PRÁVO & BYZNYS: Tři zastavení s Eliškou Wagnerovou

S Ústavním soudem České republiky se v březnu loučila jeho místopředsedkyně Eliška Wagnerová. Následující řádky patří především těm, kteří neměli možnost poznat ji blíže.

Svět českého veřejného práva trpí známým neduhem malých kolektivů – všichni se znají, setkávají se a neradi kritizují, aby sami nebyli kritizováni. Jednou z výjimek je Eliška Wagnerová, místopředsedkyně Ústavního soudu. Ženě, která se nebála kritiky a která se nebála kritizovat, uplynulo 20. března (po uzáěvrce tohoto vydání ) funkční období soudkyně. Následující řádky by měly představit tuto výjimečnou osobnost i těm, kteří neměli možnost poznat ji blíže.

Emigrace

Bojovnice proti totalitě se paradoxně narodila ve stejném roce, kdy se u nás komunisté chopili moci. Jejímu humanitnímu založení začalo být rodné, leč industriální Kladno brzy malé a po studiu na střední průmyslové škole nastoupila v roce 1969 na pražskou právnickou fakultu; po úspěšném absolutoriu složila advokátní zkoušky.

V advokacii pak působila šest let, než v roce 1984 emigrovala do Spolkové republiky Německo. Odjela sama, bez přátel, rodiny i zázemí. O to horlivěji se pustila do nových výzev, jak je to pro ni typické. Působila na volné noze, psala, studovala, pomáhala československým uprchlíkům stejně jako Rádiu Svobodná Evropa.

S pádem železné opony nevedly její kroky domů, ale do Kanady, za novými obzory a také za panem Arnoštem, publicistou a budoucím manželem. Po návratu do vlasti v roce 1992 krátce působila v advokacii a následně se její cesta poprvé – a nikoli naposledy – proťala s Ústavním soudem. Zde byla necelé tři roky vědeckou spolupracovnicí Dr. Kesslera a poté zamířila jako soudkyně na Nejvyšší soud, v jehož čele stála dalšího tři a půl roku.

Rozhodování

V dubnu 2002 ji prezident Václav Havel jmenoval soudkyní a místopředsedkyní Ústavního soudu. Zde se mohl naplno projevit její hluboký zájem o problematiku lidských práv a také neústupnost a houževnatost, které ji charakterizují dodnes. Svůj první nález coby soudkyně zpravodajka vydala po dvou měsících ve funkci (pro historiky – byl to nález sp. zn. I. ÚS 722/01) a následovalo více než 240 dalších nálezů. Soudkyní zpravodajkou však byla v téměř dvou tisících případech a je nutné podotknout, že se často jednalo o průlomová rozhodnutí, která formovala vývoj judikatury Ústavního soudu. Zmiňme jen ty nejznámější – nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06, jímž byla odmítnuta legislativní praxe přílepků k zákonům; nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, kde si Ústavní soud po německém vzoru vymezil mantinely vůči evropskému právu; anebo nanejvýš aktuální nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11, v němž Ústavní soud zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Boj

Nejen v těchto nálezech se profiloval jednoznačný postoj Elišky Wagnerové, tedy odmítání formalistních, schematických a přehnaně pozitivistických přístupů k soudní ochraně lidských práv, protože její liberální založení jí zkrátka neumožňuje tu a tam přátelsky přimhouřit oko nebo politovat chybující politiky. Její rozhodnutí se stala pilířem, na němž spočívá další patro dómu naší ústavnosti a budoucnost jistě ukáže, jak daleko dopředu dokázala vidět. Osobně mě k Elišce Wagnerové pojí i pouto pracovní, protože první dva roky na Ústavním soudu byla mojí „šéfkou“ a my všichni, kteří jsme pro ni pracovali, můžeme potvrdit její nesmlouvavé pracovní nasazení, důslednost a vůli. Jestliže rozhodnost je jednou z podmínek pro kvalifikovaný výkon soudcovské profese, pak se této vlastnosti dostalo Elišce Wagnerové požehnaně. Stojí si za svým názorem téměř jiráskovsky – proti všem, a protože diskuse vždy byla jejím živlem, názoroví oponenti se nezřídka tříští o její argumentační vlnolam. V diskusi s ní nelze pravidelně vyhrávat, i remíza bývá úspěchem.

Je o ní také známo, že se nebojí. Žádná funkce, žádný titul ani mediální prestiž oponenta nejsou dostatečnou překážkou, jestliže dotyčný zpochybní podstatu ochrany lidských práv nebo ústavnosti; Eliška Wagnerová se zkrátka nebojí říkat, co si myslí, ať už si o tom ti ostatní myslí a říkají cokoli.

O posledně řečeném konečně svědčí i vysoké množství disentů (publikovaných odlišných stanovisek k většinovému názoru Ústavního soudu), které jí proslavily a které jsou nezřídka zajímavější a přesvědčivější než většinový názor soudu.

Na druhou stranu se sluší uvést, že vždy dbala důstojnosti a reputace Ústavního soudu navenek. Vždy jej hájila a bránila a – byť leckdy i s povytaženým obočím – respektovala většinový názor svých kolegů.

Na začátku února tohoto roku pořádal Ústavní soud mezinárodní konferenci, jejímž odborným garantem byla právě Eliška Wagnerová. Jednalo se o poslední podobnou akci, nad níž mohla převzít záštitu coby místopředsedkyně Ústavního soudu, a řečníci i posluchači v sále si toho byli dobře vědomi. Když se s posledním slovem konference snesl na sněmovnu Ústavního soudu nekončící potlesk ve stoje, všem přítomným bylo jasné, komu právem náleží.

 

Zdroj: PRÁVO & BYZNYS, 28.3.2012