Právo: Je Zeman neporazitelný?

Úvod do praktické sociologie:

Komentátoři českého veřejného dění občas dělají tu chybu, že propojí nejhlasitější projevy radikálních názorů na sociálních sítích a v internetových diskusích s nejpovrchnějšími a nejnegativnějšími čísly vzešlými z výzkumů veřejného mínění, čímž do -jdou k představě radikalizovaného národa a temné české duše.

Typická byla v tomto směru situace kolem uprchlické krize. Ale také u Miloše Zemana si řada komentátorů propojila jeho hlasité příznivce ze sociálních sítí a pre -zidentských mítinků s výsledky výzkumů CVVM, které hovoří o 50–60% důvěře v prezidenta. Vyústilo to v přesvědčení, že je Zeman v nadcházející volbě takřka neporazitelný.
Postoj veřejnosti k prezidentovi přitom není zdaleka tak vyhraněný, jak by se mohlo zdát. Rozhodně mu v prosinci důvěřovalo pouze 17 % lidí, 15 % mu nedůvěřovalo vůbec. Mezi nevyhraněným zbytkem mírně převládají vlažní příznivci, ale ten poměr hodně kolísá.
Zároveň přestože Miloš Zeman úřad ztotožnil se svou osobou, malá část důvěry v prezidenta stále vychází z „vážnosti úřadu“. Důvěra v Zemana jako vrcholného politika je totiž vždy zhruba o 5 % pod tou v prezidenta. V průměru tak v posledních dvou letech Zemanovi věřilo necelých 50 % populace, z čehož vyplývají i jeho volební šance.
Podle výzkumu MEDIANu pro Seznam.cz z loňského září by Miloš Zeman v prvním kole dostal asi třetinu hlasů. Podobně když jsem loni převážil stotisícovou nereprezentativní anketu iDNES.cz, aby odpovídala populaci z hlediska socio demografií a minulého volebního chování, vyšlo Zemanovi okolo 35 %. A je to také zisk, který ve střední Evropě nejčastěji dostávají v prvním kole prezidentští kandidáti obhajující svůj mandát.
Zeman by tedy jistě byl, jestliže se rozhodne opět o prezidentský post ucházet, favoritem prvního kola. Pro druhé to ale nutně neplatí. V roce 2013 byl podle agentury STEM přijatelný pro většinu voličů. Měl štěstí, že se do druhého kola dostal s Karlem Schwarzenbergem, který byl v rozporu s pohledem pražských liberálů přijatelný naopak jen pro 36 % populace; ublížilo mu vládní angažmá i rétorika TOP 09 z doby ekonomické krize. Není tak překvapivé, že voliči ve druhém kole hlasovali častěji proti Schwarzenbergovi než proti Zemanovi.
Taková situace se nemusí opakovat. V ono září MEDIAN zkoumal, jak je to celkem s 13 potenciálními prezidentskými kandidáty. Přijatelnost sedmi z nich (včetně Zemana) byla nad úrovní Schwarzenberga z roku 2013 a v případě textaře Michala Horáčka a ekonoma Jana Švejnara se pohybovala na Zemanově úrovni či nad ní. Právě tito dva kandidáti pak Zemana těsně porazili v simulovaném duelu druhého kola. Další (Jiří Pospíšil, Martin Stropnický) těsně prohráli. Jiné kandidáty, kteří neoslovují velké části společnosti, Zeman porazil jasněji (Tomáš Halík, Tomio Okamura), u některých se šance těžko odhadují, protože nejsou mezi lidmi tak známí (EliškaWagnerová).
Jak chápat vítězství Horáčka a Švejnara nad Zemanem? Respondenti samozřejmě nejsou schopni ohodnotit jejich případnou kampaň, témata, argumentační schopnosti či jak se projeví jejich dílčí slabiny. Výzkum konaný v takovém předstihu vypovídá spíše o typech možných úspěšných protikandidátů.
Kdo by tedy mohl Zemana porazit? Člověk staršího středního věku, s expertní zkušeností v nepolitické oblasti, ale s minulým politickým angažmá, který není vyhraněně kavárenský ani pravicový, díky čemuž spojuje většinu Zemanových odpůrců a zároveň oslovuje část jeho elektorátu – právě to bude největší výzva pro budoucí volební kampaně. Michal Horáček se o něco takového snaží, ale je otázka, zda od své osoby od onoho zářijového výzkumu naopak obě skupiny spíše neodhání.
Specifikem dnešní české společnosti je, že si sama pěstuje mýtus o svém nesmiřitelném kulturním rozdělení a jasném ohraničení názorových skupin, ačkoli se v po -stojových otázkách lidé od sebe mnohdy příliš neliší. Naopak v těch ekonomických různé zájmy a střety objektivně existují, ale nejsou artikulovány, často se vytrácejí z politického boje a jsou převáděny na problémy kulturní.
Toto Zeman velmi dobře chápe. Otevírá reálně nekonfliktní témata, u nichž však lze tuto konfliktnost předstírat formou. Příkladem je popis globálních rizik rétorikou, která obsahově moc nového nepřináší, ale posluchače dělí dle vnímání vulgarity a nadsazenosti sdělení. V ekonomické rovině se pak Zeman orientuje na cíle, které lze odsoudit i kulturně: například na boj proti tomu, že mezi nezaměstnanými údajně drtivě převažují ti, kteří pracovat nechtějí – aniž by mu vadilo, že to není ničím podloženo a v chudých krajích pořád připadá deset žadatelů o práci na jedno místo.
Z toho vycházejí i možné strategie pro Zemanovy protikandidáty. Mohou otevírat „malá“ témata, která současný prezident opomíjí (podpora rodiny, kvalita životního prostředí). Vrátit obsah sociálně-ekonomickým tématům, upozorňovat na úniky do daňových rájů, které Česko stojí ročně desítky miliard, na nízké mzdy a odliv zahraničního kapitálu i těžkou pozici chudších lidí v oblasti bydlení či vymahatelnosti práva. Nebo mohou přijmout Zemanovu agendu globálních a kulturních témat a porazit ho jazykem, jenž nerozděluje, ale spojuje. Nic z toho nebude zrovna jednoduché. Zemanovi, který sílu často čerpá z kritiky vlády, ale zase nemusí sedět termín prezidentských voleb těsně po těch sněmovních.

Miloš Zeman má výrazně vyšší podporu mezi staršími lidmi, lidmi žijícími mimo velká města, s nižším vzděláním. Zároveň je podobně jako Trump na druhé straně Atlantiku přijatelný pro 68 % lidí, kteří nedůvěřují většině expertů a intelektuálů, a jen pro 42 %, kteří v ně důvěru mají. Pro 61 % pracujících manuálně a 44 % pracujících nemanuálně. Nedůvěra v expertní diskurz a podoba práce přitom s podporou prezidenta souvisejí přímo, nejde jen o skrytý vliv věku, vzdělání či velikosti obce. Tyto dvě věci jsou svázány s životním stylem, sociálním okolím, informačními zdroji, a především mírou odporu ke globálním změnám, které manuální práci ohrožují a zesložiťují strukturu společnosti. Je to také to, co údajně dělí českou společnost na „pražskou kavárnu“ a „lidovou hospodu“.
Jsou zde nicméně tři ale. Zaprvé: příslušnost v takto definovaných skupinách sice s postojem k Milo -ši Zemanovi souvisí, ale omezeně (přijatelný je pro 31 % pražské kavárny, nepřijatelný pro 36 % lidové hospody). Zadruhé: samotná metafora kavárny nefunguje – lidé chodící do kavárny nemají podle výzkumů MEDIANu k Zemanovi jiné postoje než návštěvníci hospod. Zdá se to banální, ale právě metafora kavárny nám podsouvá, že jsou Zemanovi odpůrci jen snobové s dostatkem času na plané klábosení. A zatřetí: neplatí, že by členové „pražské kavárny“ měli k otázkám týkajícím se role prezidenta, očekávání od něj a hodnocení Miloše Zemana vyhraněnější postoje než příslušníci „lidové hospody“. Samozřejmě existuje podmnožina „kavárny“, která je má – stejně jako podmnožina „hospody“. Ale tyhle skupiny jsou tak malé, že je náš výzkum takřka nezachytil.

Zeman by jistě byl, jestliže se rozhodne opět o prezidentský post ucházet, favoritem prvního kola. Pro druhé to ale nutně neplatí.

 

Zdroj: Právo, 26.1. 2017