Právní rádce: Stát by měl vyhlásit amnestii na nedoplatky na zdravotním a sociálním pojištění

Služebně třetí nejmladší soudce Ústavního soudu David Uhlíř oblékl soudcovský talár po celoživotní praxi advokáta. Během působení ve vlastní advokátní kanceláři ale působil i jako místopředseda České advokátní komory nebo insolvenční správce, díky čemuž nahlédl pod pokličku dluhové pasti. Jejím řešením by podle něj mohla být pomoc od státu i nové zákonodárství.
ROZHOVOR

INSOLVENCE V ČESKU

– Pane doktore, insolvenční zákon má Česká republika již přes 10 let. Míříme i díky jeho novelám k lepším zítřkům?

Důležité hlavně je, že si celá společnost začala uvědomovat, že si nemůže dovolit mít statisíce lidí, kteří žijí v šedé ekonomické zóně. A to proto, že když budou pracovat, exekutor jim všechno sebere, a tak dělají načerno a to má samozřejmě řadu dalších sociálních dopadů. Čili si myslím, že měnit insolvenční zákon nestačí, je zapotřebí věc pojmout jako komplexní problém a začít jej řešit tak, že se lidé nebudou zbytečně zadlužovat. Vím, že je to obtížné, ale regulace úvěrových společností přišla pozdě. A i stát by svou politikou mohl přispět.

– Jak?

Možností je jistě spousta. Osobně si myslím, že by stát měl vyhlásit velkorysou amnestii na nedoplatky ze zdravotního a sociálního pojištění… Víte, někteří lidé vytváří z dětí dlužníky, pouští je do světa a nijak se o ně nestarají. Vůbec si myslím, že velkým problémem naší společnosti je předlužení. A toho jsem si vědom i proto, že jsem dělal insolvenčního správce, dělal jsem oddlužení, znám ty lidi. Bohužel mám pocit, že systémové námitky vedou proti tomu, že pohledávky jsou vymáhány. To ale není dobře. Pohledávky by neměly vznikat. Jednoduše řečeno. Jestliže bude v tramvaji průvodčí, tak desetiletého kluka vysadí, nebo ho nechá jet na černo. Když je tam revizor, dá mu pokutu a čeká se do 18 let, než se proti němu povede exekuce. Jsou to tedy věci, které se zdají jako drobnosti, ale když je člověk vidí v širším měřítku a vidí, že jde o masový problém, tak se na tu věc dívá jinak.

– Když se vrátím k aktuální novele, řešit tedy zadluženost změnou insolvenčního zákona není šťastné?

Jde o jedno z řešení, nicméně by mělo jít o několik kroků, které na sebe navazují. Představa, že když se sníží odměny exekutorů, ubyde exekucí a vyřeší se problém, to není řešení. Exekuce má smysl tehdy, pokud má dlužník majetek, má příjem a nechce platit – tak ho k tomu přinutíme. Ale pokud nemá majetek, nemá příjem, rád by platil, ale nemá z čeho, je zbytečné proti němu vést čtyři nebo pět exekucí.

– Jak by se dala tato situace vyřešit?

Měl by existovat jakýsi rychlý a pružný přerod od exekuce k osobnímu bankrotu.

– To by bylo legislativně možné?

Určitě by bylo možné říct, že když má někdo třeba tři exekuce, překlopí se v osobní bankrot, pokud splní další podmínky. Ale je důležité myslet na to, že nejde jen o právní, ale i sociální problém.

– Jak nahlížíte na případné snižování odměn insolvenčních správců?

Když budete jako insolvenční správce dělat 30 či 40 insolvencí, budete brát tisíc korun měsíčně za každé oddlužení, tak je to přiměřená odměna. Když odměna bude poloviční, zůstanou jen insolvenční správci, kteří vedou továrny na insolvence a mají v běhu stovky věcí.

– Neměl by být na Ústavním soudu nějaký specializovaný senát na insolvence, případně tedy na každou z právních agend?

Určitě ne, vůbec si myslím, že je dobré, že neexistuje na Ústavním soudu specializace, přestože by to tak mohlo být. Současný systém umožňuje přirozený vývoj judikatury Ústavního soudu. Jestliže jsou nálezy Ústavního soudu závazné pro všechny, tedy i pro Ústavní soud, je to silné precedenční pravidlo. Pokud je jedna věc rozhodnuta určitým senátem a za rok připadne řešení stejné právní otázky senátu jinému, tak ten se bude řídit právním nálezem vyjádřeným v předcházejícím nálezu. Ale pokud se bude domnívat, že je právní názor nesprávný nebo že se změnily podmínky, za kterých byl vyřešen, tak věc předloží plénu, které vyřeší otázku, zda se setrvá u dosavadní judikatury, nebo zda se přijme jiný právní výklad. Což je zásadní způsob, jak nenechat judikaturu ustrnout. Kdybyste měli mít specializaci a tři stejní soudci by v jednom senátu deset let dělali trestní právo, tak by při novém projednání obdobného případu nejspíš k odlišnému stanovisku nedošli.

– Na nedávné Konferenci Insolvence 2018 jste zmiňoval nálezy Ústavního soudu, které jsou významné pro oblast insolvenčního práva. Který je podle vás převratný?

Jedním z těch převratných a zásadních je plenární nález Pl. ÚS 14/10, který obnovil právo individuálních věřitelů popírat pohledávky jiného věřitele. To, co bylo původně v zákoně o konkurzu a vyrovnání a co insolvenční zákon vyloučil ve snaze dosáhnout zrychlení řízení, tam vlastně Ústavní soud vrátil. A skutečnost je taková, že dnes je popírání pohledávek jinými věřiteli zregulováno takovým způsobem, že nepředstavuje nepřiměřenou zátěž, ale dodržuje základní pravidlo, že každý věřitel má právo bránit nárok proti ostatním věřitelům.

PŘEMĚNA V ÚSTAVNÍHO SOUDCE

– Na náš rozhovor se scházíme v Praze, kde se účastníte konference ústavních soudů. Čeho se týká?

Jde o přípravnou konferenci evropských ústavních soudů. Přípravná je proto, že se na ní probírají organizační otázky na velkou konferenci v roce 2020. Té totiž český Ústavní soud bude předsedat.

– Proč se konference nekoná v Brně?

V Praze je to organizačně jednodušší než v Brně. Kvůli ubytování, konferenčním prostorům.

– Co se na podobných ústavněprávních konferencích v jejich odborných částech probírá?

Letošní téma odborné části je do značné míry historicky založené, protože slavíme sto let od vzniku Československa, počátky ústavního práva, hovoříme o Hansi Kelsenovi jako otci myšlenky Ústavního soudu, porovnání s rakouským Ústavním soudem a podobně.

– Řeší se často i politická situace?

Netuším, jaké téma bude na programu dnes, ale samozřejmě se na setkání ústavních soudů probírají aktuální témata, byť často neoficiálně a v kuloárech. Patří mezi ně témata typu vliv politické reprezentace na soudnictví v Polsku, rozhodování ruského Ústavního soudu o záboru Krymu. Zcela určitě se řeší i problém tureckého soudnictví. To jsou témata, která každého zajímají.

– Jak je na tom stabilita českého Ústavního soudu oproti jiným ústavním soudům?

Český Ústavní soud je stabilní. Není v pozici, že by se musel bránit nějakým politickým tlakům. Extrémní situace je oproti tomu zrovna v Turecku.

– Po studiu práv jste byl tajemníkem pražského magistrátu, věnoval jste se advokacii, byl jste insolvenčním správcem, máte zkušenost s vyučováním. A nyní ústavní soudce. Je to hodně odlišné povolání?

I když člověk dělá právo 35 let a přijde k Ústavnímu soudu, tak to znamená velkou pracovní změnu, člověk musí začít uvažovat jiným způsobem. Ale to platí i pro ty, kteří na Ústavní soud přijdou z akademického prostředí nebo z obecné justice. Způsob uvažování a argumentace je širší.

– Jak byste popsal rozdíl mezi prací ústavního soudce a advokáta?

Je to úplně jiná práce. Na advokacii je hezké zadostiučinění, když přesvědčíte soud o svém názoru a pravdě a když dotáhnete spor do vítězného konce. Kdežto na Ústavním soudu je největší odměnou, když najdete správné řešení. Když se vám povede problém dobře uchopit, vysvětlit ho kolegům v senátu nebo v plénu tak, aby akceptovali váš názor. Radost advokáta je radost sportovce, který střelí branku, radost ústavního soudce je radost fyzika, který zvolá heuréka, protože přišel na to, jak mají věci fungovat nebo jak fungují. V advokacii je to radost z úspěchu, v ústavním soudnictví je to radost z objevování.

– Je práce ústavního soudce spíše introvertní?

Advokacie je práce na spoustě věcech najednou. Podobá se práci ženy v domácnosti s malými dětmi. Děláte najednou 20 věcí, musíte se rychle rozhodnout, co je priorita, kam dřív skočit, co dřív zachraňovat, kdežto na Ústavním soudu je to opravdu práce introvertní.

– Před nástupem na Ústavní soud jste měl vlastní advokátní kancelář, byl jste dokonce místopředsedou České advokátní komory. Jak se z advokáta stane ústavní soudce? Kdo vás na post navrhl?

Myslím si, že jde o jakousi nepsanou tradici. Všichni prezidenti se snaží, aby složení Ústavního soudu bylo profesně pestré, aby byl obsazen lidmi ze všech druhů praxe. Nějakým způsobem proběhly zřejmě konzultace prezidenta s advokátní komorou a jeho skupinou právních expertů, a tak se zrodil návrh na ústavního soudce. Z advokacie nás bylo zvažováno víc.

– Jste ústavním soudcem již přes tři roky. Cítíte se být více ústavním soudcem než advokátem?

Určitě ano. To mi hlavně připomínali kolegové, když jsem přišel na Ústavní soud, že si musím dávat pozor, abych k věcem nepřistupoval z pozice advokáta, tedy z té pozice, že dostanete ústavní stížnost a začnete řešit problém jednoho člověka. To je špatně.

– A jak je to správně?

Problém musí řešit advokát. To, co řeší Ústavní soud je zpravidla to, jestli byly porušeny základní práva a svobody, či ne, jestli se člověku dostalo spravedlivého procesu, jestli nebyl dotčen protiústavně na svém majetku a tak dále. Člověk se musí naučit nehledět na to advokátním pohledem, tedy co by se pro toho člověka dalo udělat.

– Byl přerod v ústavního soudce náročný?

Člověk je automaticky korigován tím, že rozhoduje v senátu, nerozhoduje individuálně. Když to není plenární věc, rozhodujete s dalšími dvěma kolegy. Nemyslím si, že bych dnes jako soudce zpravodaj měl zásadně jiné návrhy než v prvním měsíci, kdy jsem na Ústavním soudu nastoupil. Člověk začne jinak argumentovat, nahlížet na věci z jiné perspektivy. Postupně mu také dojdou širší souvislosti, Ústavní soud má všeobecně tendenci odmítat bagatelní věci s tím, že když se někdo soudí o dva tisíce korun, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby to porušilo jeho základní práva. Ale když se ukáže, že jde o systémový problém, že existují děti, které vyjdou z dětského domova a odcházejí s několika exekucemi a s celkovým zatížením v řádu desítek tisíc korun, které jim brání začít normálně fungovat a pracovat, tak se ukáže, že to není individuální problém dvou tisíc korun, ale systémový problém.

– Jak moc je výběr ústavních soudců politická volba, alespoň co se týče senátu?

Myslím, že vždy jde o politickou volbu, u nás možná méně než ve Spojených státech při volbě soudců Nejvyššího soudu. Zkušenost ale na celém světě ukazuje, že politici, kteří vybírají vrcholové soudce, hledají ideově spřízněné duše. Ale Eliška Wagnerová razila teorii povinného nevděku ústavního soudce k prezidentovi, který ho jmenoval. Soudci mají vždy tendenci se osamostatnit.

– To vychází z povahy profese?

Vychází to z povahy profese i z toho, že styky mezi soudci a politiky jsou velmi řídké – tak jednou za rok přijede zdvořilostní návštěva ústavněprávního výboru do Brna, pohovoříme spolu.

– O čem?

Klasicky poslance a senátory zajímá, kolik máme práce a proč někdy vyhovíme a někdy nevyhovíme jejich návrhům. My většinou odpovídáme, že proč jsme vyhověli nebo nevyhověli, je napsáno v odůvodnění. Ale debata je samozřejmě odborná, poslanci jsou z velké části právníci. Máme pole společného zájmu a hovoří se i o širších problémech. Například o rekodifikaci občanského soudního řádu.

– Z pohledu ústavního práva je zapotřebí rekodifikace OSŘ?

Kdokoliv jde s individuální ústavní stížností k Ústavnímu soudu v civilní nebo trestní věci, musí předtím uplatnit všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, tedy zpravidla projít dovolacím řízením před Nejvyšším soudem. Problém je v tom, že dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek s jasně vymezenými důvody přípustnosti. A to zdaleka nezahrnuje celé spektrum požadavků na spravedlivý proces. Ústavní soud proto vypracoval doktrínu, že je na Nejvyšším soudu, aby se zabýval nejenom úzkými důvody, pro které je mimořádný opravný prostředek přípustný, ale aby zkoumal spravedlnost celého předcházejícího řízení jako celku.

– A ta doktrína funguje?

Oba koncepty se už dvacet let srážejí, ale Nejvyšší soud se naučil pracovat i s touto doktrínou Ústavního soudu. Pak je zde další velký problém, že existuje řada individuálních případů, kdy právní řád nepřipouští odvolání, nepřipouští dovolání v bagatelních, rodinných věcech. A tam zcela evidentně v těch rodinných věcech chybí instituce, která by měla na starosti sjednocující judikaturu, paradoxně se to pak Ústavní soud snaží napravovat, ale všichni jsme si vědomi, že se nemůžeme stát poslední instancí ve sporech o výši výživného. Ale přece jen cítíme, že praxe mezi jednotlivými krajskými soudy je někdy nápadně odlišná, aniž chápeme proč. A máme pocit, že jde o systémový problém, o kterém je třeba mluvit. Žádné jednoduché řešení na to nemám.

– Tudíž jednotlivé soudy a soudci se v rozhodování liší?

Ano. Některé soudy vykazují vysokou míru krajových zvláštností.

– Není řešením kárné řízení soudců?

Určitě ne. Neštěstí je v tom, že rodinně-právní spory mají s právem vlastně hrozně málo společného, jsou to věci vztahové, kde se nefunkční vztah mezi rodiči promítá do rozhodování o tom, jestli si dítě budou bývalí manželé předávat v pět nebo v šest hodin odpoledne. Ale zapotřebí je řešit, aby se oba rozvedení manželé smířili s tím, že jejich manželství skončilo. A s tím jim žádný právník ani Ústavní soud nepomůže. Clausewitz měl teorii, že válka je pouze pokračováním politiky jinými prostředky. Já si myslím, že spory o nezletilé jsou pokračováním manželství jinými prostředky.

– Takže spory nejsou příliš o právu, ale o vztazích?

Jsou to víc vztahové než právní problémy a soudy je řeší jen kvůli tomu, že neexistuje nikdo jiný, kdo by je měl na starosti. A tak vzniká problém, že Ústavní soud se chtě nechtě dostává nakonec do pozice, kdy rozhoduje o tom, jestli 100 tisíc výživného je moc, nebo není.

PRÁVA JAKO PŘIROZENÁ VOLBA

– Chtěl jste se vždy stát právníkem?

To nemůžu říct. Byl jsem možná více technicky zaměřený, ale nakonec mě dohnala rodinná tradice, protože rodiče, dědeček, pradědeček byli všichni právníci. Práva byla taková přirozená volba.

– Jsou i vaše děti právníky?

Ano, pořád se to nezastavilo. Už se to spíš podobá dědičné chorobě.

– Představoval jste si jako rodič, že vaše děti budou právníky?

Všechny děti nejsou právníci. Dcera dělá umění, ale nějak jsem je nechal přijít na to, co chtějí dělat.

– Byl jste již při studiu práv rozhodnutý, jakému právnímu povolání se chcete věnovat?

Studoval jsem v poměrně pochmurných dobách. Věděl jsem, že v té době nechci do justice. Advokacie proto byla velmi lákavé řešení. Navíc jsem to znal z osobní zkušenosti. Když mi bylo 20, měl jsem pracovní úraz a doktorka Dagmar Burešová mě zastupovala, takže jsem praxi zažil na vlastní oči. A měl jsem obrovskou kliku, že se mi podařilo do advokacie dostat, protože v té době to nebylo jednoduché. Byl numerus clausus pro počet advokátů.

– Podařilo se vám dostat se hned do Prahy?

Měl jsem velké štěstí. Dostal jsem se do advokátní poradny číslo 2 v Ječné ulici. Velmi mile mě přijali, protože tam moje maminka koncem 60. let krátce pracovala jako právnička, když se připravovala na justiční zkoušky, nějakou dobu dělala notářku. Kolegové si maminku pamatovali. V té době byla už po smrti, ale přivítali mě velmi vřele.

– S paní doktorkou Burešovou jste také spolupracoval?

Pracovala v jiné kanceláři, ale Praha byla malá, všichni advokáti se znali. Už tehdy existoval jakýsi sklon advokátů specializovat se. Doktorka Burešová dělala převážně pracovněprávní věci, náhrady škody. Já jsem měl mimořádné štěstí, že jsem seděl ve stejné kanceláři s Otakarem Motejlem, takže jsem celkem přirozeně začal dělat trestní agendu.

– Věnoval jste se trestnímu právu už při studiu?

Líbilo se mi už na škole. Má tu výhodu, že je hmatatelné, snadněji představitelné, koncept je na základě normálních lidských zkušeností lépe pochopitelný než občanské právo. K tomu jsem se dostal až v 90. letech.

– Stále vyučujete občanské právo na pražské fakultě i jako ústavní soudce?

Mám jeden seminář týdně. Pro potěchu.

– Je skloubení vyučování s prací ústavního soudce náročné?

Není to tak zlé. Vezměte v úvahu, že na Ústavním soudu sedí několik profesorů, kteří nejen soudí, ale vedou i katedry na svých domovských fakultách.

Na advokacii je hezké zadostiučinění, když přesvědčíte soud o svém názoru a pravdě a když dotáhnete spor do vítězného konce. Kdežto na Ústavním soudu je největší odměnou, když najdete správné řešení. Ústavní soud se chtě nechtě dostává nakonec do pozice, kdy rozhoduje o tom, jestli 100 tisíc výživného je moc, nebo není. DAVID UHLÍŘ David Uhlíř je od konce roku 2014 soudcem Ústavního soudu. Předtím se věnoval praxi ve své advokátní kanceláři, byl také místopředsedou České advokátní komory a vykonával práci insolvenčního správce. Ve své právní praxi se věnoval převážně občanskoprávní agendě, občanské právo také vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.