Právní rádce: Odešel pokorný a poctivý tatíček českých advokátů

Na konci června zemřel po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 83 let Karel Čermák, doyen české advokacie a etický, profesní i lidský vzor celé právnické obce.

„Nezlobte se, jsem-li snad příliš přísný. Autorovi přeji úspěch. O obor má nepochybně zájem a má i hodně znalostí, které je ale třeba lépe uspořádat,“ uzavíral Karel Čermák poslední hodnocení, které jako člen redakční rady měsíčníku Právní rádce vypracoval. Se svými znalostmi, zkušenostmi i životním nadhledem si mohl na „nezkušených autorech“ smlsnout. On ale naopak pokorně, chápavě, a hlavně vždy korektně a přesně přistupoval ke všem úkolům, které se před ním objevily. I proto patřil k nejvýraznějším osobnostem české právnické obce.

Karel Čermák se narodil v roce 1934. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy působil až do roku 1990 jako advokát v pražské Advokátní poradně číslo 1, poté založil advokátní kancelář Čermák Hořejš Vrba (nyní Čermák a spol.). V roce 1968 se stal předsedou Městského sdružení advokátů v Praze. O rok později odmítl vstup do KSČ a na funkci předsedy sdružení rezignoval.

V lednu 1990 se stal předsedou České advokátní komory, po čtyřech letech jejím viceprezidentem a následně členem představenstva. Podle nového zákona o advokacii v roce 1996 se stal předsedou spojené Komory, kde byl znovuzvolen v roce 1999 na další tři roky.

Karel Čermák, specialista na právo duševního vlastnictví a arbitráž, byl také uznávaným rozhodcem u Rozhodčího soudu při České hospodářské komoře a České agrární komoře, u Rozhodčího soudu při Mezinárodní hospodářské komoře ve Vídni a Mezinárodního arbitrážního centra pro duševní vlastnictví v Ženevě obdržel v roce 1994 „Vyznamenání za zásluhy o Republiku Rakousko“, udělené prezidentem Rakouské republiky. V září 2003 byl jmenován ministrem spravedlnosti České republiky. V červnu 2004 rezignoval. „Karel Čermák byl vlastně nejlepším ministrem spravedlnosti a jsem ráda, že jsem mu to stačila i říct. Nehnal se do nepromyšlených reforem za každou cenu, ponechával prostor spíš pro evoluční vývoj. Vždy však trval na základních principech, bez nichž moderní právní stát nemůže dobře fungovat. A ručil za ně i svou kariérou. Pro mladší připomenu, že z vlády v roce 2004 odešel na protest proti jejímu rozhodnutí odebrat soudcům 13. a 14. platy, ačkoliv se proti tomuto postupu již před tím ohradil Ústavní soud. Politiků se smyslem pro důležitost určitých principů nebylo a není mnoho,“ vzpomíná na Čermákovu ministerskou éru senátorka Eliška Wagnerová. I díky tomu byl do konce života uznáván napříč právnickou obcí. Dokládá to následující prohlášení nejvyšších justičních představitelů, například předsedů nejvyšších soudů, představitelů profesních komor i ministra spravedlnosti, které vydali v den jeho úmrtí:

ZA JUDR. KARLEM ČERMÁKEM…

S hlubokým zármutkem jsme přijali zprávu, že nás navždy opustil doyen české právnické obce JUDr. Karel Čermák.

Patřil k symbolům českého advokátního stavu a zasloužil se o obnovu naší svobodné advokacie po roce 1989 a její uznání vyspělými demokratickými zeměmi. To však není zdaleka vše, a dokonce asi ani to nejdůležitější. Karel Čermák byl v první řadě člověk, jenž byl nám i mnoha našim kolegům vzorem – etickým, profesním, lidským.

Jakkoliv působil převážně v advokacii, měl jako málokdo jiný z právních praktiků přesah i mimo tuto sféru. Ve zralém věku se stal ministrem spravedlnosti a v nelehké funkci obstál; srovnání v tomto ohledu snese asi jen s Otakarem Motejlem.

Nejde o to, co konkrétního prosadil či které zákony za jeho působení byly schváleny. Jako ministr spravedlnosti byl především uvážlivý, prost jakéhokoliv populismu a nepřítel zbrklých a krátkodechých, avšak politicky atraktivních kroků. Měl smysl pro stabilitu a kontinuitu justice a věděl, že soudy, ale i jiné justiční instituce a právnické profese musí mít autoritu a být důvěryhodné, aby dokázaly plnit svou ústavní roli.

Věděl, že k tomu, aby „práva šla“, musí právnické profese spolupracovat a přitom zachovávat přísné etické standardy. Karel Čermák byl i v tomto vzorem – diskutoval o právu, etice i hodnotách, jimiž má být právo vedeno, se všemi právnickými profesemi, s každým, kdo k věci měl co rozumného říci. Zájmy advokátního stavu a justiční obce však hájil vždy jen způsoby poctivými a čestnými.

Své názory opíral Karel Čermák o fakta a přesnou úvahu. Mistr slova, znalec historie, filozof schopný mimořádně hlubokých úvah o společenských otázkách. Renesanční člověk a intelektuál v tom nejlepším slova smyslu. Liberální svým přístupem k druhým, konzervativní v hodnotách, o něž se opíral. Moderní, západní, otevřený, a zároveň vědom si tradic, na nichž stojí euroatlantická civilizace a z nichž vzcházejí hodnoty a síla.

Takové lidi naše země potřebuje. V právu, v politice, ve veřejné debatě.

Bude nám mimořádně chybět.

PÁR LIDSKÝCH OHLÉDNUTÍ ZA KARLEM ČERMÁKEM

Měsíčník Právní rádce oslovil bývalé spolupracovníky, kolegy a přátele doktora Čermáka, aby zavzpomínali na jeho neobyčejný život:

Iva Chaloupková
mluvčí České advokátní komory a bývalá mluvčí ministra spravedlnosti Karla Čermáka

Nebudu vzpomínat na to, jak vzdělaný a erudovaný právník JUDr. Karel Čermák byl. Od toho tu jsou hlavy pomazanější, než je ta moje. Ráda bych ale v několika střípcích úsměvně zavzpomínala na člověka Karla Čermáka, kterého jsem poznala jako mluvčí ministerstva spravedlnosti, měla tu čest s ním pracovat a posléze i dalších 13 let spolupracovat v české advokacii.

Byl skromný…

Nikdy nezapomenu, jak jsme připravovali jeho jmenování do funkce ministra. Jaksi v jeho nepřítomnosti, protože až do dne uvedení do úřadu se na ministerstvu neobjevil. Trošku nervózně jsem tedy komunikovala s jeho sekretariátem v advokátní kanceláři, kde mi sdělili, že není problém a že v danou hodinu „H“ pan doktor přijede na Hrad ke jmenování…

„Jak přijede? Měli bychom ho dovézt služební limuzínou!“

„Ale to je zbytečné… Pan doktor říkal, že nasedne na dvaadvacítku tramvaj, vystoupí na Hradě, dá si cestou cigaretku a dorazí.“

No, řeknu vám, že z protokolárního hlediska mě polilo horko… Na hradním nádvoří davy novinářů s foťáky, zapnuté kamery a budoucí ministr si to mašíruje s cigárkem od tramvaje! Nakonec jsem ho usmlouvala, že ho můžeme vyzvednout doma a na Hrad odvézt, ovšem nepřestal to považovat za jistou rozcapenost… A to jsem ještě netušila, že si v předsálí s klidem zapálí oblíbenou cigaretku, v čemž mu ani povytažené obočí a znechucený výraz prezidenta Klause nezabrání…

Byl upřímný (i mediálně) …

Jemu ještě veseleji (a mně jetě více horko) bylo mnohdy z jeho kontaktů s novináři. Pardon, abych neurazila ty, kteří se v právu orientují, protože pracují v odborných právních médiích či právních přílohách. Mám na mysli běžné novináře zpravodaje, které redakce vyšle jednou na spravedlnost, jednou na obranu a pochopení hlubokých myšlenek a úvah ministra Čermáka jim připadalo stejně těžké jako pokusit se porozumět čínštině. A tak jsem tlumočila a tlumočila…

Nejkurióznější situace však nastala hned při jednom z prvních dotazů.

Zněl: „Jak bude vypadat váš ministerský den, přece jen už máte svůj věk?“

A bezelstná odpověď Karla Čermáka: „To zvládnu, víte, jsem zvyklý si dát dopoledne na povzbuzení malého frťana fernetu, po obědě si dám krátkého šlofíka, no a pak zvládnu pracovat dlouho do noci…“

Asi si dokážete dnes, o 13 let později, představit druhý den ty novinové titulky v bulváru, kterak na ministerstvu musí koupit zásoby fernetu, polštář a deku na šlofíka…

Byl trpělivý…

A to neuvěřitelně. Donekonečna nám, polovzdělancům, vysvětloval své úvahy a záměry, abychom ho pochopili či mohli tlumočit. Jeho neuvěřitelné encyklopedické znalosti, které ho neopouštěly ani v pozdním věku, jsou pověstné.

Nečekanou, aspoň pro mě, měl ale trpělivost s malými dětmi. Můj syn byl v té době malý školák, který se všech mých předchozích ministerských šéfů trošku bál, a když za mnou občas přišel, spíš se jim vyhýbal, ač s ním vždy každý vlídně zacházel a hovořil. Miloval ale ministra Čermáka, ten si ho vždycky posadil na gauč, sedl si k němu a jako rovný s rovným si s ním povyprávěl, co je nového ve škole, jestli už obměkčil tu mamku a taťku, aby mu koupili pejska, ať vydrží, že když budou samé jedničky, že to vyjde… Náš Ondra mu říkal kouzelný dědeček. Kdo ví, možná, že byl…

P. S. K osmdesátinám jsme mu na Komoře věnovali unikátní obří lahev fernetu s jeho osobní vinětou. Radoval se z ní jako malý kluk a do mailu mi pak děkoval, protože tušil, kde se ten nápad zrodil. Psal, že si z ní vždy odleje do malé lahve a denně si dá panáčka na zdraví. Doufám, že ji stihl dopít do dna…

Pavel Rychetský
předseda Ústavního soudu
(pozn. red. převzato ze smuteční řeči na posledním rozloučení s K. Čermákem)

Promluvit o doktorovi Karlu Čermákovi, je úkol zdánlivě jednoduchý, ale současně nadmíru obtížný. Karel Čermák byl totiž po dlouhá desetiletí svého života osobností představující po všech stránkách cosi, co můžeme bez nadsázky nazvat ideálem. Vzorem toho, jak si představujeme to nejlepší, čeho může právník a člověk dnešní doby dosáhnout. Představoval spojení všech základních atributů definujících skvělého právníka spojujícího v jeden celek špičkovou právní erudici s pronikavou inteligencí, hluboké lidství a vnímavý cit pro všechny zákruty, vrcholy i pády naší civilizace. Jako dítě prožil okupaci naší země a hrůzy 2. světové války, jako student příchod svobody a posléze i její zboření a nástup komunismu, jako zralý člověk, který si s totalitou nikterak nezadal, obnovování svobody, demokracie a právního státu v naší zemi. Zkušenost v něm zřejmě dokázala vytvořit jasné a pevně ukotvené přesvědčení, že základní hodnoty spravedlivého uspořádání společnosti jsou založeny na každodenním prosazování práva v širším měřítku i v každé a zdánlivě bezvýznamné jednotlivé kauze. To vše dokázal se vzácnou neokázalostí a specifickým humorem, který byl pro všechny, kdo s ním přišli do styku, neuvěřitelnou inspirací a povzbuzením. Loučím se s ním verši, které do svého 55. sonetu vložil William Shakespeare:

Navzdory smrti, kletbě zapomnění

dál budeš žít, dál budeš veleben,

a to i v očích příštích pokolení,

co přejde jich, než přijde soudný den.

Tak, než tě k soudu přijdou probudit,

nám všem v očích, v tom zde budeš žít.

Daniela Kovářová
advokátka a předsedkyně redakční rady Rodinných listů; bývalá ministryně spravedlnosti

JUDr. Karel Čermák mě v roce 2009 přivedl do představenstva České advokátní komory a můj pohled praktického advokáta obohatil o obzory právní filozofie a lidské moudrosti. Byl spolutvůrcem dnešní advokacie, vizionářem a komentátorem etického kodexu, který se mnou možná vždycky nesouhlasil, nicméně nikdy ničemu pokrytecky nepřikyvoval a netajil se sžíravým pohledem na svět práva i politiky, jenž možná každému nemusel být příjemný, ale jemuž se málokdo vyrovnal. Jeho odchodem česká advokacie i společnost ztrácí zastánce tradičních hodnot i muže možná malého vzrůstem, ale plného odvahy.

Tomáš Němeček
právník a publicista

Karel Čermák měl zvláštní dar: v jeho přítomnosti se i největší právní cynici chovali slušně. Byl to projev úcty vůči doyenovi advokátní komory, který napsal její etický kodex. Ale nejen to: i cynici vskrytu duše respektují přímočaré poctivce, kteří jednají bez kliček a obezliček.

Ve vzpomínkách na něj se píše, že byl celoživotní nestraník. Ale nejen to: nepotrpěl si ani na žádné jiné party. V tom symbolizoval hrdý individualismus advokátů coby společenství nezávislých a svobodných profesionálů.

Připomíná se, že byl nakrátko ministrem spravedlnosti. Ale nejen to: na jeho éře bylo neobvyklé, že necítil potřebu psát nové zákony, jmenovat, odvolávat a vůbec všelijak předvádět akčnost, jako to dělají mladší lidé ve funkcích. Žádné prudké pohyby – jen pozoroval, co by se dalo jemně vyladit.

Kmen advokátů své náčelníky střídá. Ale stařešina je vždycky jen jeden. Budeme na něj myslet.

Karel Šimka
soudce Nejvyššího správního soudu

Když Karel Čermák kolem roku 1990 obnovoval svobodnou českou advokacii, byl jsem sedmnáctiletý gymnazista. O této etapě jeho života nic nevím. Jeho jméno jsem zaregistroval až jako student práv, ale tehdy byl pro mě „jen“ jedním ze špičkových advokátů. „Naživo“ jsem jej jako mladý soudce poprvé viděl a slyšel v Národním domě na Vinohradech v prosinci 2003. Byl nově jmenovaným ministrem spravedlnosti, krátce před sedmdesátkou, a v diskusi moderované Václavem Klausem se přel s vycházející hvězdou ODS a jejím stínovým ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem o to, co dělat s českou justicí. Sekundoval jim tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Ani ne třicetiletý Jiří Pospíšil byl agilní a do Karla Čermáka se pustil zostra. Předestřel, co vše je třeba v justici změnit, a vyčetl ministrovi, že nic z toho nedělá. Čermák byl v těžké defenzivě, tak těžké, že se jej zastal samotný Václav Klaus v roli moderátora a Jiřího Pospíšila mírnil (Pospíšilovi budiž ke cti, že většinu toho, co jako stínový ministr spravedlnosti navrhoval, také později jako ministr skutečný prosadil; byl určitě nejpracovitějším a v řadě ohledů nejúspěšnějším ministrem spravedlnosti polistopadové éry). Karel Čermák říkal jednoduchou a zdánlivě velmi banální věc – justice potřebuje stabilitu. Potřebuje, aby všemožné změny a reformy, kterými si od sametové revoluce prošla a které na přelomu let 2003 a 2004 zrovna vrcholily „legislativní smrští“ předznamenávající náš vstup do EU, zvolnily tempo a umožnily jí zvládat neustále rostoucí nápor práce ve větším klidu než doposud. Čermák si totiž – na rozdíl od mnoha jiných – uvědomoval, že reformy mají transakční náklady a že mohou výkon justice i kvalitu jejích výstupů významně snižovat. Po více než deseti letech zkušeností s justiční praxí mu dávám zcela za pravdu. Justice se v těch letech ostatně už vyhrabávala z nejhoršího, začala být personálně stabilizována a pro mladé právníky se stala atraktivním působištěm. Právě tehdy bylo klidu a stability potřeba jako soli. Škoda, že Karel Čermák ve funkci zůstal jen do června 2004 a neměl příležitost je justici přinést.

Další mé větší setkání se starým pánem, jak se mu říkalo, následovalo až po více než deseti letech, koncem léta 2014. K jeho osmdesátinám uspořádali lidé, kteří si jej vážili a pohybovali se kolem něho, sympozium. Měl jsem tu čest se na něm podílet. Konalo se v jednom z hradčanských paláců, sešlo se nás kolem stovky a myslím, že to nebyla tuctová konference. Potkal se vskutku zajímavý mix lidí podobně mentálně naladěných – právnických celebrit, mladších vlčáků, ale i lidí z jiných oborů (třeba sociolog Ivo Možný, který nás také už přednedávnem bohužel navždy opustil). Bylo zajímavé pozorovat Čermákův vliv na atmosféru v sále. Všichni, ač diskuse byly někdy docela ostré, jsme se vždy čas od času po očku podívali na starého pána, který seděl uprostřed našeho kruhu, a v duchu si připomenuli, kvůli komu jsme se sešli – že oslavenec je vzorem noblesy a mistrem laskavé rozpravy a polemiky. A tak jsme se snažili chovat i my, přednášející a diskutující. Sympozium Karla Čermáka potěšilo a všichni jsme se rozcházeli povzneseni a tak nějak spokojeni. Až v závěru mi problesklo hlavou, že slavíme jeho osmdesátiny. A že, ač byl stále plný síly a chuti do života, i jeho dny se pomalu sčítají…

Zůstal tu s námi ještě další skoro tři roky. Díky aspoň za to.

 

Zdroj: pravniradce.cz, 10.7. 2017