Právo: Dobří právníci v politice scházejí

Hned dvakrát po sobě rozbouřila Eliška Wagnerová politické vody. Poprvé, když v rozhovoru pro Právo před odchodem z Ústavního soudu označila vládní reformy za „šílené a asociální“. Podruhé pak pondělní zprávou, že na podzim hodlá v Brně kandidovat za zelené do Senátu.

Vlna kritiky na sebe nenechala dlouho čekat. Wagnerová by prý měla být zdrženlivější a s příštím veřejným angažmá nespěchat. Podle některých navíc opožděně potvrzuje, že nebyla při rozhodování nestranná, nýbrž politicky zaujatá.

Jsou to všechno hlouposti. U Ústavního soudu se logicky a z vůle ústavodárce potkává právo s politikou. Proto též mezi jeho členy najdeme individuality „s názorem“ – sběhlé v politologii, filozofii, sociologii, historii – nebo rovnou bývalé politiky. Mimochodem je pozoruhodné, že expolitici v talárech vadí méně než bývalí soudci v politice.

Ústavní soud má každopádně výsadní právo zasahovat do díla poslanců a senátorů. Ovšem to, že tak činí docela často, mají politici na svědomí sami: jak nedbalou prací, tak stížnostmi, které Ústavnímu soudu adresují.

Senátní plány doktorky Wagnerové tudíž nepřekvapují. „Chci přispět k tomu, aby zákony pokud možno netrpěly tak hroznými deficity ústavnosti,“ svěřila se novinářům. Asi jsou to velké oči, leč podobné štiky v parlamentním rybníce výrazně scházejí. Poslední špičkový znalec ústavního práva opustil sněmovní lavice předloni v osobě Zdeňka Jičínského (ČSSD). A v Senátu si svá fidlátka pomalu balí další dva právníci s humanitním přesahem, Petr Pithart (KDU-ČSL) a Jiřina Rippelová (ČSSD).

Stav české legislativy, vršení novel, přijímání tzv. přílepků k nesouvisejícím zákonům, pouze dokresluje slabou kvalifikaci a nízkou odpovědnost našich volených zástupců. O to lépe se ale mnozí orientují v golfu, tenise, horolezectví a zejména ve vydělávání (a rozdělování) peněz, především prostřednictvím diskrétních kšeftů s byznysmeny a lobbisty. Stačí se zaposlouchat do nahrávek z nejvyšších pater ODS a Věcí veřejných.

Každý schopný vysloužilý soudce nebo právník s citem pro spravedlnost a poctivou hru by proto měl být v parlamentu vyvažován zlatem, bez ohledu na stranickou příslušnost. Nemluvě o bývalé ústavní soudkyni, která v oblasti práva již Mount Everest zdolala a nyní je ochotná poskytnout své zkušenosti a služby churavějící politice.

Zatímco kdysi Wagnerová koketovala s pravicovou Občanskou demokratickou aliancí, do Senátu míní coby nezávislá napochodovat za Stranu zelených. Deklaruje tím svoje sympatie drobnějším, méně ideologicky rigidním partajím. Zelení se po účasti v Topolánkově koalici dali na pokání a srovnávat je s jinou malou stranou, Věcmi veřejnými, nelze už vůbec, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že Eliška Wagnerová šlápla poněkud vedle. Osobnost jejího formátu by neměla nosit jednobarevné triko. Víc by jí slušela širší politická podpora. Zvlášť dnes, kdy je důležité rozumné lidi i politické proudy spojovat. Třeba ale ještě není pozdě a dojde to i zeleným, sociálním či křesťanským demokratům…

 

Zdroj: Jelínek, L., Právo, 31.3.2012