PRÁVO & BYZNYS: Dvacet let s Ústavním soudem

Dvacet let je v lidském životě dlouhá doba; je to více než čtvrtina času, který nám v průměru bývá vyměřen. Jak je to v případě soudu?
Mluvíme-li o dospívání soudu, je dvacet let pouhým krůčkem.   Proč se však 20. výročí neslavilo už v lednu, se vznikem České republiky? Je to proto, že zákon o ústavním soudu byl přijat až 16. června 1993 a prezident Václav Havel jmenoval prvních dvanáct soudců ke dni 15. července 1993 – Ústavní soud má zkrátka narozeniny v létě!   Ony jsou poněkud sporné i samotné dvacetiny. Již 17. listopadu 1921 byl totiž zřízen zvláštní Ústavní soud Československé republiky, který tvořilo sedm soudců jmenovaných prezidentem republiky (většina z řad soudců nejvyšších soudů). Tento soud ale nevepsal do kroniky justičních dějin mnoho záznamů a svoji zadrhávající existenci ukončil s druhou světovou válkou.   Čím pasivnější však byl prvorepublikový ústavní soud, tím aktivněji si počínal jeho polistopadový nástupce. V dubnu 1991 nabyl účinnosti zákon o Ústavním soudu ČSFR a jeho 12 soudců (6 z každé republiky) se po svém jmenování v lednu 1992 s vervou pustilo do práce. Za 11 měsíců své existence posoudili 1032 věcí a vydali k nim devět nálezů.   Československo se pak rozpadlo.   Na scéně dějin se objevuje samostatná Česká republika a následně i její Ústavní soud, který nyní vstupuje do třetí dekády své činnosti. K tomu předseda Ústavního soudu ČR naplánoval konferenci, která se poněkud vymykala běžnému právnickému konferování. Jednalo se o konferenci vzpomínkovou, dokonce až pamětnickou. Na uplynulých dvacet let totiž vzpomínali emeritní i současní soudci, kteří podbarvili jednotlivá období činnosti Ústavního soudu vzpomínkami na bývalé kolegy a přelomové kauzy.   Konference byla rozdělena na pět částí. Tu úvodní zahájil předseda Ústavního soudu a po něm pronesli zdravice předseda Senátu Parlamentu České republiky Milan Štěch a předsedkyně Ústavního soudu Slovenské republiky Ivetta Macejková. Ústavní soud totiž nikdy nezapomněl na odkaz svého federálního předchůdce a spolupráce se slovenskými kolegy je dodnes pilířem jeho zahraničních vztahů.   Následující panel se týkal Ústavního soudu ČSFR. Na své působení v něm zavzpomínali jeho bývalí soudci Jiří Malenovský, Pavel Mates a Ivan Trimaj. I když se konference nazývala 20 let Ústavního soudu České republiky, krátká éra federálního ústavního soudnictví je obdobím, k němuž se dnešní Ústavní soud hrdě hlásí a jehož odkaz ve své judikatuře stále rozvíjí. Nemohla zde také nezaznít vzpomínka na předsedu Ústavního soudu ČSFR Ernesta Valka, který byl před dvěma roky zavražděn za dodnes nevyjasněných okolností.   V další části se již pozornost soustředila na Ústavní soud České republiky v letech 1993–2003.   Tomuto období se – s ohledem na desetileté funkční období soudců – říká „první ústavní soud“. Vojen Güttler, který jako soudce Ústavního soudu působí již ve třetím funkčním období, připomněl některé stěžejní judikáty, Vladimír Jurka vyzdvihl pracovní a osobní charakteristiky soudců, kteří na tehdejším soudě působili, a Pavel Varvařovský předestřel úvahu na téma věkového rozložení soudců a z toho plynoucího přátelského jiskření mezi mladšími a staršími soudci. Bylo příjemné slyšet, že i slavní soudci měli smysl pro humor.   Náplní příštího panelu již byla současnost, tedy osudy tzv.   druhého ústavního soudu v letech 2003–2013. Za jednotlivé senáty zde vystoupili jejich členové.   Nejprve Ivana Janů, která nabídla reflexi prvního senátu, poté promluvil Stanislav Balík o druhém senátu a odhalil některá tajemství z jeho judikatorní kuchyně. Jan Musil za třetí senát shrnul genezi trestních kauz projednávaných Ústavním soudem a konečně Miloslav Výborný, čerstvě emeritní člen čtvrtého senátu, pronesl několik poznámek ke stále živé problematice závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu. Tito soudci mluvili za soud, jak jej známe dnes. Pro dějiny to bude soud, který nadvakrát a před zraky netrpělivě čekající Evropy posoudil ústavnost Lisabonské smlouvy, zrušil jednorázový „ústavní“ zákon o rozpuštění Poslanecké sněmovny, v kauze Cukerné kvóty vymezil vztah k evropskému právu a vedl řízení o obžalobě prezidenta republiky z velezrady.   Ohniskem posledního bloku byl pohled do budoucnosti. Eliška Wagnerová, emeritní místopředsedkyně Ústavního soudu, se soustředila na otázky metodologie a instrumentálních východisek práce soudců při posuzování ústavnosti napadených aktů.   Oproti tomu Pavel Holländer, stávající místopředseda Ústavního soudu, doporučil pro budoucnost větší filozofický odstup a defragmentaci soudcovského pohledu na ochranu ústavnosti.   Všichni, kdo se této konference zúčastnili, byli nějak s osudy Ústavního soudu spojeni. Ať již jako jeho soudci, bývalí či současní asistenti nebo zkrátka jako dlouholetí amici curiae. Dvě desetiletí činnosti Ústavního soudu jsou pro budoucnost vytesána v 3600 nálezech a v celkových 63 000 dalších rozhodnutí.   Ústavní soud přitom není třetí komorou parlamentu, předpolím soudcokracie ani okázalým justičním starobincem. Je to živé těleso tvořené patnácti soudci, které musí úzkostlivě střežit základní hodnoty naší společnosti – ústavnost a lidská práva. Nemá za úkol bránit státní rozpočet, národní sebevědomí ani historické pravdy, není tu od řešení politických šarvátek a sporů o lepší místo na slunci. Je tu od toho, aby nebyly pošlapány ideály demokratického právního státu. Vrčení hlídacího psa samozřejmě leckomu vadí.   Leckdo by rád přispěchal s náhubkem a krátkým řetězem. Doufejme proto, že i ve třetí dekádě své činnosti bude Ústavní soud České republiky hlídat nekompromisně, nestranně a odhodlaně. Jak ostatně říkávala Eliška Wagnerová: „Nejsme tu proto, aby nás měli všichni rádi!“

 

Zdroj: PRÁVO & BYZNYS, V. Gottinger, 31.7. 2013