který kopíruje ten německý, tedy tzv. rozvinutého ústavního soudnictví. Ústavní soud je skutečně posledním garantem ústavnosti. Vlastně jsme tím přijali model ústavy coby živého práva, což třeba za první republiky nebylo. Tam ústava sice obsahovala řadu podobných ustanovení, včetně základních práv, ale ta byla v podstatě nevymožitelná. Dnes je tomu naopak a posledním interpretátorem ústavy má být ústavní soud.

A je jím tedy ve skutečnosti?
Tady pochopitelně velmi záleží i na tom, jak je Ústavní soud obsazen. Že je to kvazipolitický orgán, o tom se v zahraničí už ani nevedou spory. Uznává se, že jde o politický orgán, který ale pracuje soudní metodou. Jedinou vadu současného stavu vidím v tom, že jakkoli jsme model ústavního soudnictví převzali z Německa, systém jmenování ústavních soudců je „americký“, ale, jak je u nás často zvykem, špatně přejatý, protože tam má prezident ve funkčním období příležitost jmenovat dva, tři soudce, kdežto náš, když slouží dvě funkční období, jmenuje všech patnáct. Není tedy zaručeno, že budou jmenováni opravdu pluralitní kandidáti. Pojistka schvalování v senátu může fungovat, ale nikoli v okamžiku, kdy je tam prezidentovi nakloněná jednobarevná většina přítomných, která ke schválení ústavních soudců stačí. Měli by proto být schvalováni kvalifikovanou většinou všech senátorů.

Zmínila jste se o Německu, jak je to řešeno tam?
Ústavní soudce volí v obou komorách Bundestagu výbory, kam strany jmenují své zástupce, a to kvalifikovanou většinou. Proto se tam mohou prosadit i nominanti, za nimiž stojí menší strany, a ústavní soud tudíž nemůže být politicky jednobarevný. Oponenti mi namítají, že by takhle u nás nebyl jmenován jediný ústavní soudce. Já ale tvrdím, že by se nakonec politici dohodnout museli, což by prospělo kultivaci prostředí. Strany by nevedly nesmiřitelný boj, ale byly nuceny ke konsensu.

Což kdyby se ale přece jen nedohodly?
V Německu pro to mají dvě pojistky. Za prvé, dokud není zvolen nový ústavní soudce, ten odstupující zůstává ve funkci. A za druhé, když nedojde k dohodě na kandidátech do stanovené lhůty, získává návrhové právo ústavní soud. A to je pro politiky taková hrozba, že k tomu kvůli obavám ze ztráty jejich prestiže ještě nikdy nedošlo. Pojistky tedy jsou, jen je chtít zavést.

Strany jsou občas obviňovány, že se snaží Ústavního soudu zneužívat k svým politickým cílům. Jsou ta nařčení oprávněná, a pokud ano, jak se s nimi ÚS vyrovnává?
Je obvyklé, zvlášť v našem systému, kde máme tzv. abstraktní kontrolu norem (tedy že stížnost nemusí být vázána na konkrétní případ porušení zákona, ale prezident republiky, skupina poslanců nebo senátorů může podat návrh a zpochybnit jakýkoliv zákon nebo jeho ustanovení), že se parlamentní opozice obrací na ústavní soud s důležitými návrhy, když neuspěje politicky. V USA mají doktrínu political qestion, kdy se jejich nejvyšší soud odmítne zabývat otázkami, které posoudí jako politické. Naše ústava pro něco podobného prostor nedává, naopak vyžaduje, aby se Ústavní soud s případem, který dostal, nějak vyrovnal, rozhodl o něm. A měří se protiústavnost, přičemž může samozřejmě jít o velmi politické kauzy, jako byly třeba zdravotní poplatky, důchody, církevní restituce atd. V Německu to bylo například nasazení Bundeswehru v zahraničí, což je superpolitická otázka, a nevyhnuli se tomu.

Vyrovnává se náš Ústavní soud s podobnými případy úspěšně?
V poslední době se objevilo několik nálezů Ústavního soudu, které se snaží jakoby vyhnout té kontrole a uplatňují jakýsi měkčí test ústavnosti. Nemyslím si, že je to správné. Ústavní soud by měl testovat vždy a všechno, což ale neznamená, že musí vždy konstatovat nález protiústavnosti. V některých věcech, kdy si je jist, že nezasahují do základních ústavních práv osob, může dát i velkou diskreci (volnost rozhodování např. státnímu orgánu – pozn. aut.).

A pokud jde o možnost ovlivňování Ústavního soudu?
Nemohu mluvit za ostatní, ale mne nikdo ničím neovlivnil, média nevyjímaje. Ústavní soudce se musí rozhodovat tak, jak mu velí svědomí. To lze ale dělat v situaci, kdy nechcete opakovat mandát. Pokud však hodláte být zvolen znovu, může vás to svádět k jednání, kterým byste se zalíbil těm, co o vás budou rozhodovat. Možnost opakovat u nás mandát, navíc bez omezení, považuji proto za velký nedostatek. V Evropě to není obvyklé.

Zmínila jste se už o nutnosti pluralitního obsazení ÚS. Čím je vyvolána především?
Ústava obsahuje ustanovení, která jsou naprosto základní, ale vzájemně si někdy odporují. Ústavní soud proto musí nacházet tzv. praktickou konkordaci, optimalizovat konkurující si hodnoty. Pokud se to nepodaří, musí se přiklonit k jedné z nich. A marná sláva, tam se pak promítne to, co člověk v sobě má, jakousi politickou filosofii, podle níž dá nakonec přednost té či oné hodnotě. Proto je velmi důležité, aby rozhodovali lidé vyznávající různé hodnoty s různou intenzitou a vzájemně se vyvažovali.

Úroveň ústavnosti se promítá do života celé společnosti. Podle průzkumu CVVM z ledna t. r. důvěřovala prezidentovi republiky asi čtvrtina, senátu něco přes pětinu a poslanecké sněmovně i vládě sotva desetina občanů ČR – o čem to podle vás svědčí?
O nedůvěře lidí v ústavní instituce. Začíná to u politických stran, protože ačkoli jsou součástí občanské společnosti, plní ústavní roli a v určitých okamžicích (v období voleb apod.), jsou to vlastně ústavní instituce. A nedůvěřuje-li se tomu článku na samém začátku? Co jsou ústavní instituce? Protažení politických stran do parlamentu, do vlády, a nakonec i do prezidentské funkce.

Máme u nás právní stát?
Máme, ale je otázka jaké úrovně. V základech je zaveden normativně, ústavou i v zákonech, procesní pojistky tu také jsou. Co ale dobře nefunguje, je rozhodování před správními orgány, špatná je mnohdy i činnost státního zastupitelství, ale také soudy někdy rozhodují podivně. V jednotlivých případech to drhne a nedostatky se buď neodstraňují, nebo to trvá neúnosně dlouho.

Je naděje na nějaké zlepšení?
Jak kde, jsou instituce, kde to k lepšímu nejde, jako je vláda a parlamentní komory, ale jinde se to, zdá se, v poslední době trošku zvedá, jako je policie a státní zastupitelství. Ale je to věčný boj. Tragédie ovšem je, když instituce fungují jen v případě, že v jejich čele stojí skutečně silné a integrální osobnosti jako třeba nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nebo Lenka Bradáčová na Vrchním státním zastupitelství. Jenže to nestačí, instituce musejí fungovat jako systém, bez ohledu na to, kdo je řídí, obsahovat takové pojistky, aby v případě, že do nich přijde někdo se zlými úmysly, byl eliminován. Tak to ale u nás často nefunguje.

Uvědomujete si dostatečně vzájemnou, oboustrannou provázanost politického dění (včetně jeho právního a sociálního rozměru) s ekonomickou situací v ČR a co může (nebo by měl) Senát dělat pro zlepšení poměrů v této oblasti?
Senát v tom bohužel nemůže udělat nic moc, protože není komorou, která by vytvářela politiku, má spíš kontrolní funkce. Snažit by se měla především poslanecká sněmovna a vláda. Ale ekonomický rozměr nemůže nikdo nebrat na vědomí. Problém je, najít vhodné řešení, když se peníze nedostávají. Myslím, že tu především dostatečně nefunguje výběr daní, ani řádné hospodaření s veřejnými penězi. To jsou miliardy, které kdyby ve státní pokladně nechyběly, nebyly by možná potřebné ani žádné rozpočtové škrty.

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. Absolvovala PF UK v Praze (1974) a na FF MU v Brně získala titul doktor v oboru politologie (1996). V roce 1982 odešla do exilu v SRN, kde externě působila ve Svobodné Evropě, později žila s manželem v Kanadě. Po návratu do ČR v roce 1993 pracovala v různých právnických pozicích, v letech 1998-2002 byla předsedkyní Nejvyššího soudu a od roku 2002 do roku 2012 místopředsedkyní Ústavního soudu. Loni byla jako nestranička kandidující za Stranu zelených zvolena do Senátu PČR. Jejím osobním a životním krédem je usilovat o spravedlnost a o respekt a ochranu lidských práv při veškeré činnosti státu, resp. působení veřejné moci.

 

Zdroj: Podnikatel, 19.6. 2013.