Právní rádce: Ústavní soud se přeměňuje v mužskou záležitost

Ačkoliv si sama prošla „grilováním“ v Senátu, systém nominace ústavních soudců by nezměnila. Nyní je čerstvě bývalá ústavní soudkyně Vlasta Formánková zpátky u Krajského soudu v Plzni a justice si podle ní nevede tak špatně, jak se mnohdy říká.

– Platí, že senátoři při výběru nových ústavních soudců mnohdy řeší věci minulé namísto toho, aby se zajímali o názory kandidátů v současnosti?

Především si uvědomme, že složení Senátu se mění po každých volbách. Já jsem měla to štěstí, že jsem byla před Senátem složeným převážně z laiků a neprávníků, takže se senátoři z různých klubů zajímali o můj pohled na lidská práva, znali i má předchozí rozhodnutí a chtěli vědět, proč jsem rozhodla tak, a ne jinak.

– Jiní vám ale vyčítali rozsudek z počátku soudní kariéry nad hostinským Čermákem, který byl v 90. letech zrušen a muž byl rehabilitován.

Samozřejmě že se to se mnou táhlo. Myslím, že tehdy jsem na vlastní kůži zažila to, co se velmi blíží americkému způsobu kreování ústavních soudců. Nebylo to vždycky příjemné, ale přežila jsem to a byla jsem vlastně svým způsobem ráda, že někdo prošel můj šatník a že nevypadli kostlivci. Měla jsem takříkajíc čistý štít. Velmi mě to posílilo, přestala jsem se bát, nebyla jsem svázaná a posílilo to moji vnitřní svobodu. Proto bych za tento systém plédovala. Soudce, který projde takovým „údolím smrti“ a nic ho „neuštkne“, je určitě kvalitní a zocelenější.

– Po odsouhlasení v Senátu jste řekla, že se pokusíte přesvědčit ty, kteří pro vás nehlasovali. Podařilo se to?

Já myslím, že se to povedlo. Když se podívám na svoje rozhodování, tak myslím, že jsem senátory přesvědčila a ty ohlasy se mi dostaly již během výkonu mého mandátu. Vždycky jsem akcentovala svobodu a důstojný život. Na druhé straně jsem ale hlasovala tam, kde jsem cítila potřebu, aby silnější pomáhali slabším, kde jsem vnímala, jakou je obrovskou výhodou, že žijeme v solidárním státu. Tak jsem hlasovala a nic bych na tom neměnila ani dnes.

– S doktorkou Židlickou jste byly dvě ženy v senátu, teď jsou dvě ženy u celého Ústavního soudu.

Ano, ačkoliv politická levice hovoří o větším zastoupení žen, tak se nám Ústavní soud přeměňuje v mužskou záležitost. Já si myslím, že je to jako se vším, tedy že by měly být v rovnováze jak ženy, tak muži. Každý přináší něco, co to druhé pohlaví nemá. Muži jsou velmi tvůrčí, ale také emotivnější v prosazování svých názorů. Ženy zjemňují prostředí, umějí ustoupit, počkat, uhladit a přispívají k celkově klidnější atmosféře. Muži ale zase provokují k myšlení. Prostě jedno bez druhého by nemělo být.

– Jaké to je, být ženou soudkyní v převážně mužském kolektivu?

Já jsem ženou soudkyní desítky let, a dokonce jsem „vládla“ mužům u Okresního soudu v Plzni-městě. Nevnímám to jako genderovou záležitost, vždycky je to o lidech, o osobnostech, o jejich schopnostech a ochotě se dohodnout. V tomto směru je lhostejno, je-li někdo muž, nebo žena. Jen si myslím, že pro kolektivní orgán, jako je Ústavní soud, je docela škoda, že tam není více žen.

– Nesetkala jste s tím, že by se ženy těžko prosazovaly?

V soudcovském povolání není rozdílu mezi mužem a ženou. Napadnou vám spory a vy, ať už jste muž nebo žena, jste povinen, chceteli tuto službu vykonávat, ve věcech rozhodnout. Pro ženy to může být obtížnější, protože zpravidla mají ve výchově děti a chtějí udržet rodinu, ale to jsou věci, které jsou přirozené. Genderově s tím problém není, ani v odměňování a podobně. Je to opravdu nastejno, protože práce soudce je samostatná.

– Dařilo se vám skloubit osobní a pracovní život?

Byla jsem vdaná a měla jsem děti v té době na škole, což je kombinace, kterou jiné soudkyně neměly. Navíc jsem nejdál dojížděla. V Brně jsem byla přes týden, někdy i na víkendy, abych stíhala práci, ale jinak jsem jezdila do Plzně, potažmo do Domažlic, kde učí můj manžel. Navíc jsem měla maminku v Klatovech, o kterou jsem se starala, a děti později v Praze.

– To muselo být náročné.

Ale mělo to jednu výhodu – poznala jsem, jak žijí lidé od velkoměst přes menší města až po vesnici. Ukládáte to do sebe, a když pak rozhodujete i v plénu o zákonech, tak vám tato zkušenost docela pomůže, protože vidíte před sebou obyvatelstvo, které se podle toho bude muset chovat. Když je někdo z Prahy a Brna, což je teď trend, že ostatní provincie nejsou zajímavé, tak přichází s životní zkušeností z velkých měst. Ale život nejsou jen velká města, kde všechno seženete hned. My jsme rozhodovali napříč.

– Jakou roli hrají osobní vztahy při rozhodování v senátu?

Znám názor doktorky Wagnerové, že přátelství nepatří k Ústavnímu soudu. Nesmírně jsem si jí vážila, v řadě věcí jsem ji velmi obdivovala a byla jsem vždy poctěna, když jsem s ní nějakou věc mohla rozhodovat, ale myslím si, že přátelství u Ústavní soudu být může. Jen vás to nesmí ovlivnit v rozhodování.

– Nemůže se stát, že soudci začnou být kvůli osobním vazbám příliš jednotní?

Může se to stát, jsou-li tam slabší osobnosti, lidé, kteří by si nevěřili, lidé, kteří se raději k někomu přikloní, aby neměli problém. Ale to nejsou soudci. Soudce musí umět ustát kritiku. Já jsem milovala diskuse i uvnitř svého asistentského týmu. Nesouhlasná stanoviska vás nutí přemýšlet, proč ten druhý to vidí jinak, kde najít optimální řešení a podobně.

– Takže vám kritika opravdu nevadila?

Víte, já jsem celoživotní soudce a rozhoduji tak, že nade mnou jsou soudy jiných stupňů. Nemohu se na ně zlobit, že rozhodly jinak, to je o věci, to není o mně. Takže když potlačíte narcismus v sobě, tak to přátelství nevadí a spíše prospívá. Akorát bych řekla, že ve třetí dekádě už se projevil vliv doby. Více se mailuje a komunikace je odosobněnější. Dříve jste musel mít větší odvahu říct do očí kolegovi, kterého máte rád, že budete hlasovat jinak, že s jeho názorem vůbec nesouhlasíte. Přes mail je to snazší.

– Jak často se dostával váš liberální přístup do sporu s ostatními soudci?

Já jsem nestála sama proti všem. Vždycky se našli lidé více konzervativní, jiní zase více liberální. Někdo kladl důraz více na „pravicové“ hodnoty a někdo zase na „levicové“. Jenže právě z přetavení těchto názorů na základě diskuse, důvěry jednotlivých členů Ústavního soudu mezi sebou navzájem, z respektu k tomu, co říká druhý, a zamyšlení se nad tím vyplynulo konečné rozhodnutí.

– Je nějaká věc, u které byste zpětně rozhodla jinak?

Není, protože máte čas si věci rozmyslet a uvnitř senátu i svého týmu o věcech diskutovat, přestože je Ústavní soud zahlcen. Nesete odpovědnost.

– Platí to i o stěžejních nálezech druhé dekády Ústavního soudu?

Máte-li na mysli nálezy ohledně Ústavu pro studium totalitních režimů, reformy tzv. Topolánkova batohu nebo nález k církevním restitucím, tak i když jsem si tím v uvozovkách nevysloužila nabídku na opakování, nehlasovala bych v těchto věcech jinak.

– Opravdu vám nic „nevrtá“ hlavou?

Já bych řekla, že mě mrzí jen to, že jsem z pracovních důvodů nebyla přítomna hlasování o zrušení nadstandardů, kde bych bývala měla disent. Tehdy jsem nehlasovala ani pro, ani proti. Totéž platí ohledně úhradové vyhlášky.

– Nyní jste zpátky u Krajského soudu v Plzni. Jak hodnotíte současnou justici?

Za deset let u Ústavního soudu jsem měla možnost seznámit se s prací soudců všech instancí, ať už nalézacích, odvolacích, soudu dovolacího i Nejvyššího správního soudu. A hodnotím ji velmi pozitivně. Práci soudců považuji za záslužnou a dobrou. Když si vezmeme, že reforma střída reformu a náš právní řád není ukotvený, neustále se volá po další a další legislativě, navíc došlo k rekodifikaci soukromého práva atd., pak nářek nad justicí považuji za populistický. Zdá se mi, že každý, kdo se otře o justici, získává politické body, takže se toho hodně zneužívá.

– Takže reformy třeba nejsou?

Ten systém je svým způsobem nefunkční, respektive těžkopádný, protože není na žádném stupni odlehčen. Soudy nalézací jsou vlastně jen soudy takového prvního pokusu a celá materie se sune k soudu odvolacímu, dovolacímu a soudu Ústavnímu. A to je samozřejmě chybné.

– Co byste tedy navrhovala?

Z mého pohledu by okresní soudy měly být vždy soudy nalézací, například vůbec nechápu, proč insolvenčním soudem jsou soudy krajské a proč tato agenda není u okresních soudů. Nad tím by měl být odvolací soud, tedy soud krajský. Vrchní soudy bych vrátila do pozice soudů dovolacích, podobně jako tomu bylo do roku 1995. A Nejvyšší soud, složený ze tří kolegií, by měl být tím soudem, který by se věnoval sjednocování judikatury, což je úkol, který nevím, jak může nyní v takovém zatížení plnit.

– Dříve jste řekla, že Ústavní soud má možnost dívat se na případ šířeji skrze principy a že by se to měli učit i soudci nižších soudů – budete to sama aplikovat na úrovni krajského soudu?

Ano, budu. Já se pokusím své znalosti a zkušenosti z Ústavního soudu, pokud o ně bude zájem, předat. A dnes jediným fórem, kde to můžete předat, je spolek, který se jmenuje Soudcovská unie. Do tohoto spolku jsem vstoupila i pod vlivem kolegy Lichovníka na jaře letošního roku a myslím si, že nejen tam by se měla odehrávat diskuse o justici.

– Dalším vděčným tématem je také otázka nezávislosti soudců. Je to téma k řešení?

Pokud jde o vnější nezávislost, nestrannost a transparentnost soudců, tak to se myslím justici daří. Já jsem ale přesvědčená o tom, že tématem je i vnitřní nezávislost soudců. Soudní soustava je vedena s pozůstatkem komunismu jako lepší úředníci a je nesmírně zbyrokratizovaná. Systém, kdy funkcionáři soudu jsou vlastně pány nad poddanými a fungují tu vztahy nadřízenosti a podřízenosti, by neměl být uplatňován.

– Čemu to vadí?

Mezi jednotlivými soudy chybí loajalita. Předseda okresního soudu by neměl bránit svým soudcům v tom, aby přešli k soudu odvolacímu nebo dovolacímu, což jak jsem zaslechla, se někdy děje. Soudy by se neměly lišit ve stupních, ty existují proto, aby systém fungoval. V justici by měla být snaha všech přispět svojí prací a erudicí, ale zatím je to pro mě spíše takový úřednický moloch.

– Řada soudců dlouhodobě volá po Nejvyšší radě soudnictví. Jste také příznivcem jejího zřízení?

My už jsme v nálezu, který se týkal doktorky Brožové a sporu s panem prezidentem Klausem, řekli, že justice by potřebovala určitý reprezentativní orgán. Ale z toho, co jsem zatím slyšela o této nejvyšší radě a co jsem měla možnost poznat, bych si netroufla říct, že v takovém složení a s takovými kompetencemi má být. A to je jeden z důvodů, proč bych se chtěla aktivně podílet na práci Soudcovské unie. Možná je to předčasný závěr, nicméně jsem si nevšimla, že by k tomu uvnitř justice probíhala debata mezi soudci, kteří nejsou organizováni ve spolku, přestože se to týká všech.

– Proč se vám zamýšlená koncepce rady nelíbí?

Zatím to i podle mediálních výstupů – ale můžu se mýlit – vypadá tak, že ti, kdo ji připravovali, si připravovali ohromné personální kompetence s tím, že je stát bude platit. Ale to nejde. Justice nemůže být samosprávná nebo nakročena k samosprávě i s ohledem na nezávislost a nestrannost soudců. A už vůbec ne, protože je placena z peněz daňových poplatníků. Nad justicí musí existovat kontrola, kterou provádí vláda, potažmo ministerstvo spravedlnosti. Proto krok ministra Pelikána, který zabrzdil tyto práce, považuji za správný. Myslím si, že není kam spěchat a teprve po širší diskusi bychom se měli začít bavit, jak by ta nejvyšší rada soudní moci měla vypadat. Ale uznávám, že můj názor může být kontroverzní.?

 

Zdroj: pravniradce.ihned.cz, 11.9. 2015