Právo: Trojí selhání brzd a protiváh (autor Eliška Wagnerová)

Proces přijímání jediné amnestie Václava Klause ukázal, že ústavně předvídané pojistky nemusí vždy fungovat. Nefungují vždy, když relevantní aktéři nectí ústavu jako významový celek, ovládaný určitými principy, jako je dělba moci, parlamentní forma vlády, demokratický právní stát založený na respektu a ochraně základních práv apod.

Přitom bez jejich dodržování ztrácí ústavní systém svou původní kvalitu, pozvolna se fakticky mění a v důsledcích by se mohl stát nebezpečným pro jednotlivce. Hrozba je aktuální, vystřídá-li V. Klause prezident, pro něhož by byly mezipartajní dohody vrcholem umění vládnout, a to i tehdy, když se vymykaly základnímu, účelem vymezenému ústavnímu rámci.

Vzápětí po vyhlášení amnestie jsme se dozvěděli, že prezident republiky připravoval amnestii v „širokém“ okruhu rádců čítajícím tři osoby (Ladislav Jakl) a snad i nějakého bezejmenného právníka. Dne 17. ledna nám, ve více (ne)zábavném než publicistickém pořadu ČT 1 Máte slovo, vicekancléř Petr Hájek sdělil, že V. Klaus hluboce promýšlel „filozofii“ amnestie celá léta.

Výsledek nakonec do roztrhání těla brání ministr spravedlnosti Pavel Blažek (a člověk se ptá, cui bono? – kvůli prezidentovi, kvůli premiérovi anebo snad kvůli sobě?) nevěrohodným zaštiťováním se postupem státních zástupců, kteří na rozdíl od něj od počátku projevovali s amnestií svou nespokojenost, a proto, na rozdíl od ministra věrohodně, dnes podávají stížnosti do rozhodnutí soudů o zastavení jednotlivých kauz.

Prezident aktivista, premiér amatér

Ministr i podivní spolupracovníci prezidenta postupně mění vysvětlování amnestie, jakož i taktiku její obrany, a to zjevně v návaznosti na argumenty, které zaznívají ze strany jejích odpůrců. Ve vztahu k nim přitvrzují ony podivné osoby z Hradu v invektivách a to, co předvedl P. Hájek ve zmíněném televizním pořadu směrem k místopředsedkyni Senátu, jakož i k Ústavnímu soudu a jeho předsedovi, bylo již zcela za hranicí i nenáročného vkusu. Inu, konec pánů se blíží, a tak systém nesystém, řád neřád, jehož význam zejména P. Hájek tak rád blazeovaně zdůrazňuje, jdou stranou.

V čem selhal systém? Vezměme to popořadě. Prezident dal průchod dosud (a mnohdy špatně) popíraným aktivistickým sklonům, vybočujícím z ústavního rámce.

Další selhání představuje premiér koaliční vlády, který nepovažoval za nutné tuto informovat předem o obsahu prezidentem mu předloženého návrhu amnestijního aktu. Podivné, věru! Jeho odůvodnění – totiž zájem na utajení obsahu amnestie znělo vskutku hodně amatérsky a opět se pohybovalo zcela mimo ústavně vymezený rámec. Ale připusťme, že mohl spoléhat na identické hodnocení amnestie ze strany všech členů vlády, a tudíž presumovat jejich souhlas, což ovšem je, vzhledem k četným konfliktům uvnitř kabinetu, předpoklad hodně nerealistický.

Anebo se spoléhal na to, že žádný důsledek stejně žádný z ministrů nevyvodí, neboť přetrvání kabinetu či setrvání v něm je skutečnou „sdílenou hodnotou“ –resp. společným zájmem všech, byť pohnutky se zajisté mohou lišit. Ať byla motivace premiéra jakákoli, vedla jej opět k vybočení z ústavního rámce, což se projevilo v jeho, ve vládě předem neprojednané, kontrasignaci amnestijního aktu.

Hrdé gesto

Zde je třeba dodat, že od ke služební loajalitě celý život vychovávaného, a proto autenticky loajálního Karla Schwarzenberga šlo vpravdě o heroický výkon, když na schůzi Poslanecké sněmovny svolané z podnětu opozice za účelem vyslovení nedůvěry vládě prohlásil, že jednak s amnestií zásadně nesouhlasí a že ze schůze odchází, neboť se jej dotkla nedůvěra premiéra, jež se projevila v původním zatajení obsahu amnestie vládě. Jako jediný z vládní koalice učinil alespoň toto, byť politicky neúčinné, avšak zároveň osobně i hrdé gesto. Může se to zdát málo, přesto zcela racionálně vzato, i kdyby bylo radikálnější, nemohlo by, jsouc osamělé, nic při vyslovení nedůvěry vládě ovlivnit. Silnější gesto (např. vystoupení z vlády) by v daných sněmovních počtech hlasů sice zaburácelo, avšak zároveň by jím, a pro něj samotného zjevně nepřiměřeně, narušil onu služební loajalitu k premiérovi, jež je, jak již řečeno, jeho přirozeností. Schwarzenberg prostě zvažuje, zda přijmout roli libera či dostát loajalitě. Přesto ale prokázal, že není ochoten skousnout vše, že je schopen hledat rovnováhu mezi svářícími se hodnotami. Podařilo se mu to málo? Hodně? Těžkoříci…

Ostatní členové koaličních stran se nezmohli na žádný, a tím méně politický čin. Přestože mnozí s amnestií také nesouhlasili a někteří nesouhlasili ani s postupem premiéra, nezmohli se na žádný, ani symbolický krok a dopustili, aby nezafungovala ústavní pojistka v podobě vyslovení nedůvěry vládě, jejíž premiér a ministr spravedlnosti, jenž premiéra o řádném postupu nepoučil, na začátku zcela selhali.

Selhání tedy lze přičíst prezidentovi, premiérovi a ministru spravedlnosti i Poslanecké sněmovně. Najde se v této zemi ústavní orgán, který zbrzdí tento propad kamsi do mimoústavních vod? Neměl by v našem vlastním zájmu na Hradě usednout člověk, který, nebude-li svázán služební loajalitou, nýbrž ústavní loajalitou ke všem občanům tohoto státu, bude schopen ústavní systém ctít a vykonávat prezidentské kompetence uměřeně?

Ač hluboce nesouhlasím s asociální politikou této vlády, jsem přesvědčena, že K. Schwarzenberg jako osoba je toho schopen. Najde se v této zemi ústavní orgán, který zbrzdí tento propad kamsi do mimoústavních vod?

 

Zdroj: Právo, 21.1.2013