Právní rádce: Ústavní soud Ivany Janů a Vlasty Formánkové

* 1) Nejvýznamnější judikát 2. generace Ústavního soudu?

– 2) Která věc za celou historii 2. generace byla v plénu nejspornější?
– 3) Panovala v plénu i v senátu spíše kolegialita, nebo rivalita?
– 4) Jak hodnotíte aktuální složení Ústavního soudu?
– 5) Jaký typ osobnosti by měl nahradit Pavla Rychetského v čele Ústavního soudu?
– 6) Jste pro opakování mandátu?

Ivana Janů

1 Bylo to pro politiky velice kontroverzní rozhodnutí, kterým Ústavní soud zrušil celý ústavní zákon o ukončení volebního období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvolené v roce 2006. Do té doby se mělo za to, že Ústavní soud nemůže rozhodovat o ústavních zákonech, ale byla to tak výjimečná situace, že to udělal. Jako rámec přezkumu si vzal tvrdé jádro ústavy, článek 9 odstavec 2: Náležitosti demokratického právního státu jsou nezměnitelné.
Zrušený ústavní zákon byl individuálním aktem a byl na jedno použití. Takovým způsobem se ústava ad hoc nemůže měnit.
2 Byla to debata, která se
točila kolem Rady Úřadu pro studium totalitních režimů. To se Ústavní soud rozdělil. Dostali jsme návrh, abychom zrušili část zákona, která do rady neumožňovala přístup bývalým členům KSČ. Kolem toho se rozvinula debata, jež končila tak, že byli někteří zraněni, ačkoliv to nebyla osobní debata. Šlo o princip. Někteří bývalí členové KSČ by tam určitě mohli být, ale je to systémová věc…
3 V obou generacích ústavních soudů, jejichž práce jsem se účastnila, byla velice přátelská atmosféra, slušná a inteligentní. Nezažila jsem mezi soudci, že by někdo někoho pomlouval nebo domlouval, jak se bude rozhodovat. Názorová rivalita se odehrávala silně, při diskusi na plénu. Byly to mnohdy ostré debaty.
Po celou dobu se přitom podařilo udržet velice otevřenou atmosféru. To je velmi důležité, protože 10 let spolu je do určité míry ponorka a je nutné otevírat přívody kyslíku. Je důležité, aby tam byl někdo, kdo si je toho vědom a prostředí vyvažuje. A nemusí to nutně být předseda.
4 Část nových soudců jsem krátce zažila, jsou to znalci práva a profesionálové. S výjimkou docenta Šimíčka, kterého znám osobně, jsem ale málo věděla o jejich občanském profilu. Jaké to jsou osobnosti, ukáže čas a jejich rozhodnutí.
5 Výběr předsedy je odpovědnost prezidenta. Pokud bych měla říct jeho hlavní rys, měl by to být člověk, který cítí a koná jako první mezi rovnými, primus inter pares. A to je důležité. Každý názor na vysokém stupni soudního rozhodování je sám o sobě cenný. Budoucí předseda by také měl nechat volné pole, aby se názory vedle sebe uplatnily a diskuse proběhla v pestrosti. Pak se hlasuje a je rozhodnuto. Debata kolem návrhů je strašně důležitá.
Silný předseda v tom smyslu, že by chtěl mít vliv mezi soudci, není tím, co bych jako princip prosazovala.
Ve výsledku si myslím, že nezávislého soudce nezastaví žádný předseda. Je tam na 10 let a ví, že musí obstát sám před sebou ve své odpovědnosti.
6 Být soudcem Ústavního soudu je obrovská odpovědnost. Kdo ji necítí, tak tam nepatří. Musíte mít také zmíněnou nezávislost, hlavně sám na sobě. Když někdo rozhoduje tak, aby se zalíbil, je už na sobě závislý. Není to jednoduché a chce to trénink, podrobovat své svědomí zkoumání. Chyby děláme všichni, ale pracovat se svými slabostmi a svědomím je nutné. Soudce, který má nezávislost zabudovanou ve svém „já“ a ve svém nitru, může být soudcem dvě období. Kdo ji nemá, nebude nezávislý ani těch prvních 10 let.?

Vlasta Formánková

1 Já bych jich našla celou řadu. V první skupině bych viděla naši judikaturu ve vztahu k Evropské unii, a to cukerné kvóty, Lisabon 1, Lisabon 2, eurozatykač a slovenské důchody. Pak bych viděla celou skupinu nálezů týkajících se reforem, které probíhaly v letech 2006–2010. Dále bych viděla významné nálezy týkající se komunálních voleb, jako Hřensko, a pak samozřejmě jeden ze stěžejních nálezů druhé dekády, a to jsou církevní restituce. Jeden se vypíchnout nedá.
2 Tak to není vůbec tajné, myslím, že na to upozorňoval i předseda Ústavního soudu ve své vzpomínkové knize, že to byl Ústav pro studium totalitních režimů, a pak jsme se samozřejmě štěpili také v otázce regulačních poplatků ve zdravotnictví, které byly nakonec zrušeny.
3 Jednoznačně kolegialita. Co se týká senátu, já mohu samozřejmě posoudit podmínky ve čtvrtém senátu, kde jsem měla to štěstí, že první formace byla s docentkou Židlickou a doktorem Výborným a tam jsme měli hodnotový žebříček nastavený poměrně souladně, ačkoliv jsme byli každý jiný, takže kolegialita převládala. Platilo to i dál s příchodem doktora Sládečka, kdy ke mně a docentce Židlické přibyl velmi příjemný teoretik.
Potom přišel doktor Lichovník a tam už to pro mě byla poměrně prestižní záležitost, v konkurenci s ním nebýt horší v oblasti podústavního práva. Vím také, že velmi dobré vztahy měl i druhý senát, a není mi známo, že by to v prvním a třetím senátu nějak skřípalo.
4 Já ho hodnotím pozitivně, ale je samozřejmě jiné, protože přišli jiní lidé. Lidé velmi vzdělaní, mladší, rozdílných věků, my jsme byli více věkově kompatibilní.
Mají svoje představy a zatím ještě nepřišlo nic, kde by se museli hodnotově projevit. Jako v každé jiné profesi i zde platí, že mladí lidé jsou odvážnější a jdou více do změn, zatímco starší jsou moudřejší a opatrnější a je asi dobře, když jsou tam zastoupeny generace. Obecně si ale myslím, že věk 40 let pro ústavního soudce je nízký. Zákonná hranice může být takto stanovena, ale ten, kdo je odpovědný za kreování Ústavního soudu, by si toho měl být vědom.
5 Nechci spekulovat o náhradě současného předsedy Ústavního soudu. I když se v novinách objevilo, že mandát přijímá na 3,5 roku, tak je to pouhopouhý nesmysl. Z ústavy je mandát desetiletý a nikdo si ho nemůže prodlužovat ani zkracovat. Současný předseda Pavel Rychetský podle mě přijal mandát na 10 let a je otázkou, jak dlouho ho bude naplňovat. Každopádně si ale myslím, že bychom měli přejít k jinému systému, a sice že by se mohlo vyjadřovat samo plénum, koho ze svého středu chce mít jako prvního mezi rovnými. To by ale vyžadovalo změnu ústavy.
6 Já sama jsem si iracionálně, srdcem přála u Ústavního soudu zůstat a mandát opakovat, protože se mi tam líbilo. Racionálně jsem ale věděla, že by to nebylo správné. V tomto směru bych odkázala na předchozí vyjádření Elišky Wagnerové a dalších ústavních právníků a beze zbytku s nimi souhlasím. Zkušenosti s renominací doktora Výborného a doktora Nikodýma potvrdily, že mandát by se opakovat neměl, a dokonce si myslím, že by u Ústavního soudu měla být věková hranice, tak jako je tomu v západních zemích. Měli bychom se už přestat dívat na Východ a začít se více dívat na Západ. My jsme se inspirovali americkým způsobem kreování Ústavního soudu, což znamená, že prezident navrhuje, Senát schvaluje a prezident jmenuje. Bude-li soudce vědět, že může být znovu navržen z nějaké známosti, přízně politiků, ale i pro svou odbornost, tak to může vést ke ztrátě svobody v rozhodování. Možná že ti lidé se budou snažit přizpůsobit vkusu těch, kteří o nich budou rozhodovat. A to je smrtící.

 

Zdroj: pravniradce.ihned.cz, 11.9. 2015